„Narodilo se nám dítě“, takto shrnula Hannah Arendtová poselství Vánoc, k němuž podle německé filozofky netřeba nic přidávat. Každé narození značí důvěru ve svět a naději.Autorka se v podcastu zabývá nejprve kritikou konzumu spjatého s Vánoci. Představa, že duchovnost musí být oproštěna od konzumu, od materiality, přízemnosti, není samozřejmá. Náboženství běžně vytvářela aliance mezi konzumem a vírou. Příznačný je třeba příběh „pana Nutelly“, cukrárenského miliardáře Micheleho Ferrery, který přičítal úspěch své společnosti Madoně z Lourdes. Své pralinky Ferrero Rocher navrhl a pojmenoval na počest tohoto zjevení. Spojenectví duchovnosti a materiality však dosvědčuje zvláště křesťanský příběh: slovo se stalo tělem. První zázrak, který Ježíš vykonal, byla proměny vody ve víno, aby se mohlo slavit. Ale to není jediná vrstva Vánoc. Rozhodující pro moderní Vánoce byl jejich „vynálezce“ Charles Dickens, který ve Vánoční koledě napsal pohádku, díky níž se svět do Vánoc zamiloval. Ukazuje zde, že Vánoce jsou duchovní alchymie. Slavíme během nich i to, že člověk má moc vyjít, když ne ze světských, tak aspoň z vlastních měřítek a být místem, kde ustane násilí vůči druhému. Že to nemusejí být jen prázdné řeči, ilustruje třeba spontánní příměří na frontové linii během Vánoc 1914.