Václav Havel byl přesvědčen, že Charta říká to, co si většina občanů myslí, ale nemohou to nahlas říkat. Aspoň tak to formuloval v rozhovoru pro rakouský tisk v roce 1978. Chartisté se vůbec domnívali, že dokumenty – alespoň ty základní - zná hodně lidí. Václav Benda mluvil o desetitisících, Jaroslav Šabata dokonce o statisících. Byli přesvědčeni, že principy Charty 77 vstoupily do povědomí národa. Zároveň ale byli natolik soudní, aby si nedělali iluze o široké podpoře veřejnosti. Ta se skutečně nedostavila. Češi hromadně podepisovali Antichartu, aniž Chartu 77 vůbec nečetli. Slovenský chartista Miroslav Kusý to dobře charakterizoval slovy: „pro komunistickou moc byla Charta 77 nebezpečný protivník, ale pro národ aktuálně slabý spojenec“. Uvažování české populace prostě ovládla tradiční sedlácká moudrost, kterou nejlépe vystihuje známé pořekadlo: „Nechoď Vašku s pány na led…“ Většina společnosti vnímala Chartu jako elitářský podnik, na který by svojí podporou mohla plebejská většina jen doplatit. To umožnilo komunistickému režimu, aby po spektakulární propagandě proti „zrádcům a samozvancům“ začal rdousit chartisty v přítmí, což nakonec vyvrcholilo akcí Asanace.