Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

A to vše se dá říct o mém dnešním hostu.

Jsme s fotografem Davidem Krausem stejný ročník, prý kvalitní, vintage 1968. Oba jsme svou v uvozovkách velkou kariéru začali v Reflexu v devadesátých letech. Mimochodem, David byl v redakci první, kdo měl svůj mobilní telefon, a odbíhal z porad na chodbu vyřizovat důležité hovory. To bylo v polovině devadesátých let. A když jsme mobilní telefony koncem devadesátých let už měli všichni, zaměstnával David zase asistentku, která hovory vyřizovala místo něj. Byl velká hvězda, a právem: dal Reflexu tvář a výkladní skříň. Vyfotil pro tenhle časopis přes pět set obálek.

O tom jsme mluvili v podcastu. A taky o tom, jaký byl rozdíl fotit guvernéra Tošovského a Ozzyho Osbourna, a kdo z těch dvou byl zábavnější. Nápověda: jen jeden z nich rozbil v Americe červené Ferrari, a i to připomeneme v této epizodě.

Co dělá David Kraus dnes, skoro čtyřicet let od otištění jeho první fotky v novinách? Stále fotí. I když už ne tak často celebrity. Udělal řadu fotografických výpravných knížek, z nichž asi nejvíc je pyšný na tu o hodinkách značky Prim, na které pracoval dvacet let. Fotí architekturu nebo holešovické figurky, prostě vše, co ho baví a na co má chuť. Poslouchejte.

A samozřejmě jsme se bavili o umělé inteligenci, a možná jsme byli blízko k založení partyzánské odbojové skupiny, která bude před AI bránit lidskou kreativitu. A ano, nepřítele je dobré co nejvíc poznat, takže připomínám, že s mou ženou stále děláme o AI workshopy a další akce.

Plus vás zvu na svůj standupový speciál v divadle v Řeznické. Představení 28. května je už vyprodané, ale právě se začínají prodávat lístky na 19. června. Budu rád, když přijdete. A teď už nová epizoda Jednoho procenta s Davidem Krausem.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

A to vše se dá říct o mém dnešním hostu.

Má to dvě minuty k alzaboxu, tři a půl minuty do divadla, šest minut do jazzového klubu a pět minut do kina. V docházkové vzdálenosti je také několik obchodů včetně těch s počítačovými součástkami. A posilovna. Konzultant a analytik Marek Prokop se před třemi lety přestěhoval s manželkou z pražského Vyšehradu do České Lípy. Cíl byl žít mimo velké město, mít větší bydlení a klid na práci. Cíl splněn, dalo by se říct, a dnes oba bydlí ve velkém historickém domě v centru města, a žena v něm plánuje otevřít kavárnu.

Marek Prokop je jedním z průkopníků českého webu. Učil nás první uživatele, jak se to dělá, počínaje designem a konče marketingem. Dnes patří mezi ty, kteří většinu práce přenechávají umělé inteligenci. Proč stejně nemá nejmenší obavy z toho, že by mu snad AI mohla práci vzít úplně, jsme se mimo jiné také bavili.

Anebo třeba o tom, proč paradoxně ve městě v bývalých Sudetech chodí víc na kulturu než v Praze, protože v hlavním městě můžete jít každý večer na cokoli, ale často to dopadne tak, že nejdete nikam. Ale když někdo dobrý přijede hrát jazz do České Lípy, to si dáte velký pozor, aby vám to neuteklo.

Avšak pro mě to nejzajímavější, o čem jsme mluvili, bylo to, jak dnes Marek Prokop rozděluje práci mezi sebe a Clauda. Pokud nejste v AI až tak zběhlí, tak vězte, že Claude je velký jazykový model od firmy Anthropic, a Claude Code je služba, která je pro Marka Prokopa za posledních dvanáct měsíců jeho prakticky už jediným rozhraním s tím, že mu zběžně a někdy i ne úplně přesně říkáme umělá inteligence.

Pokud vás to zajímá, poslouchejte dobře. Marek Prokop patří mezi ty, kteří o AI dokáží mluvit bez klišé a zároveň bez přehnaného nadšení, a hlavně přesně a zároveň srozumitelně. Skoro jako kdybyste do promptu pro konverzace s ním napsali zázračnou větičku: Mluv se mnou jako s průměrně vzdělaným patnáctiletým školákem, kterého zajímá a baví všechno, co děláš.

Přesně tak jsem v téhle epizodě s Markem mluvil. A připomínám, pokud vás baví AI a chcete jí přijít na kloub, a zjistit, jak ji používat chytře a efektivně, podívejte se na náš web Inspiruj tečka se. Stále děláme se Sentou náš v uvozovkách královský workshop AI Masterclass, máme kratší workshopy o tom, jak používat naplno Claude Code nebo NotebookLM, a s Pavlem Kasíkem jsme připravili šestihodinový kurz vibecodingu pro neprogramátory. Bude vás to bavit. Takže ještě jednou: vše najdete na webu inspiruj.se.

Ale teď už vás zvu k poslechu epizody s Markem Prokopem.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Jsou dni, kdy se ne všechno daří. Jako třeba den, kdy se Rasty Turek dozvěděl, že zkrachovala banka, kde má jeho firma účet, a že nemůže dočasně vyplácet platy svým zaměstnancům. Což je v Kalifornii trestný čin. Jenže ve stejný den Rastymu jeho manželka předala dokumenty s žádostí o rozvod. A lékař v jedné z nejlepších amerických klinik mu řekl, že mu s největší pravděpodobností diagnostikovali nádor na mozku a že mu zbývají asi už jen tři týdny života.

To bylo před několika lety, a protože tuhle epizodu jsem natočil v březnu 2026 právě s Rastym Turkem, je zřejmé, že minimálně jedna z těch zpráv nakonec nebyla tak špatná, jak se zdálo.

Co se týče firmy, dopadlo to tak napůl. Společnost Pex, kterou Rasty založil před více než deseti lety, loni prodal za sedmdesát miliónů dlarů. Což není špatné, ale firma Pex, která se zabývá detekcí autorsky chráněného obsahu v internetových videích, měla v jeden moment existence zhruba miliardovou hodnotu. Ale stane se, říká Rasty Turek, s tím, že ničeho nelituje.

Jak to dopadlo s tajemnou nemocí, která ho trápila řadu měsíců, a jak s rozvodem a soudní bitvou o výchovu dcery, se dozvíte v našem podcastu. A nejen to, mluvili jsme o tom, jaký je Donald Trump prezident pohledem “zevnitř”, proč je těžké až skoro nemožné být dneska v Americe demokratem, a jak to dopadne s rozvinutým socialismem, fungujícím dnes v Kalifornii.

A ano, řeč přišla na Elona Muska, pro jehož úřad DOGE Rasty loni několik měsíců pracoval, na Sama Altmana, Petera Thiela i Marca Andreessena. Rasty je dnes finačně nezávislý, a mezi firmy, kam investoval nebo které koupil, patří například čokoládovna v San Francisku nebo malá firma na výrobu motorek, kde je jeho partnerem hollywoodský herec Keanu Reeves. A proč dělat byznys s celebritou je někdy výhoda a jindy zase nevýhoda.

O tom všem jsme mluvili, plus nevyhnutelně i o smrti, a bylo to povídání překvapivě optimistické, zarámované posledním velkým příběhem slavného psychologa Daniela Kahnemana. Zvu vás k poslechu.

A připomínám, že na webu mého newsletteru Jedno procento najdete nejen tento podcast, ale i texty o umělé inteligenci a o všem, co mě v dnešním neuvěřitelně zajímavém světě překvapuje a vyráží dech. A na webi Inspiruj.se zase hledejte nabídky workshopů, které vám ukážou, jak žít i přežít v éře AI.

Děkuji, že posloucháte a čtete. A teď už rozhovor s Rastym Turkem.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Nejdřív osobní vsuvka, neboli to, čemu se taky někdy říká disclaimer. Přiznám se, že o vážné hudbě nevím skoro nic. Když mě žena nebo okolnosti přinutí jít na operu, tak v polovině případů usnu. Na housle jsem hrál tak špatně, že mi ředitel tehdejší lidové školy umění v Holešovicích v sedmdesátých letech doporučil trombon. Hrál jsem mu tehdy Dvořákovu Hmoreska, což je mimochodem krásná skladba i v provedení na violoncello, ale musí hrát někdo jiný než já.

A teď už k mému hostu: Jan Zvěřina je koncertní mistr violoncellové skupiny Státní opery, zakladatel Prague Cello Quartet a člověk, jehož videa na YouTube mají desítky miliónů zhlednutí. A přitom sám o sobě říká, že je introvert. 

V novém díle Jednoho procenta mluví mimo jiné o tom, jaké to je hrát sólo z Pucciniho Tosky po dvou a půl hodinách opery, když za sebou navíc máte dva balety a tedy unavené ruce – a padesát kolegů v orchestru přesně ví, jestli se vám to povedlo. 

Mluvili jsme i o jeho nástroji, který existoval ještě před narozením Mozarta, patří ministerstvu kultury a když cestuje Jan Zvěřina do zahraničí na koncert, “sedí” na sedačce vedle něj a má svou vlastní letenku. Ale jídlo prý nedostává.

Dozvíte se, jaký vztah má Jan Zvěřina k nejpopulárnější skladbě pro violoncello, kterým je Dvořákův koncert a moll, a proč během covidu skončil jako ajťák na ministerstvu zdravotnictví. Nebo že smyčec – „kousek klacíku” – stojí někdy stejně jako auto. A co se stalo, když šéf violoncellistů koupil do Státní opery pingpongový stůl, a čekal, že kromě něj budou hrát tak maximálně dva nebo tři další lidé.

Zvěřina je muzikant, který věří na sílu i krásu lidského ducha, ale když mu pustíte skladbu vygenerovanou AI, tak klidně uzná, že „to zní dobře”. Věří v Boha a chodí do kostela, byť tam hlavně v zimě trpí rozladěnými varhanami. A optimista, pro kterého je každý příští týden ten potenciálně nejlepší.

Jaký pokyn by stál v partituře, kdyby se život stal notovým záznamem? Apassionato con spirito, říká. Přeju vám vášnivý a oduševnělý poslech.

Když Lukáš Sedláček popisuje svůj vztah k umělé inteligenci, používá slovo „zrcadlo”. Díváme se do něj a vidíme sami sebe. Jenže ten obraz není zrovna lichotivý. Zjišťujeme, že naše kreativita možná není tak výjimečná, naše vědomí tak nepopsatelné, naše postavení ve vesmíru tak privilegované. 

To vše popisuje ve své vlastním nákladem vydané knize Nazí v AI době. Čtyřiačtyřicetiletý byznysmen kupodivu nepíše o tom, jak nám umělá inteligence ušetří čas nebo zefektivní práci, ale co nám řekne o tom, kdo vlastně jsme. A hlavně: co budeme dělat, až zjistíme, že odpověď se nám nelíbí.

Lukáš Sedláček je podnikatel, myslitel a organizátor, který stojí za vzdělávací platformou a konferencí Týden inovací. Vystudoval religionistiku, hebrejistiku a mezinárodní vztahy na Karlově univerzitě a Cambridge, ale místo akademické kariéry se vydal cestou podnikání. Kromě Týdne inovací řídí startup Poetizer – platformu pro autory, která umožňuje jednoduše publikovat vlastní knihy.

Lukáš je mladším bratrem ekonoma Tomáše Sedláčka, s nímž sdílí intelektuální zápal i vášeň pro jízdu na monokolce. Prošel rozvodem, má malého syna a otevřeně přiznává, že ho občas budí v noci podnikatelské starosti.

O tom všem jsme mluvili: a taky o tom, jak do Česka málem pozval na přednášku Obamu, ale protože si to napřed nechal od umělé inteligence spočítat, tak od toho nápadu radši upustil. 

Anebo o tom, co vše ho spojuje či naopak rozděluje s bratrem Tomášem, a jestli mu udělalo radost, že vyhrál v jejich malém soukromém závodě, kdo první napíše a vydá novou knihu.

Doufám, že vás náš rozhovor bude bavit stejně jako nás ve studiu. A pokud vás úvahy a přemýšlení o AI navnadí, dovolte mě vás pozvat na AI show, tedy dvouhodinový zábavný a zároveň informativní živý pořad, který dělám se ženou Sentou. Koncem ledna budeme jak v kině Atlas v Praze, a to 27. ledna, tak o dva dny později v Imapct Hubu v Brně.

Martin Diviš řídí největší českou pojišťovnu už sedmnáct let. Eva Bláhová prodává v Česku služby jedné z největších poradenských firem světa. Proč se sešli na pódiu živého natáčení podcastu Jedno procento? Spojila je účast v letošním ročníku prestižních ocenění Mastercard Banka roku, kde je KPMG jedním z hlavních partnerů a Kooperativa se stala Pojišťovnou roku. Co mají ti dva opravdu společného? Oba věří, že práce musí bavit – a oba si z toho umí udělat legraci.

Jsou rozhovory, které se vedou podle scénáře, a pak jsou ty, kde hosté zlobí a vyrušují, předávají si květiny a dohadují se s moderátorem i mezi sebou, jestli existují „ženské zbraně” v byznysu. Ty druhé jsou obvykle zábavnější jak pro publikum, tak hosty a moderátora. Myslím, že dnešní epizoda mezi ně patří.

Martin Diviš přišel do Kooperativy v prosinci 1995 jako dvaadvacetiletý kluk, který v životě pořádně nenapsal ani sloh. Dostal tip od kamaráda, že tam hledají tiskového mluvčího. Po půlhodinovém rozhovoru s tehdejším šéfem Vladimírem Mrázem věděl jediné – pro tohohle člověka chce pracovat. O pojišťovnictví nevěděl vůbec nic.

Dnes, po třiceti letech, vede firmu se čtyřmi tisíci zaměstnanci a stále tvrdí, že se má co učit. Když v roce 2008 přebíral kormidlo po svém mentorovi, přišla finanční krize. A po ní další výzvy. I proto je dnes sebevědomým a zkušeným manažerem. Ale zároveň si dodnes udržuje zdravou dávku pokory – v čemž mu mimo jiné pomáhá i to, že si ve volném času sedá jako pilot do kokpitu dopravních letadel.

Eva Bláhová má za sebou kariéru v japonském Nissanu i americkém Oracle, než zakotvila v KPMG. Prodává služby jedné z největších poradenských firem světa – ale nesnáší slovo „shánět klienty”. Raději mluví o budování důvěry a dlouhodobých vztahů. A když se jí někdo zeptá na „ženské zbraně” v byznysu, dostane ráznou odpověď.

Jako holka si přála být zpěvačkou, malířkou nebo prodávat zmrzlinu. Dnes vede tým v KPMG – a zároveň je přesvědčená, že práce je jen jeden střípek v mozaice života.

Tohle není rozhovor o číslech a strategiích. Je o lidech, kteří si našli svou vášeň – ať už v kokpitu letadla, na trase Ironmana, nebo v budování týmů. O tom, že kritické myšlení je důležitější než poslouchat někoho, kdo slibuje, že všechno vyřeší za vás. A o tom, že sranda – ne humor, ne legrace, ale stará dobrá sranda, jak říká Martin Diviš – je nedílnou součástí života i byznysu.

Přeju vám příjemný poslech.

Petr Stuchlík už v Jednom procentu byl, plus mínus před rokem, a během něj padla mezi mnoha historkami z jeho byznysového i osobního života i jedna predikce: že se během následujícího roku vypraví pěšky z francouzské Nice do španělské Compostelly. proč? Potřebuju opravit, psychicky i fyzicky, řekl.

Připomenu, že Petr Stuchlík je úspěšný český byznysmen, mimo jiné spoluzakladatel webového Fincentra, které úspěšně prodal. A od té doby peníze investuje, mimo jiné do startupu Corrency. Petr Stuchlík také podporuje vážnou hudbu, a možná si na něj vzpomenete i jako na neúspěšného, ale viditelného kandidáta na pražského primátora.

Upřímně, ten jeho plán s poutí mi nezněl moc přesvědčivě, a tak jsem mu poměrně s lehkým srdcem slíbil, že když to klapne, probereme to opět v podcastu. Jenže klaplo to, a vy před rokem domluvený rozhovor uslyšíte v dnešní epizodě. Natočili jsme ji živě před publikem v Knihovně Čermáka a Staňka v Holešovicích.

O čem jsme mluvili? Mimo jiné o tom, jak vypadá krize středního věku, když máte dost peněz na to, abyste nemuseli pracovat, ale pořád nevíte, proč ráno vstávat z postele. O tom, jak jeho kolegové přiletěli za ním na pouť – a co se stalo těm, kteří nepřiletěli. Anebo o tom, jak se seznámil s nábožnou Američankou středního věku, ale ta před ním pak prchla, když zjistila, že je gay.

Tohle je uvolněná, trochu neposlušná epizoda, takže připomínám, že jsme ji točili živě, s veselým publikem a v dobré náladě. Snad bude zábavná i na poslech.

A ještě než ji pustím, připomínám, že i v listopadu a v prosinci probíhají v Knihovně Čermáka a Staňka zajímavé večery, třeba 4. prosince Jedno procento s Lukášem Sedláčkem, o týden později standup s Luďkem Staňkem, a v rámci našeho minifestivalu vystoupí 12. prosince ještě Tomáš Plhoň a 18. prosince Nikola Džokič.

Plus pokud vás zajímá AI, a to, co jsme se dozvěděli o AI za tři roky od spuštění ChatGPT, zvu vás na show s mou ženou nazvanou: Jak Jak jsme se naučii si nedělat starosti a milovat AI. Bilancujeme v ní tři roky, které uplynuly od spuštění ChatGPT. Po pražské premiéře v úterý budeme hned další úterý 2. prosince v Brně. Přijďte, těšíme se na vás. Lístky najdete na Gooutu nebo na našem webu inspiruj tečka se.

A teď už přeju příjemný poslech.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju. Koho dnes?

Rapl z Bartolomějský. Lépe řečeno autor stejnojmenné knihy, kterým je emeritní major Miroslav Hyhlík. Obchází teď obvyklé kolečko po podcastech a televizních pořadech, mohl jste ho vidět třeba v show Jana Krause nebo v DVTV. Já si ho však pozval nejen proto, že napsal zajímavou a dobrou knihu. Mám totiž své důvody.

Známe se s Mirkem plus mínus pětatřicet let. Poznali jsme se v roce 1990, ještě s jeho tehdejším parťákem, kdy oba sloužili jako detektivové kriminálky na Praze 1. Jinými slovy, stali se mými policejními zdroji, a dohazovali mi do reportáží případy, na kterých pracovali. Zjednodušeně řečeno. A když se později připletli do nešťastné kauzy, která se později ukázala jako omyl jejich kolegů, skončili na necelé tři týdny ve vazbě na Pankráci. A já o tomhle jejich případu napsal svou vůbec první knížku Klec na policajta, která pak v roce 1991 vyšla v nakladatelství Rozmluvy Aklexandra Tomského. 

Stručně o Mirkovi: je ročník 1961, dnes už “emeritní major”, tedy ve výslužbě. Od roku 1980 sloužil u policie, kde se specializoval na násilnou trestnou činnost – loupeže, vydírání, těžká ublížení na zdraví. Jeho unikátní devizou bylo kreslení – vystudoval aranžérskou školu a jako jeden z prvních českých kriminalistů vytvářel portréty pachatelů podle výpovědí svědků, ještě před érou počítačových identikit. Společně s dlouholetým parťákem Láďou Veselým vytvořili legendární duo detektivů, kteří v 90. letech čelili ruským gangům, vydíračům podnikatelů i domácím vrahům. V roce 1991 byl sám nespravedlivě obviněn a strávil 19 dní ve vazbě kvůli záměně identity, což mu však nezlomilo víru ve spravedlnost. Je autorem knihy, malíř, žije na venkově u Tábora se svou čtvrtou manželkou, která byla také jeho kolegyní u policie.

Více samozřejmě v podcastu.

Mé krimi reportáže z Prahy byly jen epizodou v mé kariéře, související hlavně s tím, že jsem povinnou vojenskou službu absolvoval v časopise Signál. Byla krátká, asi roční, a pak jsem začal psát spíš o jiných věcech, a Mirek i jeho kolega pokračovali ve svých policejních kariérách. Třicet let jsme se v podstatě neviděli, sem tam se někde potkali, občas si zavolali nebo napsali. Až teď, když Mirek napsal zmíněnou knihu, a před pár týdny ji pokřtil, jsem ho pozval do podcastu. Víc jsem o tom psal už před týdnem.

Doufám, že vás náš rozhovor bude bavit stejně jako mě.

Žloutenka se ho pokoušela zabít, umělá inteligence mu zas chce vzít práci. Ale Pavlu Benešovi to naládu zkazit nedokáže. Jeden z nejlepších českých kreslířů vydal letos knížku Nakresleno, která je asi jeho opus magnum. A je krásná a velká, což je u výtvarných knih obojí důležité.

Ale pozor, není to taková ta exkluzivní a zároveň trochu nafoukaná knížka, kterou si dáváte na stůl do obýváku, abyste udělali dojem na návštěvy. Z jednoduchého důvodu: kresby Pavla Beneše jsou natolik zábavné, že hrozí, že si pak návštěva místo konverzace bude už jen prohlížet tuhle knihu.

Jako vážně. Stojí za to, a prohlížet nebo i číst si ji můžete různými způsoby. Jako svého druhu autobiografii autora, jako sondu do toho, co znamená kreslit a co vše lze tímto způsobem vyjádřit, anebo jako kreslené dějiny téhle země za víc než půlstoletí. O tom všem jsme mluvili.

A taky o tom, jak se dostal do průšvihu, kvůli kterému nakonec musel opustit místo docenta na univerzitě, a napovím jen to, že se to týkalo anatomie modelky, kterou kreslili jeho studenti. Konkrétně šlo o zadek a o prsa, ale poslechněte si to od něj.

Je mu konce vlastní akademické kariéry líto? Ani ne, byť ho ta práce mnoho let bavila. Měla význam? Jak se to vezme. Museli bychom definovat, co tím myslíme. Ale ze zhruba 900 studentů, kteří mu takzvaně prošli pod rukama, jich prý dnes umělecky tvoří … kolik byste tipli? Napovím, že je to jednociferné číslo. Počkejte si na něj!

A samozřejmě mluvíme o umělé inteligenci, o tom, proč na Facebooku rád provokuje ostatní lidi ve skupině Vinohradská parta, a proč ho dnes tak baví tvorba ex libris, která dřív považoval za volovinu.

Srdečně vás zvu k poslechu!

A pozor, chci vás zároveň pozvat na dvě živá natáčení v Knihovně Čermáka a Staňka již příští týden. Ve středu 12. listopadu přijde Miroslav Hyhlík, bývalý pražský detektiv, kterému vychází knížka Rapl z Bartolomějský. Pro mě osobně je významný tím, že se známe již ze samého počátku devadesátých let, a byl tehdy literárním hrdinou mé první knížky. Ta se jmenovala Klec na policajta.

A ve čtvrtek 13. listopadu přijde podnikatel Petr Stuchlík. Povídal jsem si s ním už před orkem, a tentokrát se ho budu naživo ptát, co co o sobě zjistil a jak ho změnila jeho letošní pěší cesta z Nice do Compostely. Srdečně zvu!

Teď vám už přeju nerušený a příjemný zážitek.

Vždy několik dní nosí uniformu a zabývá se tím, co se jako lidé spíše snažíme skrýt a nevidět. Lidskými podlostmi, slabinami či výstřelky. A pak, když má pár dní volno, je naopak všem na očích. Svlékne uniformu a z pódia lidem ukazuje to, co vidět chtějí, ale nevěří tomu. Je mistrem iluzí, kouzelníkem, a zároveň policistou. Dvě profese, bez kterých si život nedokáže představit.

O tom jsme mluvili. Jaké bylo v deseti letech jeho první kouzlo, proč je důležité mít vařečku v šuplíku a jak člověka změní uniforma. Plus třeba o tom, jestli je důležitější rozumět tomu, jak a o čem lidé přemýšlejí, když jste policista, anebo když jste kouzelník.

Martin Obdržálek, který používá kouzelnické jméno Obin Magic, umí fascinující věci. Věřte mi. Když se u vás zastaví třeba na večírku, vytáhne z kapsy balíček karet a ukáže vám něco ze svých triků, garantuju vám, že vás to nenechá v klidu. Zejména pokud jste podobně racionálními lidmi jako já. Stačila dvě tři kouzla, a pochopil jsem to, co znamená fráze “vyrazit někomu mozek z hlavy”.

A jasně, tohle nebude jen rozhovor o kouzlech. Je to příběh o muži, který našel způsob, jak sloužit spravedlnosti i radosti zároveň. Který ráno řeší nejtemnější stránky lidstva a večer jim připomíná, že život může být zázračný.

A na závěrečnou otázku, jestli bude svět za 10 let lepší, odpovídá bez zaváhání. Neprozradím jak, to uslyšíte.

Ale každopadně, když odpovídá policista, který denně vidí to nejhorší i to nejlepší z nás, a zároveň mentalista, který umí číst v našich myslích, tak to prostě má svou váhu.

Přeju příjemný, skoro bych řekl kouzelný poslech.