Procento Miloše Čermáka

Loňský rok byl pro herečku Sarah Haváčovou v mnohém výjimečný. Například dopsala a vydala knížku, začala hrát několik nových rolí, mimo jiné poprvé i v divadle v Brně, a vydala se za polární září. S loňským rokem má spojeno mnoho emocí, jak říká, bylo to často jak jízda na horské dráze. 

Ale nejvýznamnějším momentem loňského roku bylo její biřmování. Možná jedním z nejvýznamnějších momentů jejího dosavadního života, tvrdí.

Mimochodem, knížka Sarah Haváčové Nečekat je skvělá a doporučuji ji. O psaní a spisovatelství jsme mluvili, a taky o umělé inteligenci, druhé Smetanově manželce Betty, o divadelních alternacích či o tom, proč je její angažmá v Hordubalovi v Národním divadle jedním z jejích splněných snů. 

A také o tom, proč jí víra v Boha pomáhá i při práci herečky. Díky ní se prý některá představení jejího monodramatu Alma Rosé zdařila do té míry, že na hodinu vznikl nový vesmír. Při natáčení našeho podcastu jsme zůstali ve vesmíru smíchovského studia, ale snad to nevadí.

Přeju příjemný poslech!

Znám ji jako milou, chytrou a ambiciózní mladou ženu. Poznali jsme se před více než deseti lety, kdy mi okomentovala fotku nedělní snídaně na Instagramu a moje žena z ní následně vymámila údajně tajný recept na nejlepší vietnamskou polévku. Ano, právě tu si Vietnamci často dávají v neděli k snídani.

Dnes je vdaná, se dvěma malými dětmi. O čem sní? Překvapilo mě a taky trochu dojalo, když řekla: aby Vietnemcům bylo konečně dovoleno cítit se v Česku být doma. A když to řeknou nahlas, aby se odněkud neozvalo: vaše doma je jinde.

Thuy Duong přijela s rodiči do Česka v sedmi letech, v roce 1997, a jak říká, nikdy jim za příležitost vyrůstat v Česku a Evropě nepřestane být vděčná. Mluví česky líp než vietnamsky, podobně jako spousta jiných Vietnamců v Čechách ze své generace. Cítí se být Češkou či možná ještě lépe řečeno Evropankou s vietnamskými kořeny.

Loni na podzim začala asi právě hlavně s Vietnamci své generace točit podcast. Mluví v něm česky a je určen jak pro české, tak vietnamské publikum. Thuy Duong v něm  představuje své úspěšné vsrtevníky, ať už je to mladá studentka medicíny studující momentálně na Yaleově univerzitě, známá foodblogerka, anebo majitelé úspěšné pražské restaurace.

Vietnamci už dávno nejsou komunitou majitelů večerek. Byť sama Thuy Duong v jedné takové večerce na severu Čech strávila kus mládí, protože její rodiče jeden obchod a také restauraci provozovali. Samozřejmě jsme o tom mluvili.

I o tom, jak vypadá taková menší vietnamská svatba (nápověda: hosté se počítají na stovky), co znamená pro vietnamské podnikatele vlastnictví vozu jako Bentley nebo Rolls Royce, a jak se změnila slavná obchodní zóna Sapa a taky zda jsou Češi rasisté.

Přeju vám pěkný poslech.

Navrhoval jsem lavičku v Central Parku nebo zastrčený bar někde na Manhattanu. Ale Janek Rubeš nakonec domluvil, že jsme mohli natáčet tenhle podcast na střeše České národní budovy na 73. ulici na Upper East Side. Což se nakonec ukázalo jako velmi dobrý nápad, a to minimálně ze dvou důvodů.

Za prvé: symbolicky jsme zůstali aspoň nohama na domácí půdě, protože sice jsme se setkali v New Yorku, ale mluvili jsme taky hodně o Česku a o Praze.

A za druhé: jakkoli se “kluk z Prahy” Janek Rubeš proslavil tím, že ukazuje turistům, co všechno se může při turistické návštěvě Česka pokazit a na co by si měli dávat pozor, tak vemte klidně jed na to, že má Prahu i Česko rád. 

Ostatně když je řeč o podvodných taxikářích či směnárnících, tak vždycky podotýká, že se svým kolegou věnují mnohem víc času i energie naopak tomu, aby ukázali, co všechno v Praze naopak funguje a stojí za vidění.

Jejich Honest Guide by měl být pro každého turistu povinnou četbou. A asi to tak i je, máme-li soudit podle toho, jak jsou jejich videa například na YouTube populární a sledovaná. Samozřejmě jsme o tom mluvili.

A taky o tom, jak Janek Rubeš přišel k polovičnímu otčímovi v New Jersey nebo jak slaví vánoce s tamními příbuznými. Dárky jim nosí stejně jako v Česku Ježíšek, nikoli Santa Claus. Což zdůrazňuji úmyslně, protože na toto téma máme v podcastu lehce vyhrocenou debatu.

Ale jinak byl náš rozhovor milý a přívětivý, asi jako mimořádně teplý a slunečný podzim, na který jsme v půlce listopadu měli v New Yorku štěstí. Střechu České národní budovy, kde sídli jak náš konzulát, tak České centrum, jsme pomyslně zahřáli pár hodin předtím, než se tu konala oslava k připomenutí 17. listopadu.

A kde jinde oslavit svobodu, než v Americe na střeše? Přeju vám příjemný poslech.

Trochu provokativně jsem se jí zeptal, jestli Bůh náhodou není ukrytý v umělé inteligenci, kterou jsme teď jako lidé stvořili. Odpověděla, že jako věřící zastává názor, že Bůh je vševědoucí. A jak mohla poznat, AI zatím rozhodně vševědoucí není. 

Každopádně, byl to skvělý rozhovor. Jana Matulíková žije v Petrské čtvrti, což je část Prahy, kterou miluju a kde jsem skoro deset let bydlel, a kde je její manžel kazatelem Církve bratrské. Seznámili se před skoro čtyřiceti lety v Brně, v době, kdy hledala cestu z osobní krize spojené s dospíváním, s takovým menším zemětřesením, a nakonec to dopadlo dobře.

Tedy tak, že místo špatné partičky si našla novou, a tou byli křesťani a Bůh.

Už jako matka dvou dětí a ve svobodném Česku vystudovala teologii. Ve věznicích působila nejdřív jako dobrovolnice, dnes je profesionální vězeňskou kaplankou ve Vinařicích. Nezastupuje jen svou církev, ale celou křesťanskou víru, a když je třeba, tak i nejen křesťanskou.

Počítejte se mnou: z necelé tisícovky vězňů jich týdně vyhledá duchovenské služby asi deset procent, a z nich kvůli křesťanství či Bohu zase asi deset procent. Zbytek si chce popovídat. Ale Janě Matulíkové to nevadí. K její práci to patří.

Říká, že si ve věznici uvědomila, jak je bible pravdivá v tom, když tvrdí, že kořenem všeho zla je milování peněz. Plus často například slabost pro drogy. Obecně by se dalo říct, že ve věznicích nejčastěji potkává lidi, kteří se nenaučili odkládat potěšení.

A samozřejmě se stává, že ji vyhledají vězni, u nichž by očekávala, že je potká všude jinde než ve věznici. Ale to se stane. Do věznice se člověk dostane z mnoha důvodů, vedle chamtivosti to může být i nezodpovědnost nebo smůla. To jsou ti lidé, u nichž si Jana Matulíková v duchu říká: “Doprčic, člověče, co sem zrovna tebe přivedlo?”

Bylo mi ctí, jako člověku, který nemá dar víry v Boha - a ano, vysvětluju si to tak, že Bůh neexistuje, pochopitelně - a v zemi se skoro největším počtem ateistů na světě, mluvit s ženou, která o Bohu dokáže mluvit, mile, přesvědčivě a civilně.

I to je jedna z ohromných výhod toho, když děláte podcast. Potkáte lidi jako Jana Matulíková ve studiu, nikoli ve vězeňské cele.

Užijte si tuhle výhodu i vy. Přeju příjemný poslech.

Děláme to automaticky a bezmyšlenkovitě. Nejčastěji mobilem, samozřejmě. Někdy si výsledek ani neprohlédneme, jindy ho vystavujeme na sociálních sítích. A chceme za to lajky. Ano, řeč, je o focení.

Odhaduje se, asi velmi nepřesně, že za rok uděláne celosvětově zhruba 1500 miliard fotek. To je přibližně stejně, kolik podle jiných odhadů lidé udělali od vynálezu fotografie do uvedení iPhonu na trh v roce 2007. A do třetice, jiný odhad zase říká, že za dvě minuty dnes udělají lidé víc fotografií, než bylo vyfoceno za celé 19. století.

A přesto, fotografování má v sobě kouzlo, kterému lidé stále podléhají, říká fotograf Kamil Rodinger. Profesionálním focením se stále živí, byť je to těžké. Média a žurnalistika jsou v krizi, klesá poptávka i po fotografování na zakázku. Lidé mají pocit, že dnes fotoaparáty a telefony fotí samy. Do jisté míry, v úzkém technickém slova smyslu, mají částečně i pravdu. Byť fotografování samozřejmě není jen o technické dokonalosti, ale je zároveň komplexním řemeslem i uměním .

Co neklesá, je touha lidí se fotografovat naučit. Takže Kamil Rodinger více než deset let fotku učí a vede kurzy. Dříve v Institutu digitální fotografie, dnes takzvaně na vlastní triko. Na nezájem si nemůže stěžovat, jak během rozhovoru několikrát z pověrčivosti potvrdil zaklepáním na stůl ve studiu.

Letos bylo Kamilu Rodingerovi šedesát, což se obešlo bez velké oslavy, ale i tak je to příležitost se za profesním životem ohlédnout. Známe se více než třicet let. Můj vztah ke Kamilovi je trochu speciální i v tom, že jsem s ním jako s fotografem jezdil po roce 1990 na svoje vůbec první časopisecké reportáže. To budete muset v podcastu přetrpět: bohatýrské vzpomínky dvou starců na doby divokého mládí.

O tom všem jsme spolu mluvili: koho Kamil vyfotografoval a koho naopak nikoli, byť třeba chtěl, a dnes už ti lidé nežijí. Koho má chuť dnes fotit a ještě žije. A mluvili jsme i o tom, že ne vždy se v životě daří. A že když byla těžší doba a Kamil Rodinger si chtěl udržet vlastní ateliér, musel nějaký čas například i rozvážet nákupy na Rohlíku anebo dělat malíře pokojů.

Když fotku milujete, není co řešit. Přeju příjemný poslech.

K současnému umění je skeptický. Má rád výtvarníky své generace, o těch mladších nemá moc valné mínění. Ani o jejich tvorbě. “Nikdo nechce říct, že král je nahatej a že to stojí za prd,” říká Pavel Beneš, třiašedesátiletý výtvarník a grafik.

Mimochodem, své generační souputníky zná takzvaně na vlastní kůži. Nebo by se dalo říct, že je má i pod kůží. Na pravé paži má totiž tetování podle devíti návrhů současných výtvarníků, mimo jiné Petra Síse, Zdeňka Lhotského či Jiřího Davida. Na levé má pak tetování podle návrhu svých rodičů, rovněž výtvarníků.

Poznali jsme se počátkem devadesátých let v časopise Reflex, kde pracoval jako grafik. Udělal mi v roce 1991 velmi netradiční svatební oznámení, vypadající jako složenka. Pro mladou generaci: to byly takové papírky, které lidem chodily do schránky, a oni s nimi a s penězi pak zase museli chodit na poštu.

Mluvili jsme s Pavlem Benešem o tom, proč už neběhá a proč ani neučí na vysoké škole, jakkoli obojí byly jeho dvě velké vášně. Na obojí má jednoduchou krátkou odpověď: přestalo ho to bavit. Ale umí to i dlouze vysvětlit, a to si poslechněte v našem rozhovoru.

Má přitom titul docent, ale i na něj se dívá s nadhledem. “Až se právníci a doktoři dozví, že absolventi uměleckých škol mají stejné tituly jako oni, ale některým jejich získání zabralo tak asi dvacet minut, budou nejspíš rozladění,” říká.

Povídali jsme si o mnoha věcech: že své umění představil i na benátském Bienále, byť jen po dobu asi třiceti minut a anonymně. Že má v uchu dvě náušnice, a to už od roku 1987. Plus bonus pro ty, kteří budou poslouchat až do konce: dozvíte se, jaké prášky vám zajistí smíření se světem a štěstí.

Byl to místy prostě hodně boomerský rozhovor. Můj host v něm nadával na mladé, trochu i na umělou inteligenci, ale vše samozřejmě v milém a tolerantním duchu. Míru sarkasmu a ironie si doplňte sami, a to jak v tomhle textu, tak především v našem rozhovoru.

Moc mě to bavilo a doufám, že bude i vás. Hezký poslech.

Známe se dlouho, a kdybych měl říct, kde jsme se nejčastěji setkávali, tak to bylo asi na různých konferencích. A to zase tak často na konference nechodím. Z čehož by mohou plynout, že Josef Šlerka bývá na všech, ale to asi taky nebude pravda. Byť sám říká: s blížící se padesátkou se asi čím dál víc považuju za akademika.

Vystudoval filosofickou fakultu a dlouhou dobu tam působí jako učitel. Docenturu zatím nezískal, a docela hodně jsme o vysokoškolském mikrokosmu v našem rozhovoru mluvili. Ne úplně pozitivně. Takže po tomhle podcastu se už docentem nestanu stoprocentně, říká snad s velkou nadsázkou Josef Šlerka.

Svůj život dosud dělil právě mezi akademický svět a startupy. Byl například analytikem společnosti Socialbakers, pracoval pro ni v pražském Karlíně i v německém Mnichově. Zároveň o fenoménu sociálních sítí přednášel právě na filosofické fakultě, kde rozvinul studia takzvaných nových médií.

Čtyři roky byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který mimo jiné hodnotí důvěryhodnost českých médií, a některá média zároveň finančně podporuje. Ne moc, ale ani ne úplně málo, podle Šlerky rozdělí ročně asi 8 až 10 miliónů korun. O tom, jak to funguje a co to obnáší, jsme samozřejmě taky mluvili.

A taky o vinylových deskách, filmu Matrix a chybějící styčných plochách.

Ano, původně jsme se sešli proto, že budeme mluvit o umělé inteligenci. Oba nás fascinuje. Ale nakonec z toho bylo hodinové povídání skoro výhradně o jiných věcech. Ale i tak jsme se stačili shodnout na tom, že to, co kolem AI prožíváme, je revoluce. Avšak jak Josef Šlerka říká, její specifikum je v tom, že spousta lidí si téhle revoluce možná nevšimne.

Nebo jim to bude dlouho trvat.

Točili jsme s Josefem Šlerkou podcast po druhé, poprvé to bylo v době nejtvrdších covidových lockdownů. Natočíme někdy v budoucnu ještě třetí podcast? Nedá se to vyloučit. Ale stejně tak je možné, že místo nás dvou si budou po třetí povídat už dobře natrénovaní inteligentní chatboti.

Tentokrát ještě ne. Takže omluvte chyby a přeřeknutí, jsou lidské. 

Hezký poslech.

Přerovský podnikatel Pavel Březina trochu naznačoval, že by mohl do studia přiletět, lépe řečeno přijet. Ale letadlem. Což ovšem také není úplně přesné, protože vírník je kategorie dopravních prostředků sama o sobě. Těch létajících. A když ještě řeknu, že Pavel Březina se měl dostavit v autovírníku, bude to už úplně nesrozumitelné.

Takže popořádku. Vírník je dopravní protředek těžší než vzduch. Je podobný vrtulníku, byť ve vzduchu ho drží trochu jiné fyzikální zákony, zjednodušeně řečeno. A hlavním rozdílem je to, že nemá rotor poháněný motorem. Mimochodem, vírník vynalezl v roce 1923 Španěl Cuan de la Cierva, takže slaví 100 let existence.

Autovírník je vírník, který je kromě vrtule pohánějící stroj ve vzduchu opatřen ještě elektromotorem, a ten umožňuje jízdu po zemi. Je homologovaný pro běžné silnice, takže si s ním můžete zajet pro benzín k pumpě nebo ho zaparkovat před domem na Vinohradech. Možná jste před asi šesti lety zahlédli v médiích fotku vírníku v Praze na Václavském náměstí nebo nábřeží s výhledem na Hrad.

No a Pavel Březina je přerovský podnikatel a nadšenec, který do té Prahy tehdy s autovírníkem přiletěl. A do centra přijel. Podobně jako na náš rozhovor. Z Přerova je to asi tak hodina a něco cesty. Vírník letí zhruba ve výšce 200 až 300 metrů, takže se můžete kochat. A nemusíte se bát, protože je v porovnání s vrtulníky či malými letadly prý naprosto bezpečný. Navíc - a to bychom si museli znovu vzít na pomoc aerodynamiku a další přírodní zákony - je také odolný vůči turbulencím a špatnému počasí.

O tom všem jsme se sedmapadesátiletým nadšencem do létání mluvili. Také jsme spočítal, kolik ze svého života tráví času ve vzduchu, tedy mezi nebem a zemí, jak říká.

Když budete mít po poslechu našeho rozhovoru chuť se ve virníku proletět, případně si ho koupit, nelekejte se. Měl jsem to taky a prý je to normální reakce. Ale většinou to zase přejde. 

Přeju příjemný poslech.

Dnes výjimečně nikoli Jedno procento, ale první epizoda podcastu Inspiruj.se.

Má to dva důvody. Inspiruj.se točím se svou ženou Sentou. Budu rád, když se stanete jeho posluchači. Najdete ho ve všech dobrých podcastových aplikacích, jako jsou Spotify nebo Apple Podcasts.

A také stejně jako Jedno procento na adrese jednoprocento.cz nebo na webu inspiruj.se. Pokud čtete můj newsletter, tak víte, jak moc času věnuji v poslední době generativní inteligenci. Tenhle podcast, ve kterém se chceme bavit s inspirativními lidmi, je toho logickým pokračováním.

To byl první důvod. Druhý důvod je ten, že začala škola a hostem epizody, kterou uslyšíte, je Radko Sáblík.

Radko Sáblík: vystudoval Fakultu strojní ČVUT v Praze. Již během studií se aktivně věnoval sportu, hrál závodně basketbal, působil jako trenér i rozhodčí v první basketbalové lize mužů. Kromě toho působil jako skautský vedoucí a předseda Sokolu Motol.

Od roku 2002 vede Smíchovskou průmyslovku a gymnázium, školu, která byla magazínem Forbes zařazena mezi osm nejzajímavějších škol v republice, a s jedním z nejvyšším počtem přihlášek. Rovněž byl členem expertní skupiny Strategie 2030+ a v roce 2018 vydal inspirativní knihu "Učit jde i jinak, aneb školství je jak stařenka o holi".

A ještě aktuální zpráva - tento týden pan ředitel Sáblík spoluzakládá spolek Uši, tedy Unii škol inovativních, který si klade za cíl rozvíjet kritické myšlení a mediální gramotnost žáků a studentů.

Příjemným poslech. A příště už zase Jedno procento.

Přišla do studia s vlčím mákem na prsou. “Občas si ho beru, když mám pracovní jednání,” řekla Miroslava Pašková s úsměvem. Zakladatelka neziskové organizace Vlčí máky se před deseti lety rozhodla, že bude pomáhat válečným veteránům. Zní to trošku divně, že ano? V zemi, která nevede a ani v historii nevedla moc válek.

On je to trochu omyl. Technicky máme v Česku zhruba 15 tisíc válečných veteránů. Jejich status je definovaný zákonem, v zásadě jde o bývalé profesionální vojáky, kteří od devadesátých let působili v různých misích. Od Iráku až po Afghánistán. Ne všichni, ale část z nich se v civilním životě potýká s problémy a potížemi. Miroslava Pašková má ambici jim v tom pomáhat.

Z jednoduchého důvodu. Protože si to zaslouží. Sympatická mladá žena, která má dva akademické tituly, to bere jako samozřejmost. Moc ji nezajímá, jak válečné veterány definuje zákon. Mimochodem, ten je poměrně přísný a důsledný. Paradoxně i přesto, že když už někdo status válečného veterána na základě zákona dostane, tak mu to stejně prakticky žádné výhody či úlevy nepřinese.

Platí však i to, že o konkrétní výhody většina veteránů nestojí. Spíš by ocenili, kdyby věděli, že si jich společnost váží a že si uvědomuje, že jsou lidmi, kteří mají odvahu a kteří byli ochotni riskovat život za vlast. Ano, zní to možná pateticky, ale zároveň je to takto jednoduché. I proto Miroslava Pašková nerozlišuje, jestli jde o bývalé vojáky, anebo třeba policisty či hasiče. Její spolek chce pomáhat všem, kteří to potřebují.

O tom jsme mluvili v podcastu. Jak se k problematice veteránů dostala, a co s tím mají společného Facebook či Twitter. Že už jako malá holka si radši hrála s kluky na vojáky a proč po mámě požadovala, aby jí šila maskáčové sukně. Proč si váží hrdinství a obdivuje lidi, kteří chtějí dobrovolně sloužit v armádě.

V tom posledním jsme se mimochodem neshodli: já jsem z generace, která vyrostla a někdy ještě povinně sloužila armádě s přívlastkem lidová, profesionální vojáky jsem moc neměl rád a ve volnomyšlenkářských devadesátých letech jsem k armádě už vztah nezískal.

Ale vážím si lidí, kteří mají odvahu a odhodlání za vlast bojovat nebo i riskovat život. A chápu, že jsme se po třech desetiletích naivního globalismu ocitli v mezinárodně politické situaci, kdy obrana vlasti a armáda jako taková mají najednou jiný patos než dřív.

Rozhovor s Miroslavou Paškovou mě bavil i proto, že to bylo setkání dvou světů, které mají jinou životní zkušenost, ale asi stejné ideály a stejný pohled na svět. Stále věřím, že válka na Ukrajině je jen epizodou a připomenutím světa, který snad už brzo bude patřit minulosti. Věřím tomu a přeju si to, ale to samozřejmě nestačí.

Každopádně si koncem října koupím vlčí mák a 11. listopadu si připomenu lidi, kteří mají větší odvahu a méně cynismu než já. Možná to uděláte taky. Každopádně vám přeju příjemný poslech.