Prolomit vlny

Žijeme ve společnosti, která je posedlá prací. Kdybych dostal pětikorunu pokaždé, když někoho slyším dělit lidi na dobré a špatné podle toho, jestli a jak moc pracují, možná bych sám pracovat nemusel. Pracovitost jako bezmála nejvyšší ctnost a práce jako nejposvátnější povinnost jak vůči vašim nejbližším, tak vůči společnosti jako takové je jedním z ústředních témat našeho každodenního života.

Smrkové lesy jsme si nasázeli už před desítkami let, za minulého režimu, ačkoliv se tak dělo podle tvrdé kapitalistické logiky, která velí dosahovat co největšího zisku. Proč jsme za ta léta, kdy jsme o problému zvaném kůrovec věděli, nebyli schopní situaci zvrátit? Prý nebyla „společenská objednávka“.

S trochou nadsázky by se o tom dalo mluvit jako o příkladu ageismu. Nad tříletými sirotky ze země poznamenané válkou bychom se ještě slitovat mohli. Na adolescenty už ale pozor. Tuhle kličku využívá premiér Andrej Babiš, když mírní svůj výrok „ani jednoho syrského sirotka“. Do veřejného diskursu tak znovu vnáší otázku: do jakého věku by se mělo uprchlíkům pomáhat a kdy už je nutno se bránit mladíkům s iPhony?

Během US Open se stalo něco, co přesáhlo hranice sportovních zpráv a změnilo se v politikum. Serena Williams nezvládla ohrožení svého 24. grandslamového titulu a uletěly jí nervy. Tresty za její nevhodné chování udělené sudím pak označila za nespravedlivé a ovlivněné dvojím metrem pro výkony mužů a žen. Byla to jen výmluva, nebo je její vztek oprávněný?

Prezident Miloš Zeman první školní den předstoupil před prvňáky. Cestou do třídy se mu postavila část rodičů s připnutým odznakem červených trenek. U tichého protestu ale nezůstalo a školní halou se neslo „fuj“ a „táhni“. Mají se lidé chovat tak, že se Zeman, ale i nedávno vypískaný Babiš budou bát vyjít na ulici?

Tento způsob léta se mi zdál poněkud nešťastný. Vlivem úmorného horka se oblečení lepilo na tělo ještě o něco víc než jindy a solné stopy na oblečeních neměli jen ti, co makají rukama. Začala jsem chodit ven s mokrými vlasy, které do pěti minut uschly. Cítila jsem se jako před lety v jižní Indii, kde místní nosí malý ručníček namočený ve zteplalé vodě, aby se alespoň trochu ochladili. Takový teplotní extrém převrací definici teplého-pěkného a škaredého-chladného počasí.

Srpnová návštěva papeže Františka v Irsku je dlouho očekávanou událostí. Jde o první návštěvu papeže v této kdysi jednoznačně katolické zemi po téměř čtyřiceti letech, a to v době, která je obtížná pro irské katolíky i katolickou církev jako celek. Irská společnost se teď od katolické církve, která pošpinila svou pověst brutálními příběhy zneužívání a týrání, odvrací. Po celém světě zároveň vyplouvá na povrch jedna kauza sexuálního zneužívání kněžími za druhou.

Už deset let žiju v Praze. Ale původně jsem z Moravy a blíží se situace, která už tu párkrát byla. Musím se přestěhovat. Po dvou letech bydlení v pokoji o rozměrech 25 metrů čtverečních, s balkonem, v bytě 3+1 na úpatí Branických skal, nastal čas vzhledem k přirozeným životním změnám majitelů svůj ráj za 6 000 Kč měsíčně vyměnit za nějaký jiný. Ale jaký a kde? Poslední měsíc pátrání napovídá, že o důstojném bydlení si můžu, jako spousta jiných lidí kolem mě, nechat jen zdát.

„Cyklocestování není koníček, ani sport, je to životní styl,“ přesvědčuje Martin Stiller, který na kole jezdí po světě už přes 15 let. Warmshowers je něco jako couchsurfing pro cyklisty, jako je on. Díky němu se setkávají podobně naladění lidé, a tak jsou pouta mezi hosty a hostiteli často silnější než u jiných ubytovávacích služeb.

Na první poslech to zní většině lidí dobře: bude se šetřit. Neziskovky jsou pro ně „pijavice na státním rozpočtu“, nebo dokonce „Sorosovi agenti“.  O peníze tady ale nejde, s každým projevem politiků, kteří se postavili do čela tažení proti neziskovkám, je to jasnější.