Prolomit vlny

Na důchody nebude. Ne, že bych chtěl strašit, ale je dobré se s tím smířit. Mladá generace si na stáří bude muset naspořit jinak. Akorát nevíme jak a už vůbec ne z čeho.

K čemu jsou debaty na Facebooku? Předem se přiznávám ke své nechuti tzv. tříbit názory i v analogových debatách. K této krajní variantě z lenosti přistupuji jen v případě, kdy mě někdo rozčílí obzvláště nehorázným tvrzením. Obvykle širší příbuzenstvo na rodinných oslavách prohlášením typu „Babiš je pracant a konečně srovnal ty daně“, „maso se jíst musí“ a „uprchlíci si mají vybudovat v Alleppu vlastní armádu a nemají zbaběle utíkat“.

Druhou listopadovou sobotu vypukne Národní potravinová sbírka. Jejím cílem je pomoci těm, kteří trpí nedostatkem jídla. Měli bychom se ale vyhnout nebezpečnému falešnému dobrému pocitu, že podobné charitativní aktivity stačí. I když pomáhají, významné jsou spíše tím, že na problém upozorňují. Dobrý skutek má význam symbolický, příčiny ale odstranit nedokáže.

Hysterie je nerozumné přehánění emocí. Ty bobtnají do rozměrů, které celé situaci více škodí, než prospívají. V nedávné době jsme zažili nástup hysterie uprchlické. Dnes zažíváme hysterii povolební.

Nedávno jsem četl, že pokud chcete ve svém okolí odhalit nácka, stačí napsat vágní tweet nebo status proti nim. Jakmile se někdo začne rozčilovat a vysvětlovat vám, že nemůžete všechny nálepkovat jako nácky, voilà, máte svého nácka. Podobným způsobem zafungovala kampaň #MeToo, jejímž vedlejším efektem byl hromadný coming out sexuálních predátorů, byť třeba jen internetových.

Aféra hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina má nečekané dopady – spustila globální diskusi o sexuálním obtěžování. Nedávné zjištění amerických médií, že spolumajitel megaúspěšných firem Miramax a The Weinstein Company desítky let obtěžoval a – podle výpovědí některých – také znásilňoval své mladé podřízené či herečky a modelky, inspirovalo další Weinsteinovy oběti k tomu, aby veřejně promluvily o své zkušenosti. Herečka Alyssia Milano pak záběr ze stále se rozrůstajícího počtu Weinsteinových obětí rozšířila na všechny lidi – čili i muže –, kteří zažili nějakou formu sexuálního obtěžování či násilí.

Herečka Alyssa Milano se tuhle neděli nevěnovala brazilské depilaci, jak by se dalo u hollywoodské hvězdy druhého řádu očekávat, ale iniciovala kampaň #MeToo, která na sockách (jak dnešní mladí říkají fbíčku a instáči) prosvištěla jako hurikán Ofélie. Řeklo by se, že jde o problémy prvního světa, většinou bílé americké a evropské ženy se svěřují se svými bebíčky – jak se staly objektem harašení toho či onoho čuňáka.

V roce 2007 přišla – a o rok později vyvrcholila – největší finanční krize od té ve 30. letech minulého století. Pro mou generaci, tedy pro takzvané mileniály nebo generaci Y, má zvláštní význam. Vyrůstali jsme totiž s optimistickými představami, které si z 90. let nesly generace našich rodičů, případně starších sourozenců. Pro ně byl bodem zlomu rok 1989, pád železné opony, otevření světa a příchod kapitalismu, který v tu chvíli neznamenal mizerný plat a šikanu v práci, ale především možnosti. „Narodili jste se do svobody,“ říkal nám z plakátu Václav Havel.

V roce 2000 mi bylo sweet seventeen. Na internet jsme s bratrem chodili po večerech k mámě do ordinace. Mail jsem tehdy považovala za něco, co potřebuje pouze máma, aby lidem napsala, že mají přijít na preventivní prohlídku. Počítač byl něco, co je připojeno k tiskárně, na které se dají kopírovat maturitní otázky. Největší světáci ze třídy, kteří se později měli stát informatiky, psali pod referát: zdroj – internet. Vetchá úča, odbornice na Ruchovce a Lumírovce, jim to tolerovala.

Den české státnosti připomínající vraždu sv. Václava se na první pohled zdá jako úctyhodný národní svátek. Je ale spíš symbolickým vyjádřením snahy hledat příčiny problémů u druhých, než u nás samotných. Pod historickou fasádou se schovává frustrace. Ať už otevírá nenávist k Němcům nebo povyšuje národní dějiny na nebesa, odvádí nás od naší přítomnosti. Není už načase opustit příběh o utlačovaném národě?