Ve středu všeho je poprava. Nejen v případě křesťanství; platí to i o filozofii. Čím Sókratés štval jinak tolerantní Řeky až tak, že jej popravili? Agnes Callardová, americká filozofka maďarského původu, říká v knize The Open Socrates zprvu něco nepřekvapivého: Štval je dotěrnými otázkami, které obnažovali jejich nevědění. Což je banální. Callardová však tyto otázky blíže určuje jako „nečasové“. Čímže jsou nečasové? Vždy si je pokládáme příliš pozdě, většinou až když je po všem. A pak nás může zamrzet, že jsme si je nepoložili dříve. Vztek však raději obracíme proti Sókratovi než proti sobě.

Proč jsme takto opoždění? Jako je naše tělo živoucí souvislostí orgánu, stojí náš život na ideové infrastruktuře. Od doby, kdy bereme rozum, přejímáme názory ze svého okolí. O spoustě věcech jsme přesvědčeni dříve, než si je promyslíme. V závislosti na tom, v jaké společnosti a rodině jsme se narodili, víme třeba to, že Bůh neexistuje, že demokracie je nejlepší zřízení a člověk je svobodný a rozumný. To vše může být pravda, ale podstatné je, že tato přesvědčení nemají zhola nic společného s poznáním. Jsou to pouhé názory, které přejímáme. Netvoříme je; dějí se nám. Stejně jako třeba pověst. 

Máme-li štěstí, nastává uprostřed života okamžik, kdy se vše zhroutí a my si uvědomíme, že nechceme-li být otroky vnějšku, nezbývá než zničit své názory i svou pověst – a vše znovu vystavit z nitra. Pak si klademe třeba otázku, jestli Bůh fakt náhodou neexistuje. A jsme svobodní? Jak někdo vůbec přišel na to označit člověka za rozumného? A jestli je demokracie nejlepším zřízením, víme vůbec, co to znamená? Položit si tyto otázky může být nepříjemné. Snadno totiž zjistíme, že jsme dosud žili ze špatných odpovědí. Proto je Sókratés, tento napomahač zhroucení, tolik neoblíben.

Callardová však zavrhuje klišé, dle kterého je zakladatel filozofie člověk, který chodí světem s tím, že ví, že nic neví. „Sókratés toho ví dost,“ namítá. Sám se prezentuje jako odborník na vůbec nejpodstatnější záležitosti: na politiku, lásku a smrt. Jeho dialogy navíc autorka považuje za těžiště svébytné etické koncepce. 

Ve své nápadité knize to Callardová ilustruje na moderní západní demokracii. Co je jejím základem? Na jedné straně status. Všichni toužíme po uznání, zvláště po uznání naší jedinečnosti. Ale druhým pilířem je rovnost. Všichni jsme si přece rovní, ať jsme bohatí, ať chudí, vzdělaní, nebo nevzdělaní. Problém je, že status a rovnost jdou proti sobě. Je laciné, hlavně však nepravdivé chtít věc vyřešit tím, že jeden pilíř škrtneme. Oba jsou podstatné. 

Sókratovo vedení dialogu nabízí řešení této aporie. Sám chodí za lidmi, kteří mají dobrou pověst; i za těmi, kteří mají pověst příšernou. Mluví s otroky i s nejmocnějšími lidmi, se vzdělanci i nevzdělanými. A v interpretaci Agnes Callardové jim říká: „Je mi úplně jedno, kým jste nebo nejste, co se vám v životě povedlo nebo nepovedlo.

A kašlu na to, co si o vás druzí myslí. Teď jsme tu spolu – a spolu také budeme sledovat, kam nás dialog zavede a jestli třeba na něco spolu nepřijdeme. Sókratés tím projevuje absolutní uznání každému jednotlivci zvlášť a zároveň jej vnímá jako sobě rovného. 

Nikoho nevyzdvihuje, nikoho neponižuje, všem naslouchá. Není náhoda, že Callardová zdůrazňuje právě tento rozměr Sókratovy dialogičnosti. Klíčovým poselstvím její knihy totiž rovněž je, že sami na nic nepřijdeme. Naše mysli se uzavírají do provinčnosti, stahujeme-li se do samoty. Myslíme jen spolu, aspoň ve dvou. Potřebujeme se, ale vydržet to – možná právě to je jeden z nejvyšších i nejtěžších etických nároků.

Kapitoly

I. Otázky, jež si klademe vždy pozdě [počátek až 14:15]

II. Filozofie? Schopnost nereagovat na sebe [14:15 až 27:50]

III. Myšlení se rodí až při řeči. [27:50 až 35:20]

IV. Sókratés: hmyz i porodní bába [35:20 až 52:00]

V. Čeho se bojíme, když se bojíme smrti? [52:00 až konec]