Stát nemůže platit všechny léčby za stovky milionů. Lékaři jsou přetížení, vyhořelí a chtějí work-life balance

Financování zdravotnictví, platy lékařů, hrozící stávka i spory o to, kdo by měl platit nákladnou léčbu lidem se vzácnými onemocněními. To byly témata rozhovoru s Romanem Prymulou, epidemiologem a bývalým ministrem zdravotnictví. A mluvili jsme i o případu primáře domažlické nemocnice, kterého policie v úterý obvinila z vraždy, pokusu o vraždu a znásilnění.

V souvislosti s případem Prymula upozorňuje na na rostoucí psychickou zátěž, které jsou lékaři dlouhodobě vystaveni. Podle Prymuly se ekonomický tlak v nemocnicích stále zvyšuje, přičemž se často zapomíná na potřebu podpory psychického zdraví samotných zdravotníků.

Podle Prymuly se platy lékařů v posledních letech zlepšily hlavně u praktických lékařů, kteří dostali dvouciferný nárůst. Ale zejména mladší lékaři často usilují o lepší „work-life balance“ a nejsou ochotni trávit tolik přesčasů v nemocnici, navíc s mizerným ohodnocením.

„Zdá se mi, že řada z těch mladých nechce zodpovědnost, aby tam něco neprovedla náhodou, v podstatě se brání tomu, aby do těch služeb chodili a ta jejich erudice bude výrazně delší.“ 

„Případy, které vyžadují léčbu za 50, 100, 200 milionů, tak to je velmi citlivá otázka. Nikdo to nechce příliš slyšet. Ale já si myslím, že na to objektivně prostě ten systém nemá. A za to, když vyléčíme někoho takovýmto nákladem, budeme mít ve frontě třeba 100 lidí, kteří budou čekat na běžnou operaci a řada z nich samozřejmě zemře,“ říká Prymula k mimořádným výdajům za pacienty, kteří vyžadují nákladnou léčbu. A mluvilo se i o případu dvouletého Martínka se vzácnou nemocí AADC, na kterého se skládalo celé Česko. 

A Prymula připomíná i takzvaný oregonský experiment, kde experti řešili, zda mají transplantovat jedny játra, nebo vyléčit 200 lidí antibiotikem. „Každý by normálně řekl asi těch 200 lidí, ale pak se začalo řešit, co když ten někdo s těmi játry je váš příbuzný, když to je třeba nositel Nobelovy ceny, jestli tam neděláme určitou míru nerovnosti. A nakonec experiment skončil, protože se nedopídili k nějakému jasnému výsledku,“ dodává Prymula. 

Jak jsme se vyrovnali s covidem? Jak Prymula zpětně hodnotí svoje působení v roli ministra zdravotnictví a často přehnané restrikce, které vláda v té době vydávala?

Prymula připouští, že některá opatření, jako například roušky ve venkovních prostorech, nebyla nutná a byla do jisté míry ovlivněna dramatickými zprávami a obrazy z Číny, nebo Itálie. Primární cílem tehdejších opatření ale podle něj bylo získat čas na vývoj vakcín a dostupnost léčby. Zároveň zdůrazňuje, že mnohá opatření byla nezbytná k omezení šíření viru, zejména v době, kdy se o nemoci vědělo velmi málo a smrtnost byla vysoká.