
Sign up to save your podcasts
Or


„Neobdivovat Voltaira lze počítat mezi jednu z forem debility,“ pronesl argentinský spisovatel Jorge Borges. Voltaire stojí na počátku toho, co se dodnes označuje pojmem veřejný intelektuál, jakkoli je otázka, zda je tato pozice dnes ještě relevantní. O tom, kterak ji ustavil francouzský filozof, podává svědectví Voltairovo Pojednání o toleranci, které právě vychází v nakladatelství OIKOYMENH v překladu Petra Horáka.
Jako osmašedesátiletý se Voltaire vrhl se zápalem kriminalisty do vyšetřování kauzy stejně starého Jeana Calase. O co zde šlo? Když byl nalezen Calasův syn oběšený, roznesla se fáma, že zesnulý chtěl přestoupit k pravé víře, a otec, který byl sám hugenot, jej raději zabil. Otec byl odsouzen k trestu smrti mučením a zbytek rodiny k doživotnímu vězení. Vykonavatelé trestu odsouzenému lámali kosti, přiměli jej vypít dvacet věder vody, vpletli jej do kola. Když trval na své nevině, uškrtili jej a spálili.
Voltaire se tehdy pustil do boje se soudem, církví, královským dvorem i veřejností. Vymohl revizi procesu a když byla dokázána Calasova nevina a ukázalo se, že syn spáchal sebevraždu, oběť byla aspoň po smrti rehabilitována. Tehdy se jednalo o první rozsudek ve Francii, který byl zrušen a revize iniciovala francouzské reformy trestního práva. Na tomto pozadí píše Voltaire své pojednání o toleranci, kterou považuje za nejvyšší ctnost.
Je-li tolerance ctnost, je to něco, v čem se máme – a můžeme – cvičit a zlepšovat. Jak na to? Neustále si zpřítomňovat, že ve věcech, o které nám jde, což bývají otázky toho, jak žijeme, jaké hodnoty zastáváme, čeho si vážíme, nemůžeme mít absolutní jistotu. Zpravidla se nejedná o otázky pravdy nebo lži. Toto vědomí nás má přimět k tomu, abychom byli ve vztahu k „jinověrcům“ – ať už náboženským či politickým – smířliví. Jedině tato názorová mírnost přeje svobodě.
Jak ukázal Voltaire, když vytáhl proti státnímu aparátu, postoj stavící na toleranci není ani lhostejností, natož slabostí. Může se pojit s nebývalou rozhodností i zaníceností. Tolerance stojí na přesvědčení, že nárok člověka na svůj život, své smýšlení, a tedy i na spravedlnost, nesmí být zmařen. Kdo však toto maří, tolerovaný být nesmí – a v tom případě je třeba proti němu vytáhnout. Tužkou, praví Voltaire.
Ale to by bylo vše až moc jasné – a Voltaire přece říká, že jistota je absurdní. Stejně tak je to i s tolerancí. Proti vzývané ctnosti namítá Johann Wolfgang Goethe: „Tolerance by vlastně mělo být jen přechodné smýšlení: musí vést k uznání. Trpět někoho je urážka.“ Je Voltairova nejvyšší ctnost tedy nakonec jen ctnostným ponížením?
Kapitoly
I. Filozof se mění v kriminalistu [začátek až 13:30]
II. Analýza první mediální události: neštěstí v Lisabonu [13:30–35:28]
III. Tolerance? Schopnost snášet katastrofy [35:28–43:27]
IV. Tolerance je urážka? Ne, stačí. [43:27–konec]
Bibliografie
Herfried Münkler, Der Dreißigjährige Krieg: Europäische Katastrophe, deutsches Trauma 1618 – 1648, Hamburg: Rowohlt Verlag, 2019.
Voltaire, Pojednání o toleranci, přel. Petr Horák, překlad upravila Hana Fořtová, Praha: OIKOYMENH, 2024.
Voltaire, Candide, přel. Radovan Krátký, Praha: xyz, 2007.
Ferdinand von Schirach – Alexander Kluge, Die Herzlichkeit der Vernunft, München: Luchterland, 2017.
Susan Neiman, Evil in Modern Thought, Princeton: Princeton University Press, 2002.
Celá epizoda na forendors.cz/pravdaneexistujetm nebo na echo24.cz
By Echo Media„Neobdivovat Voltaira lze počítat mezi jednu z forem debility,“ pronesl argentinský spisovatel Jorge Borges. Voltaire stojí na počátku toho, co se dodnes označuje pojmem veřejný intelektuál, jakkoli je otázka, zda je tato pozice dnes ještě relevantní. O tom, kterak ji ustavil francouzský filozof, podává svědectví Voltairovo Pojednání o toleranci, které právě vychází v nakladatelství OIKOYMENH v překladu Petra Horáka.
Jako osmašedesátiletý se Voltaire vrhl se zápalem kriminalisty do vyšetřování kauzy stejně starého Jeana Calase. O co zde šlo? Když byl nalezen Calasův syn oběšený, roznesla se fáma, že zesnulý chtěl přestoupit k pravé víře, a otec, který byl sám hugenot, jej raději zabil. Otec byl odsouzen k trestu smrti mučením a zbytek rodiny k doživotnímu vězení. Vykonavatelé trestu odsouzenému lámali kosti, přiměli jej vypít dvacet věder vody, vpletli jej do kola. Když trval na své nevině, uškrtili jej a spálili.
Voltaire se tehdy pustil do boje se soudem, církví, královským dvorem i veřejností. Vymohl revizi procesu a když byla dokázána Calasova nevina a ukázalo se, že syn spáchal sebevraždu, oběť byla aspoň po smrti rehabilitována. Tehdy se jednalo o první rozsudek ve Francii, který byl zrušen a revize iniciovala francouzské reformy trestního práva. Na tomto pozadí píše Voltaire své pojednání o toleranci, kterou považuje za nejvyšší ctnost.
Je-li tolerance ctnost, je to něco, v čem se máme – a můžeme – cvičit a zlepšovat. Jak na to? Neustále si zpřítomňovat, že ve věcech, o které nám jde, což bývají otázky toho, jak žijeme, jaké hodnoty zastáváme, čeho si vážíme, nemůžeme mít absolutní jistotu. Zpravidla se nejedná o otázky pravdy nebo lži. Toto vědomí nás má přimět k tomu, abychom byli ve vztahu k „jinověrcům“ – ať už náboženským či politickým – smířliví. Jedině tato názorová mírnost přeje svobodě.
Jak ukázal Voltaire, když vytáhl proti státnímu aparátu, postoj stavící na toleranci není ani lhostejností, natož slabostí. Může se pojit s nebývalou rozhodností i zaníceností. Tolerance stojí na přesvědčení, že nárok člověka na svůj život, své smýšlení, a tedy i na spravedlnost, nesmí být zmařen. Kdo však toto maří, tolerovaný být nesmí – a v tom případě je třeba proti němu vytáhnout. Tužkou, praví Voltaire.
Ale to by bylo vše až moc jasné – a Voltaire přece říká, že jistota je absurdní. Stejně tak je to i s tolerancí. Proti vzývané ctnosti namítá Johann Wolfgang Goethe: „Tolerance by vlastně mělo být jen přechodné smýšlení: musí vést k uznání. Trpět někoho je urážka.“ Je Voltairova nejvyšší ctnost tedy nakonec jen ctnostným ponížením?
Kapitoly
I. Filozof se mění v kriminalistu [začátek až 13:30]
II. Analýza první mediální události: neštěstí v Lisabonu [13:30–35:28]
III. Tolerance? Schopnost snášet katastrofy [35:28–43:27]
IV. Tolerance je urážka? Ne, stačí. [43:27–konec]
Bibliografie
Herfried Münkler, Der Dreißigjährige Krieg: Europäische Katastrophe, deutsches Trauma 1618 – 1648, Hamburg: Rowohlt Verlag, 2019.
Voltaire, Pojednání o toleranci, přel. Petr Horák, překlad upravila Hana Fořtová, Praha: OIKOYMENH, 2024.
Voltaire, Candide, přel. Radovan Krátký, Praha: xyz, 2007.
Ferdinand von Schirach – Alexander Kluge, Die Herzlichkeit der Vernunft, München: Luchterland, 2017.
Susan Neiman, Evil in Modern Thought, Princeton: Princeton University Press, 2002.
Celá epizoda na forendors.cz/pravdaneexistujetm nebo na echo24.cz

4 Listeners

3 Listeners

36 Listeners

5 Listeners

32 Listeners

13 Listeners

7 Listeners

9 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

10 Listeners

4 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

1 Listeners