Po pádu komunismu v roce 1989 jsme se začali učit úctě k soukromému majetku. Majetek, který za komunistů patřil státu, budeme vracet původním vlastníkům a budeme privatizovat, říkali noví demokratičtí vládci. Tvrdili, že každý soukromý majitel je lepší než stát, protože se o svůj majetek stará lépe. Za ty, kteří vše znárodňovali, byli označováni komunisté, kteří se chopili vlády během únorového puče v roce 1948. Úplně jsme přitom ignorovali, že většina podniků byla znárodněna na základě čtyř dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše, přijatých 24. října 1945. Z hlediska počtu zaměstnanců byly znárodněny dvě třetiny podniků, z hlediska podílu na tvorbě HDP skoro tři čtvrtiny.

Poválečné znárodňování bylo společným dílem tehdejší – v našem současném chápání – ještě demokratické politické reprezentace. A bylo výsledkem celkového společenského konsenzu. Ovšem i kvůli tomu to měli po Únoru 48 komunisté mnohem snazší. Zejména Národní socialisté umetli komunistům cestu, lidovci se pak už jen přidali.

Byla to naivita nebo chybný kalkul…?