Když už na veřejnosti zazní slovo ctnost, je to většinou v souvislosti s tzv. virtue signalling, tedy signalizováním ctnosti. Což je však neřest. Tkví v tom, že se člověk připojuje ke správným kauzám či pronáší správná hesla, aby byl viděn a seznán dobrým. Naopak by jeden pohledal, aby se někde mluvilo o ctnostech i pozitivně. Přitom jsou podmínkou toho, aby mělo vůbec smysl hovořit o hodnotách, jimiž se naopak zaklínáme rádi. Hodnoty jsou cenné, ale bez ctností jsou v lepším případě hesla, v horším kýč.

Hodnoty jsou demokratickým konsensem na tom, oč je dobré usilovat. Je to naše společná měna, k níž se stačí přihlásit. Ostatně samo slovo hodnoty pochází z ekonomického slovníku a jako každá měna jsou i hodnoty abstraktní, což znamená, že platí nezávisle na situaci, nezávisle na prostoru, nezávisle na tom, kdo je říká. Vždyť kdo by nakonec rozporoval třeba hodnotu pravdy? 

Hodnoty ožívají teprve v kontextu ctností. Co je to ctnost? To, co nás činí výtečnými. Tradice zná čtyři kardinální ctnosti: moudrost, spravedlnost, uměřenost a odvahu. Proč je jich více? Protože v případě ctností neplatí absolutna, vyvažují se. Není odvážné vtrhnout na bojiště bez výzbroje; není odvážné druhého nechat v problémech. Odvážné je přiměřeně a moudře se vyzbrojit, k čemuž je třeba znát situaci. To je ostatně pointa ctností: podstatně souvisejí s myšlením, s praktickou moudrostí, možná bychom mohli říct, že se strategií, která však vždy vyžaduje znalost kontextu. Kdo nemá strategii a nerozumí kontextu, ale chce být dobrý, není ctnostný, a může být dokonce nebezpečný. Nemyslet není ctnost.

Být ctnostný znamená žít prozkoumaný život; naopak to neznamená žít život někoho, kdo nikdy neudělal chybu. Krásně o tom píše skotský filozof Alasdair MacIntyre, který v knize Etika v konfliktech modernity promýšlí význam ctností pro současnost. Má za to, že bez ctností není dobrý život, vlastně bez ctnostní není žádný život. Člověk pak totiž ztratí smysl pro kontinuitu svého příběhu, nakonec i smysl pro to, kýmže vlastně je. 

Ale kdože je tedy ctnostný? Podle MacIntyra ne nutně svatoušek. Ctnostné životy ilustruje na velkých osudech dvacátého století. Třeba na spisovateli Vasiliji Grossmanovi, autorovi románu Život a osud a novináři, který mezi prvními vstoupil do koncentračního tábora Treblinka. Jeho reportáže se staly podkladem pro Norimberský proces. To však není celý příběh. Grossman v životě mockrát selhal, několikrát fatálně, třeba když během druhé světové války neodvezl včas svou matku do bezpečí a ona byla popravena nacisty. I tak byl jeho život ctnostný, tvrdí MacIntyre. Jak je to možné?

Kapitoly

I. Umění být osobností [úvod až 11:00]

II. Moderní ztráta ctnosti? [11:00 až 19:50] 

III. Co je to ctnost? [19:50 až 46:30]

IV. Jste k smrti zmožení? Tak ještě jeden krok! [46:30 až 57:20]

V. Příběh Vasilije Grossmana: Ctnostní nejsou svatoušci. [57:20 až konec]

Bibliografie

Heather, Battely, Virtue, Cambridge: Polity Press, 2015.

Alasdair MacIntyre, Ztráta ctnosti, přel. Pavla Sadílková– David Hoffman, Praha: OIKOYMENH, 2004.

Alasdair MacIntyre, Ethics in the Conflicts of Modernity: An Essay on Desire, Practical Reasoning, and Narrative, Cambridge: Cambridge University Press, 2020.

Platón, Ústava, přel. František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 2017.