V nejnovějším díle pořadu Krotitel ředitelů na platformě FocusOn se moderátor Jiří Jemelka zaměřil na kritický problém českého byznysu: nedostatek pracovníků v technických profesích. Jeho host Michal Mikulášek, zakladatel společnosti Prodator, v rozhovoru boří zažité mýty o vyčerpaném trhu. 

Podle něj lidé na trhu jsou, jen je firmy hledají metodami, které zamrzly v minulém století. Mikulášek na tvrdých datech demonstruje, že nečinnost majitelů v oblasti náboru není jen personální chybou, ale především přímým útokem na jejich vlastní zisk.

Většina majitelů malých a středních firem stále vnímá nábor jako nutné administrativní zlo, nikoliv jako klíčový byznys case. Michal Mikulášek však nabízí jinou optiku – pohled na ušlý zisk. Pokud výrobní podnik s obratem 1,2 miliardy korun postrádá deset operátorů CNC strojů, přichází o schopnost vyrobit zhruba o 10 % více zboží. V čistém vyjádření to znamená, že majiteli mezi prsty protéká 10 milionů korun měsíčně.

Ještě markantnější je tento nepoměr v logistice. Jeden zaparkovaný kamion, pro který firma nemá řidiče, stojí na fixních nákladech a leasingu přibližně 50 000 Kč měsíčně. Pokud by přitom byl v provozu, mohl by podle typu zakázky generovat tržby v rozmezí od půl milionu do jednoho milionu korun.

Mikulášek v rozhovoru konstatuje: ,,Tato logika a tato matice majitelům často vůbec nedochází. Je fascinující, že když si to spočítají, namítají, že se to takto nedá počítat. Já se jich však ptám: Kdybyste ty lidi měli, vyrobíte o tolik více? Pokud zní odpověď ano a máte na to odbyt, pak vám ty peníze zkrátka chybí.“

SME proti korporátům: Proč vítězí lidskost nad tabulkami

České firmy se často cítí v nevýhodě proti gigantům. Mikulášek však tvrdí, že právě v sektoru malých a středních podniků se skrývá konkurenční výhoda. Korporátní prostředí pro mnoho specialistů představuje neosobní stroj, kde jsou pouze „lidským zdrojem“ – tedy položkou v tabulce. Menší firmy, které dokážou být ke svým lidem blíž a skutečně jim naslouchat, mají v náboru navrch.

Peníze jsou sice nezbytným základem, ale v dnešním souboji o talenty samy o sobě nestačí. Mikulášek v rozhovoru zmiňuje případy, kdy lidé odešli za vyšším platem do korporátu, ale brzy se začali vracet kvůli nastavení na pracovišti. Do jednosměrného provozu se podle něj lidé nabírají velmi snadno, zatímco třísměnné provozy jsou pro kandidáty odrazující i s příplatky. ,,Peníze jsou důležité, ale nejsou nejdůležitější. Mnohokrát se nám u klientů stalo, že jim velká firma v okolí sice přetáhla lidi, ale ti se postupně vraceli kvůli nastavení pracovního prostředí.“

Když oběd za 19 korun porazí LinkedIn

Tradiční inzerce na pracovních portálech u profesí, jako jsou svářeči či frézaři, často selhává, protože tito lidé práci aktivně nehledají. Moderní nábor se proto musí chovat jako marketing, který testuje, co na kandidáty v daném regionu skutečně platí. Někdy jsou výsledky testů překvapivé i pro samotné odborníky.

V rámci jedné z kampaní fungoval jako hlavní tahák cenově dostupný oběd. ,,Náš marketér tehdy přišel s nápadem postavit nábor na tom, že firma nabízí obědy za 19 korun. Namítal jsem, že kvůli tomu nikdo práci nezmění, ale on trval na tom, že je to první věc, na kterou se lidé u nich ptají. Když jsme to dali do reklamy, doslova to zbořilo internet a zajistilo potřebné nástupy.‘‘ 

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jakých 5 konkrétních otázek byste měli položit svým lidem v anonymním dotazníku, aby vám skutečně řekli, co je ve firmě štve? 
2. Proč se ochota k inovacím v náboru láme přesně u věkové hranice majitele 45 let? 
3. Jaké jsou největší rozdíly v mentalitě kandidátů při expanzi do zemí jako Německo, Polsko nebo Rumunsko? 
4. Proč lidé v předdůchodovém věku masivně opouštějí třísměnné provozy a jak to ohrožuje vaši výrobu? 
5. Kdy je pro firmu takticky výhodnější realizovat náborovou kampaň bez uvedení vlastního loga?

Koupit zahraniční firmu je jenom začátek, ta skutečná práce přichází až po podpisu smlouvy. Ondřej Stříbný, partner advokátní kanceláře Eldison, která stojí za 14 akvizicemi českého unicorna Mews, vysvětluje, proč padají obchody v poslední chvíli, jak AI mění právní due diligence a co by měl každý zakladatel vědět dřív, než začne přemýšlet o prodeji nebo nákupu firmy.

Když česká firma uvažuje o nákupu zahraniční společnosti, první otázka, kterou si klade, je, kam se vydat. Ondřej Stříbný, jehož kancelář Eldison se specializuje na přeshraniční fúze a akvizice, potvrzuje, že intuice mnohých podnikatelů je správná: nákup na západ je zpravidla bezpečnější než nákup na východ. „Právní prostředí je v každé zemi trochu jiné, někde vymahatelnější a jasnější, jinde méně rozvinuté. A na tom tradičně nejhůř vychází právě východ.“

Česká republika podle Stříbného prochází postupnou transformací. Západoevropské standardy se prosazují, investoři mají větší důvěru a přes politické turbulence zůstává tuzemské prostředí v zásadě stabilní. Ostatně i proto zde stále vznikají projekty, do nichž zahraniční firmy rády investují nebo je rovnou kupují.

Prověrka, která není jen o papírech

Akviziční proces je dnes do velké míry standardizován. Probíhá ve třech fázích: byznysové vyjednávání, due diligence a samotné vyjednávání transakce. Klíčová je ta prostřední — právní prověrka.

„Nejde jen o to mít dokumenty v pořádku,“ zdůrazňuje Stříbný. „Due diligence zahrnuje také technické prověření produktu, ekonomické zhodnocení firmy i analýzu tržního prostředí.“ Teprve komplexní pohled ze všech těchto úhlů odhalí skryté vady a promítne je do transakční dokumentace.

Každá země navíc vnáší do procesu vlastní specifika. Někde kladou prodávající větší důraz na záruky a prohlášení, jinde rozhoduje míra formálnosti smlouvy nebo způsob limitace odpovědnosti za škodu. Kostra je vždy stejná, detaily se však výrazně liší.

Koupí to teprve začíná

Jedním z nejrozšířenějších omylů kupujících je domněnka, že podpisem smlouvy práce končí. Stříbný svým klientům pravidelně opakuje opak. „Tou koupí to teprve začíná. Úspěch akvizice závisí na tom, jak jasně si kupující definoval svůj cíl, jak dobře je zpracovaný integrační plán a jestli má lidi, kteří dokážou propojit oba světy.“

Obzvláště při zahraničních akvizicích se střetávají dvě firemní kultury, jiné přístupy k práci, odlišná komunikace se zaměstnanci. Technická stránka transakce může být bezchybná, a přesto může celá integrace ztroskotat na lidském faktoru.

Jak roste unicorn

Eldison stojí právně za všemi 14 akvizicemi Mewsu, jednoho z nejvýraznějších českých technologických hráčů. Ten v uplynulých letech prošel zásadní proměnou. Před deseti lety to byla menší firma s méně formálními rozhodovacími procesy, dnes má vlastní M&A tým s lidmi v Londýně i v Americe a funguje jako plnohodnotný globální hráč.

„Na začátku transakce postrádaly systematičnost,“ vzpomíná Stříbný. „Postupně se standardizovala dokumentace, přišly schvalovací procesy a vznikl dedikovaný tým pro hledání potenciálních cílů.“

Valuace akvírovaných firem se pohybují od jednotek milionů eur po desítky milionů. Záleží na tom, zda jde o malý, ale strategicky zajímavý produkt, nebo o většího konkurenta s rozvinutou klientskou základnou. Poslední veřejně známou akvizicí je Clarity z Nového Zélandu, software pro luxusní hotely.

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video, kde se dozvíte:

1. Proč se transakce nejčastěji rozpadají na začátku procesu, nikoli na konci
2. Co přesně hrozí, když kupující dostane v poslední chvíli lepší nabídku od jiného hráče
3. Jak konkrétně vypadal rozhodovací proces Mews před 10 lety ve srovnání s dneškem
4. Zda je Mews připraven na variantu, že by jeho vlastní prodej zajistila kancelář Eldison
5. Jak se v praxi liší due diligence při akvizici jediné firmy versus celé skupiny společností z různých jurisdikcí

Kam zajít na jídlo? Z projektu inspirovaného německým modelem se během 15 měsíců stala platforma, která sdružuje 1 500 podniků, více než 3 000 nabídek a 400 tisíc uživatelů.  Zakladatelé TasteTown Jakub Vyskočil a Filip Hanzel v pořadu Brand Date na platformě FocusOn popisují, proč mladá generace opouští Google Maps, proč 50 % zákazníků opakovaně navštěvuje stejný podnik a jak chtějí pomocí dat a personalizace zrychlit rozhodování o stravování. 

TasteTown vznikl před 15 měsíci jako reakce na model, který Jakub Vyskočil poznal během svého působení v Německu. „Používal jsem aplikaci, která mi pomáhala objevovat nové podniky a zároveň jsem díky ní ušetřil. U nás takový model nebyl,“ říká.

Společně s Filipem Hanzlem nejprve otestovali zájem českých restaurací. Zásadní bylo, že platforma je pro podniky zdarma. Výhodou pro uživatele jsou exkluzivní nabídky typu 1+1 nebo procentuální zvýhodnění. Dnes má aplikace přibližně 1 500 zapojených podniků a přes 3 000 aktivních nabídek.

Model je postavený na předplatném. Uživatel si zaplatí členství a odemkne všechny nabídky. „Ve většině případů se uživateli předplatné vrátí už při první návštěvě,“ vysvětluje Vyskočil.

400 tisíc uživatelů a změna chování Gen Z

Za pouhých 15 měsíců si aplikaci stáhlo 400 tisíc uživatelů. Zajímavé je, že nadpoloviční většina z nich nevyužívá slevy pravidelně, ale aplikaci používá primárně k objevování podniků.

Podle zakladatelů mladá generace mění způsob výběru restaurací. V Praze je podle nich zhruba 8 000 gastropodniků na Google Maps. „Mladší generace nechce trávit 15 minut hledáním. Chce rychlé, vizuální doporučení,“ říká Vyskočil.

Google Maps podle nich ztrácí na atraktivitě především kvůli zahlcenosti. Uživatelé více reagují na video obsah, krátká doporučení a jasné filtrování. TasteTown chce spojit výhody sociálních sítí s lokálním přehledem a praktickými informacemi, jako jsou menu nebo otevírací doby.

Loajalita existuje. Více než 50 % zákazníků se vrací

Jedním z překvapivých zjištění jsou data o návratnosti zákazníků. „Více než 50 % našich zákazníků navštívilo konkrétní podnik opakovaně,“ uvádí Hanzel. Platforma však nastavuje ochranné mechanismy, aby nedocházelo ke zneužívání slev. U některých nabídek existuje časová retence, která brání tomu, aby zákazník využíval stejnou akci každý den.

TasteTown zároveň deklaruje kurátorský přístup. „Nepouštíme do aplikace podniky, které za to nestojí,“ říká Vyskočil. Model tedy nestojí pouze na množství, ale na selekci.

Trendy: Asie v Česku, kebab v Polsku

Data z aplikace ukazují jasné preference. „Z deseti nejčastěji uplatňovaných podniků je většina asijských,“ uvádí Vyskočil. Asijská kuchyně podle nich dlouhodobě vládne českému trhu. V Polsku je naopak dominantní kebabová kultura. „V Polsku je kebab na každém rohu. V Praze mi tohle chybí,“ říká Vyskočil.

Zajímavým trendem je i matcha. Po přidání samostatné kategorie matcha 1+1 se tato nabídka stala virálnější než klasické kávové akce.

Digitalizace ano, ale ne za každou cenu

Zakladatelé potvrzují, že český trh je výrazně digitalizovanější než například německý. Platby kartou jsou standardem a zákazníci očekávají technologické řešení. Zároveň však upozorňují, že plná digitalizace není univerzální řešení. „Když jdete na skvělou pizzu a chcete si povídat, nechcete koukat do telefonu,“ říká Vyskočil.

Podle Hanzla není cílem vytvořit plně digitální gastroekosystém, ale přivést zákazníka do podniku bez ohledu na to, zda je technologicky pokročilý, nebo tradiční.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Proč se mladá generace odklání od Google Maps a jak skutečně vybírá restaurace?
2. Jak TasteTown nastavuje retenci, aby zabránil zneužívání slev?
3. Proč je asijská kuchyně v Česku dominantní a jaké rozdíly panují mezi Polskem a Slovenskem?
4. Jak konkrétně funguje personalizace doporučení na základě dat o chování uživatelů?
5. Jak probíhá aktuální investiční kolo a jaké jsou ambice startupu mimo tři současné trhy?

Firmy čelí tlaku na rychlou digitalizaci, rostoucím nákladům na práci i kybernetickým hrozbám. V pořadu Byznys DNA na platformě FocusOn mluví Tomáš Kubíček, partner divize Digital společnosti BDO, o tom, proč už nestačí „jen mít IT“, proč je umělá inteligence srovnatelná s nástupem internetu a proč největší slabinou firem zůstávají lidé.

Digitalizace podle Tomáše Kubíčka nezačíná výběrem technologie, ale byznysovou úvahou. Firmy si podle něj musí nejprve odpovědět na otázku, co je jejich skutečný core byznys a kde vytvářejí hodnotu pro zákazníka.

„Technologie má sloužit, pomáhat dělat příjemnější zážitek pro partnery, zákazníky i zaměstnance, ale nemá vás svazovat a omotávat do svých osidel,“ říká Kubíček. Technologie dnes podle něj prorůstají nejen podpůrnými funkcemi (e-maily, dokumenty), ale i samotnou podstatou podnikání. V řadě odvětví už IT není podpůrnou jednotkou, ale integrální součástí produktu nebo služby. Příkladem jsou výrobní podniky, kde je každý stroj osazen senzory a generuje obrovské množství dat – podobně jako vlak, který dnes vyprodukuje miliony datových záznamů denně.

Konec monolitů. Nastupují low-code platformy

Velká digitalizační vlna podle Kubíčka proběhla před 10 až 15 lety – bankovnictví, mobilní aplikace, nástup cloudu. Dnes ale firmy stojí před jinou výzvou: extrémní potřebou flexibility.

Zatímco dříve firmy plánovaly v horizontu tří až pěti let, dnes často netuší, jak bude trh vypadat za dva roky. To zásadně mění požadavky na IT. „Zejména menší a střední firmy budou opouštět velké monolitické systémy, které jsou rigidní a složitě implementovatelné. Budou využívat flexibilní low-code a no-code platformy,“ vysvětluje.

Ty umožňují i pokročilejším uživatelům rychle měnit nastavení systému, přidávat funkcionality a reagovat na potřeby trhu bez nákladného vývoje.

AI jako internet. Revoluce, která mění pravidla hry

Umělou inteligenci Kubíček označuje za skutečně disruptivní technologii. „Jestli AI něco opravdu je, tak je to technologie, která velmi významně změní pravidla hry. Je to průmyslová revoluce v oblasti IT za posledních 30 let,“ říká.

Podle něj se nacházíme ve fázi testování a prvních „proof of concept“ projektů. Firmy zkoušejí AI na menších procesech a postupně přecházejí do ostrého provozu.

Zásadní změna podle něj teprve přijde – AI přestane být jen „našeptávačem“ v e-mailu a stane se součástí ERP, CRM a manažerských reportovacích systémů. Manažer už nebude filtrovat tabulky, ale napíše systému zadání a ten inteligentně vygeneruje potřebný přehled.

Zároveň roste tlak na efektivitu práce. Náklady na kvalifikované zaměstnance jsou podle Kubíčka dnes „na úrovni malé investice“. AI proto umožňuje přesunout lidi z rutinních činností s nízkou přidanou hodnotou na strategické aktivity.

„Drahé, kvalifikované lidi potřebujete využívat na věci s maximální přidanou hodnotou, ne aby přepisovali data z bodu A do bodu B,“ zdůrazňuje.

Bez „úklidu“ procesů digitalizace selže

Jednou z nejčastějších chyb je podle Kubíčka snaha digitalizovat bez předchozí revize procesů. „Ani sebelepší technologie nenarovná špatné procesy. Jen obalí špatný proces lepší technologií,“ říká.

Firmy často fungují na 20 let starém ERP systému, který je hluboce zakořeněn v rutině zaměstnanců. Změna bolí – a proto ji firmy odkládají. Jenže bez procesního „úklidu“ se investice do moderních systémů znehodnotí.

Kubíček proto doporučuje postupovat postupně: „Think big, start small.“ Malé projekty, rychlé úspěchy, budování ambasadorů digitalizace uvnitř firmy.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak konkrétně vypadá přechod z proof of concept do ostrého provozu AI řešení?
2. Proč velké digitalizační projekty často selhávají kvůli lidem, ne technologiím?
3. Jaké reálné scénáře zneužití AI dnes řeší bezpečnostní týmy?
4. Kdy se IT skutečně stává součástí core byznysu firmy?
5. Jak rychle může jeden „promarněný rok“ v oblasti AI znamenat konkurenční ztrátu?

Účetnictví bývá vnímáno jako konzervativní obor postavený na důvěře a dlouhodobých vztazích. Skupina ÚČTO.TEAM však ukazuje, že i v tomto segmentu lze aplikovat akviziční strategii známou spíše z oblasti private equity. Za poslední tři roky firma zvýšila obrat z 12 milionů korun na přibližně 70 milionů a během dvou let realizovala devět akvizic. Zakladatel Jaroslav Pokorný v pořadu Krotitel ředitelů na platformě FocusOn otevřeně popisuje, proč kupuje výhradně zdravé firmy, jak pracuje s rizikem odchodu klientů a proč může digitalizace v průběhu několika let zásadně proměnit cenotvorbu účetních služeb.

Tradiční představa o budování účetní kanceláře zahrnuje roky mravenčí práce s marketingem a postupné získávání důvěry jednotlivých klientů. Jaroslav Pokorný však v rozhovoru vysvětlil, že pro ambiciózní růst je tento model příliš pomalý. ÚČTO.TEAM se proto zaměřil na nákup již zavedených menších kanceláří. Za poslední dva roky takto realizovali celkem devět akvizic.

,,Zjistili jsme, že akvizice účetních firem jsou rychlejší a levnější než samotný marketing. Velkou výhodou této strategie je, že nepotřebujeme tak robustní marketing, obchod a personální oddělení. Když koupím účetní firmu, tak vlastně kupuji i šikovné lidi a vztah mezi účetním a klientem, který už funguje roky,'' popisuje svou strategii Pokorný. Tento přístup eliminuje kritické období „zaučování“ a vzájemného slaďování, které běžně provází příchod zcela nového klienta.

Díky této dravé strategii firma zaznamenala raketový růst. Během posledních tří let se obrat společnosti zvýšil z původních 12 milionů na 70 milionů korun. Pokorný zdůrazňuje, že akviziční model je v mnoha ohledech efektivnější než klasický obchod, protože mu umožňuje okamžitě získat týmy, které už mají nastavenou kvalitu a procesy.

Proč prodat zavedenou firmu? Hlavní roli hraje únava a věk

V oboru založeném na diskrétnosti a osobní důvěře se zdá prodej firmy jako extrémně citlivý krok. Podle Pokorného však u malých kanceláří není hlavní motivací prodejní cena, která se obvykle pohybuje v jednotkách milionů korun. Pro pětatřicetiletého ambiciózního podnikatele by taková částka nebyla dostatečná, ale pro generaci zakladatelů, kteří v oboru strávili desítky let, je situace jiná.

,,Prodávají nám lidé, kteří byznys budovali dvacet až třicet let. Důvod prodeje není finanční. Nastupuje únava daná věkem, chtějí se věnovat vnoučatům nebo rodině. Když držíte kvalitu a jste garantem důvěryhodnosti, stojí to každodenní úsilí a pro někoho je to již vyčerpávající,'' vysvětluje Pokorný profil typického prodejce. Častým spouštěčem je psychické přetížení nebo nepříznivá zdravotní dispozice.

Problémem firem o velikosti pěti až deseti účetních bývá, že majitel nedokáže přepnout z role odborníka do role manažera. Mnozí uvíznou v operativě, pracují 12 hodin denně a věří, že vše udělají sami nejlépe. Pokud tento moment nezvládnou a firmu včas neprodají, hrozí jim chronické vyhoření a postupné rozpadnutí hodnoty podniku.

Pořadem Krotitel Ředitelů provází Jiří Jemelka z JPF Czech. 

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně vypadá proces "rozpouštění strachu" u zaměstnanců v čerstvě koupené firmě?
2. Proč Jaroslav Pokorný tvrdí, že schopnost delegovat a důvěřovat lidem (i když práci udělají jen na 80 %) je klíčem k růstu nad 70 milionů obratu?
3. V čem spočívá rozdíl mezi "řízením" a "vedením" vysokého managementu oproti řadovým zaměstnancům?
4. Jaké jsou konkrétní indikátory toho, že je účetní firma "zdravá" a vhodná k akvizici z hlediska lidského kapitálu?
5. Proč může být snaha o transformaci z daňaře na manažera po 20 letech praxe pro podnikatele rizikem, které mu "zlomí vaz"?

Průmyslová bateriová úložiště dnes vznikají v tisícových sériích a stávají se klíčovou součástí energetické infrastruktury. Přesto kolem nich přetrvává strach z požárů a explozí. Jak ale v pořadu Plně nabito na platformě FocusOn upozorňují Pavel Hrzina (ČVUT FEL) a David Vodička (GAZ Energy), skutečné riziko neleží v samotné technologii, ale v nekvalitních instalacích, levných řešeních a podcenění detailů, jako je odvod vodíku či volba chemie baterií. Kdy jsou velkokapacitní bateriová úložiště skutečně bezpečná a kde dnes firmy dělají nejčastější chyby?

Lithiové baterie jsou v očích veřejnosti často spojovány s požáry mobilních telefonů nebo elektrokoloběžek. Podle odborníků je ale srovnávat tyto incidenty s průmyslovými úložišti zavádějící. Velké bateriové systémy fungují v přísně řízeném prostředí, s několika vrstvami ochrany a nepřetržitého monitoringu.

„Je potřeba mít respekt, ale ne strach. Tyto baterie jsou vyráběny v milionových sériích a incidenty, o kterých slyšíme, jsou statisticky zanedbatelné,“ říká Hrzina. Přirovnává to k letecké dopravě: nehody se mediálně zviditelní, ale ve skutečnosti jde o jeden z nejbezpečnějších způsobů přepravy.

Zásadní rozdíl je podle něj v tom, že průmyslová úložiště jsou projektována systémově. Selhání jednoho článku nesmí vést k havárii celku. Ochranné mechanismy mají zabránit kaskádovému šíření požáru a v ideálním případě proměnit problém v izolovanou provozní událost.

Domácí baterie a „bastlení“ představují násobně vyšší riziko

Největší riziko dnes podle expertů nepředstavují průmyslové systémy, ale malá domácí úložiště a neodborné instalace. Právě zde často chybí certifikace, systematické testování i dlouhodobé know-how.

„Rozdíl mezi průmyslovým systémem a doma sestavenou baterií je obrovský. U průmyslu máte řízení kvality, testování a monitoring. U domácích řešení často jen internetový návod,“ upozorňuje Vodička. Podle něj se na bezpečnost stále častěji ptají nejen zákazníci, ale i pojišťovny a hasiči.

Právě tyto instituce dnes tlačí na detailní popis bezpečnostní architektury, způsob odvětrání, hasicí systémy i řízení mimořádných stavů.

Rozdíl jako mezi benzínem a naftou

Zásadní roli hraje chemické složení baterií. Nejčastěji se dnes setkáváme se dvěma typy: NMC (nikl-mangan-kobalt) a LFP (lithinum-železo-fosfát). Podle Hrziny je rozdíl v jejich chování při poruše zásadní.
„Je to jako rozdíl mezi benzínem a naftou. U NMC baterií máte vysokou energetickou hustotu, ale i vyšší náchylnost k tepelnému úniku,“ vysvětluje.

LFP baterie mají nižší hustotu energie, ale výrazně vyšší stabilitu. V naprosté většině případů podle něj nedochází k otevřenému hoření, ale spíše ke kouření. To však neznamená, že jsou bez rizika.

Vodík jako skrytá hrozba: lekce z české praxe

Jedním z klíčových témat, které se v praxi dlouho podceňovalo, je uvolňování plynů, zejména vodíku. Při poruše LFP článků může vzniknout směs, která je vysoce výbušná.

„Plyn může obsahovat až padesát procent vodíku. A vodík je extrémně třaskavý,“ upozorňuje Hrzina a připomíná konkrétní případ z Česka, kdy exploze plynu z malého bateriového úložiště zničila rodinný dům.

Právě proto dnes průmyslová řešení pracují s řízeným odvodem plynů mimo kontejner, nikoli do jeho vnitřního prostoru. „Plyn odvádíme speciálním tunelem ven, kde se bezpečně rozptýlí,“ popisuje Vodička řešení, které firma vyvíjela téměř tři roky.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně funguje odvod vodíku z bateriových úložišť a proč je klíčový?
2. Proč mohou levná řešení představovat větší bezpečnostní riziko než samotná technologie?
3. Jaké konkrétní chyby dnes firmy dělají při instalaci bateriových systémů?
4. Jak se testují bateriové články až do bodu selhání?
5. Proč bude kyberbezpečnost rozhodující faktor budoucí energetiky?

Moderní manažer čelí stresu, na který není lidská fyziologie stavěna. Sedíme v klidu, zatímco náš autonomní nervový systém připravuje tělo na boj o život. O tom, jak ovlivňuje chronický stres schopnost spalovat tuky, proč je spánek přeceňovanou i podceňovanou veličinou a jakou roli hrají data v moderní longevity, hovořil v pořadu iMedical Radim Šlachta, spoluzakladatel startupu Elonga a bývalý akademický fyziolog, který se analýzou lidského těla zabývá již přes 30 let.

Základním problémem dnešní doby není stres jako takový, ale naše reakce na něj. Podle Radima Šlachty je náš organismus řízen autonomním nervovým systémem, který má dvě větve: aktivační (sympatikus) a regenerační (parasympatikus). V momentě, kdy přijde stresor – ať už je to špatný e-mail od šéfa nebo hádka u televize – tělo aktivuje sympatikus.

,,Na stres reagujeme jinak než útkem; zůstáváme sedět, a z toho pramení většina dnešních problémů. Organismus připraví energetické zdroje, které však zůstanou nespotřebované, což v těle způsobí neskutečný chaos,“ vysvětluje Šlachta. 

Tato nevyužitá energie, konkrétně glukóza vyplavená do krve, se stává toxickou pro dlouhodobý metabolismus. Pokud se tento proces opakuje několikrát denně, tělo si vytvoří chronický model, kdy zablokuje spalovací mechanismy, což vede k tomu, že ani následné cvičení nemusí přinést kýžený efekt hubnutí.

Data jako lék na manažerskou slepotu

V byznysovém prostředí se vše měří skrze KPI, ale vlastní tělo často zanedbáváme. Šlachta upozorňuje, že moderní technologie, jako jsou chytré prsteny či hodinky, jsou sice výborným sluhou, ale mohou být špatným pánem. Problém nastává v momentě, kdy se uživatel začne stresovat samotnými výsledky měření. Klíčem je sledovat autonomní nervový systém a hledat rovnováhu mezi zátěží a regenerací.

Důležitým aspektem je interpretace dat vzhledem k věku. Algoritmy, na kterých Šlachta pracuje, využívají populační normy. ,,Hodnoty sympatiku s věkem fyziologicky rostou a parasympatiku klesají. Pokud své hodnoty znáte, můžete je díky správnému životnímu stylu zafixovat na úrovni o deset let mladšího člověka,“ uvádí odborník. Data tak slouží k objektivizaci stavu, kdy subjektivní pocit únavy nemusí korespondovat s reálnou kapacitou organismu. To pomáhá rozlišit pouhou psychickou nechuť od skutečného centrálního vyčerpání.

Investice do pohybu: 150 minut pro přežití

Pro ekonomicky aktivní populaci existují jasná doporučení, jak udržet „stroj“ v chodu. Nejde jen o to „něco dělat“, ale o intenzitu a skladbu aktivity. Podle Physical Activity Recommendations je minimem pro udržení zdraví 150 minut středně intenzivní aktivity týdně, nebo 75 minut aktivity vysoké intenzity, u které již člověk není schopen mluvit.

Šlachta však zdůrazňuje, že s rostoucím věkem stoupá důležitost silového tréninku. ,,Čím je člověk starší, tím větší pozitivní roli hraje posilovací cvičení všech svalových skupin, a to ideálně dvakrát týdně,“ říká.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně vypadala disertační práce Radima Šlachty před 30 lety a jak tato data formovala dnešní algoritmy pro měření stresu?
2. Proč mohou být ambiciózní rodiče a trenéři rizikem pro fyziologický vývoj dětí a od kolika let má smysl u dětí monitorovat data?
3. Jaké jsou konkrétní rozdíly v regeneraci mezi aktivním bděním (např. v sauně) a hlubokým spánkem z hlediska hormonální odezvy?
4. Existují specifické varovné signály centrálního nervového systému, které amatérský sportovec bez přístrojů prakticky nemá šanci rozpoznat?
5. Jak konkrétně probíhá „přetavení“ glukózy do podoby „paseky v organismu“, pokud stresovou reakci nevybijeme fyzickým pohybem?

Počet sňatků v Česku meziročně klesl o 7 %. Základní svatba dnes začíná na 120 tisících korun, běžný rozpočet se pohybuje mezi 250 až 400 tisíci a milionové obřady už nejsou výjimkou. Hosté dávají obálky místo mixérů a generace Z si dává s rozhodnutím „ano“ načas. V pořadu Avokádo na platformě FocusOn to říká svatební koordinátorka Petra Vomáčková, podle které se svatba mění z povinného milníku na vědomé rozhodnutí – ekonomické, vztahové i osobní.

Podle aktuálních dat došlo v roce 2025 k citelnému ochlazení svatebního trhu – počet sňatků v České republice klesl o 7 %. Dostali jsme se tak na nejnižší úroveň od roku 1919. Tento trend však neznamená nezájem o manželství, ale spíše změnu priorit. Dnešní snoubenci se nehrnou do svazku hned po škole, ale vyčkávají, až budou finančně i psychicky připraveni. Chtějí mít jistotu, že si svůj den zaplatí podle svého, bez nutnosti dělat kompromisy kvůli rodinným rozpočtům.

S tím souvisí i zásadní změna ve financování. Éra, kdy svatbu automaticky platili rodiče, pomalu končí. Generace Z si chce o své svatbě rozhodovat sama a z vlastních zdrojů. ,,Vnímám to tak, že dnešní generace vyčkává, chtějí být soběstační, chtějí být finančně zaopatření a chtějí se na tu svatbu dostatečně připravit,“ vysvětluje Petra Vomáčková. Díky tomu, že si mladí lidé hradí náklady sami, lépe si obhajují své priority a nenechají se tolik ovlivňovat tlakem okolí.

Cenovka za štěstí: Od 120 tisíc po miliony

Náklady na svatbu se dnes odvíjejí především od počtu hostů a lokality. Pokud snoubenci nechtějí dělat kompromisy v kvalitě cateringu a služeb, musí počítat s tím, že i malá svatba pro 30 lidí vyjde na 120 až 150 tisíc korun. U středně velkých svateb pro 50 až 80 hostů se rozpočet běžně pohybuje v rozmezí 180 až 280 tisíc korun, zatímco velké svatby nad 100 lidí startují na částce 300 tisíc korun.

Výjimkou nejsou ani svatby přesahující milionovou hranici, které jsou často vnímány jako otázka společenského statusu a prestiže. Přestože jsou Češi v investicích do bydlení či automobilů opatrní, u svatebního dne jsou ochotni utrácet vysoké částky. ,,Svatba se dá samozřejmě udělat i za deset nebo patnáct tisíc korun, ale to už je potom otázka priorit. Svatba na úřadě vás vyjde na tři tisíce korun, půjčíte si šaty a jdete si říct své ano,“ doplňuje Vomáčková k nejnižším možným nákladům.

Květiny za padesát tisíc a pasti čínských e-shopů

Významnou položku v rozpočtu tvoří květinová výzdoba. Pokud nevěsta požaduje kompletní servis od profesionální květinářky, včetně zdobení stolů a svatební brány, cena se snadno vyšplhá na 40 až 50 tisíc korun. Zajímavým trendem je využívání květinových farem, které však paradoxně nemusí být levnější než běžné květinářství. Úsporu v této oblasti hledají páry často tak, že do přípravy výzdoby zapojí rodinu a družičky den před obřadem.

Kde však nevěsty často „propalují“ peníze zbytečně, jsou nákupy levných dekorací z čínských e-shopů.

,,Často se setkávám s tím, že nevěsty nakoupí tolik věcí, že je pak na místo obřadu přivezou v krabicích, které se ani neotevřou. Sama nevěsta už totiž v průběhu roku ztratí přehled o tom, co všechno vlastně pořídila,“ varuje koordinátorka. Podle ní je dnes ekonomicky i esteticky smysluplnější využívat půjčovny nebo dekorace, které nabízí přímo svatební místo.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké konkrétní požadavky mají „matky tchyně“, které se snaží koordinátorce mluvit do řemesla?
2. Jak přesně probíhá slovenské „cinkání na skleničky“ a jak na něj musí novomanželé reagovat?
3. V čem spočívá unikátní „tmelení rodin“ při vaření maďarského guláše den před svatbou?
4. Jaké úsměvné katastrofy může způsobit nehlídaný pes u sladkého baru?
5. Kterou neobvyklou barevnou kombinaci (žlutá s limetkou) zvolí v letošní sezóně jen ty nejodvážnější nevěsty?

Průmysl tvoří více než čtvrtinu českého HDP, přesto investice do něj klesají už sedmým rokem v řadě. V pořadu Industry in Motion na platformě FocusOn mluví partner investiční skupiny RockawayQ Michal Šmída o tom, proč jsou české továrny stále řízené „pocitově přes papír a Excel“, proč digitalizace a automatizace nejsou luxus, ale nutnost k přežití, a proč se Česko nachází na prahu druhé ekonomické transformace.

Český průmysl se nachází v obtížné situaci. Investice do výrobních podniků klesají už sedm let po sobě, tlak na marže roste a konkurence ze zahraničí je stále silnější. Podle Michala Šmídy ale nejde jen o krizi, nýbrž o historickou příležitost. „Krize vždycky vytváří prostor pro fundamentální změnu. Je to okamžik, kdy se dá celý systém přestavět,“ říká investor, který se dlouhodobě věnuje technologickým firmám dodávajícím řešení pro průmysl.

Připomíná, že průmysl stále tvoří více než 25 procent českého HDP. Rezignovat na něj by znamenalo vzdát se jedné z klíčových konkurenčních výhod země. Podle Šmídy ale současný model naráží na své limity.

Excel místo dat. Realita českých továren

Jedním z hlavních problémů je způsob řízení výroby. Šmída otevřeně popisuje, že řada firem je stále řízena velmi primitivně – bez komplexního pohledu na data, procesy a ekonomiku provozu.

„České firmy jsou často řízené pocitově, přes papír a Excel. A to není nadsázka,“ říká. Jako příklad uvádí návštěvu německé továrny s miliardovým obratem, kde místo moderního ERP systému fungovaly jen složité tabulky. Problém podle něj není v tom, že by Excel nefungoval, ale v tom, že dnešní výroba generuje obrovské množství dat. „Těch informací je tolik, že je nedokáže pojmout ani lidská hlava, ani tabulka. Bez systémového nástroje už dnes továrnu efektivně řídit nejde,“ vysvětluje.

Každá čtvrtá firma se automatizaci vyhýbá

Podle Šmídy se zhruba 25 procent českých firem automatizaci stále vyhýbá. Důvodem není neochota, ale nejistota. Majitelé často nemají spočítanou návratnost investic a bojí se vysokých vstupních nákladů.

„Když vám někdo nabídne výrobní linku za padesát milionů korun a vy máte marži pět procent, je strašně těžké říct: jdu do toho,“ popisuje realitu. Firmám navíc chybí partner, který by jim dokázal technologie zasadit do kontextu celého byznysu. Dodavatelé často nabízejí izolovaná řešení, která sama o sobě problém nevyřeší. Výsledkem je chaos a zablokovaná rozhodnutí.

Generační zlom: mladí chtějí změnu, starší generace váhá

Zásadní rozdíl vidí Šmída mezi generacemi. Při předávání firem z rukou zakladatelů na jejich děti se často mění přístup k technologiím. „Mladší generace má výrazně větší chuť automatizovat a digitalizovat. U starších majitelů je pořád silná nedůvěra: dvacet třicet let to fungovalo, proč to měnit,“ říká.

Jenže právě tato setrvačnost může být podle něj existenční hrozbou. Trh, pracovní síla i náklady se mění rychleji než dřív.

Energie jako klíčový náklad. Technologie jako cesta k úsporám

Jedním z největších problémů českého průmyslu jsou ceny energií. Ty patří k nejvyšším v Evropě a zásadně ovlivňují konkurenceschopnost výroby. „Největší náklad dnes není práce. Jsou to energie a vstupní materiál,“ shrnuje Šmída.

Právě zde mohou technologie pomoci. Automatizace umožňuje zkrátit výrobní čas, snížit počet směn nebo přesunout energeticky náročné operace do nočních hodin. „Existují provozy, kde na konci směny zmáčknete tlačítko a továrna vyrábí přes noc, kdy jsou energie levnější,“ popisuje princip tzv. lights-out production.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak konkrétně funguje „lights-out production“ a kolik může firmám ušetřit na energiích?
2. Proč se české firmy stále bojí automatizace, i když bez ní ztrácejí konkurenceschopnost?
3. Jaké chyby firmy nejčastěji dělají při zavádění digitalizace a ERP systémů?
4. Kde dnes dává smysl využití umělé inteligence v průmyslu a kde ještě ne?
5. Jak může Evropa využít své know-how ve výrobě a softwaru proti tlaku USA a Číny?

Umělá inteligence zásadně proměňuje způsob, jakým lidé vnímají informace, autoritu i samotnou realitu. Zatímco ještě před pár lety byly falešné zprávy spíše doménou amatérských manipulací, dnes se díky AI mění ve vysoce sofistikovaný nástroj s konkrétními ekonomickými dopady. Od finančních podvodů přes narušení důvěry ve veřejné instituce až po tlak na autorské právo a kreativní profese. V pořadu Přežít na platformě FocusOn na tato rizika upozorňuje David Spáčil, AI tvůrce.

Umělá inteligence dnes posouvá hranici mezi realitou a digitální manipulací do bodu, kdy přestává být spolehlivě rozpoznatelná i pro odborníky. Podle Davida Spáčila, AI tvůrce, se společnost dostala do fáze, kdy už není možné spoléhat na vizuální nebo zvukové vjemy jako na důkaz pravdivosti.

„Dnes už jsme v bodě, kdy je často nemožné rozeznat, zda je video skutečné, nebo vytvořené umělou inteligencí,“ říká Spáčil. „Modely se zlepšují extrémně rychle – zvládají realistický pohyb, mimiku i lipsync. Dokonce i lidé, kteří se AI videi profesionálně zabývají, mají čím dál větší problém rozdíl poznat.“

Zatímco dříve bylo možné falešná videa identifikovat podle technických nedokonalostí, současné generativní modely už dokážou simulovat i „nekvalitu“, například přepálený obraz z mobilního telefonu nebo horší zvuk. Právě tato zdánlivá nedokonalost zvyšuje důvěryhodnost obsahu a tím i jeho potenciální škodlivost.

Levná technologie, drahé důsledky

Jedním z největších rizik je extrémní dostupnost nástrojů. Podle Spáčila dnes stačí několik minut cizího hlasového záznamu a nízký měsíční poplatek. „Za pět až deset dolarů měsíčně si můžete natrénovat hlas konkrétního člověka. Pro 99 % lidí je pak výsledek nerozeznatelný od originálu,“ upozorňuje. Takto vytvořený hlas lze následně využít k vydírání, finančním podvodům nebo manipulaci blízkých osob.

Ekonomický rozměr je zřejmý: nejde už o jednotlivé případy, ale o škálovatelný model podvodu. Umělá inteligence dramaticky snižuje náklady na kriminalitu a zároveň výrazně zvyšuje její efektivitu i dosah.

Kdo je nejzranitelnější? Překvapivá data

Často se předpokládá, že nejohroženější skupinou jsou senioři. Data ale podle Spáčila ukazují jiný obraz.

„Statistiky naznačují, že zranitelnější jsou často lidé mezi 30 a 40 lety. Jsou digitálně zdatní, pracují s technologiemi a mají pocit, že se v nich orientují, právě proto podceňují riziko,“ vysvětluje.

Naopak starší generace je dnes díky osvětovým kampaním často obezřetnější. Paradoxně tak právě ekonomicky aktivní část populace představuje hlavní cíl sofistikovaných digitálních podvodů.

Psychologie místo technologie

Podle Spáčila není hlavní slabinou samotná umělá inteligence, ale lidská psychologie. Mozek reaguje na emoce dříve než na fakta – a dezinformace s tímto mechanismem cíleně pracují. „Vidíme obsah, který v nás vyvolá strach nebo vztek, a okamžitě si vytváříme názor. Racionální část mozku nastupuje až později, pokud vůbec,“ popisuje.

Právě proto se falešná videa a zprávy šíří rychleji než jejich vyvrácení. Ekonomicky to znamená rostoucí náklady na krizovou komunikaci, zvyšující se reputační rizika pro firmy i instituce a tlak na regulaci digitálních platforem.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně fungují nejnovější AI nástroje pro tvorbu falešných videí a hlasů v praxi?
2. Jaké konkrétní bezpečnostní chyby lidé dělají nejčastěji při finančních podvodech?
3. Proč mohou autonomní AI systémy znamenat zásadní zlom pro globální ekonomiku?
4. Jak se budou muset změnit byznysové modely digitálních platforem, aby přežily?
5. Kde leží hranice mezi kreativním využitím AI a systémovým zneužíváním technologie?