FOCUS ON

Péče o stárnoucí rodiče se dnes týká zhruba 2,5 milionu Čechů, přesto zůstává společenským tabu, kterému se většina z nás v kalendáři vyhýbá. Hosté pořadu Science Lab na portálu Focuson.cz, Karolína Tucker Šťastný a Jiří Doležal z projektu O stáří nahlas, varují, že tato nepřipravenost může v jediném okamžiku rozmetat kariéru i rodinné finance. Jejich iniciativa přináší racionální návod, jak zvládnout roli tzv. sendvičové generace, která se v jeden moment stará o malé děti i nemohoucí předky, a proč je klíčové požádat o státní příspěvky dříve, než nastane skutečná krize.

Stárnutí populace už není jen abstraktní hrozbou z učebnic sociologie, ale realitou, která přímo ovlivňuje produktivní část obyvatelstva. Podle dat, která v rozhovoru zazněla, se péče o rodiče či prarodiče v České republice aktuálně dotýká zhruba 2,5 milionu lidí. Tento obrovský segment populace se často nachází v pozici tzv. „sendvičové generace“, tedy lidí, kteří mají děti v pozdějším věku a zároveň se již musí starat o své stárnoucí rodiče.

Jiří Doležal upozorňuje, že tento nápor na systém i jednotlivce bude jen gradovat. ,,Stav v rodině se může změnit z ničeho nic. Přestože téma známe, nejsme na něj v rodinách připraveni. Nevíme, jak řešit majetek ani co si senior vlastně přeje, dokud nenastane krizová situace,'' popisuje.

Ekonomika domácí péče a „hrdinský mód“

Většina péče o seniory v Česku, konkrétně 60 až 70 %, stále leží na bedrech rodinných příslušníků. Pro ekonomiku to znamená miliony hodin neformální, často neplacené práce, která vyčerpává pracovní sílu. Karolína Tucker zdůrazňuje, že rodiny často upadají do tzv. „hrdinského módu“, kdy se snaží vše zvládnout samy, což vede k rychlému vyhoření. Přitom český systém nabízí nástroje, o kterých mnozí nevědí.

,,Důležitým krokem je včas si zažádat o příspěvek na péči. Finance jsou velké téma a v České republice proces schválení bohužel netrvá týden ani měsíc, ale mnohem déle. Každý kraj má jinou kapacitu, a proto je nutné začít jednat s předstihem,'' radí Tucker. Dodává, že domácí zdravotní péče je plně hrazená z pojištění, což je informace, která mnoha rodinám uniká a zbytečně zatěžuje jejich rozpočty.

Pečující jako nový standard

S rostoucím počtem pečujících osob se mění i nároky na zaměstnavatele. Systém již dnes umožňuje využít instituty jako ošetřovné člena rodiny (OČR) nebo úpravu pracovní doby. Jiří Doležal v rozhovoru podotýká, že pro udržení zaměstnanců bude pro firmy klíčové tyto potřeby reflektovat. Péče o seniora totiž není krátkodobý projekt; například herečka Bára Munzarová se o své rodiče starala 10 let.

,,Musíme si uvědomit, že péče o seniora je vytrvalostní běh. Nastavit si hranice, kdy už je toho na pečovatele moc, je klíčové pro zachování zdravých rodinných vztahů i pracovního výkonu. Je dobré mít plán pro případ, že situace přesáhne naše možnosti,'' vysvětluje Doležal. Efektivní řešení často spočívá v kombinaci asistenčních služeb, kdy odborníci zajistí hygienu či rehabilitaci, zatímco rodina poskytuje emocionální zázemí.

Kdy začít mluvit o konci?

Psychologická bariéra je často větší překážkou než nedostatek financí. Mnozí z nás si kladou otázku, zda není trapné bavit se s rodiči o jejich sklonku života, aby to nepůsobilo, že nad nimi už lámeme hůl. Podle hostů je ale ideální čas ve chvíli, kdy senior ještě zvládá běžné úkony, ale rodinu napadne první pochybnost: „Jak dlouho to babička v tom třetím patře bez výtahu ještě zvládne?“.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Proč se u péče o seniora traduje, že je na ni potřeba pět dospělých lidí, zatímco na dítě stačí dva?
2. Jaké konkrétní legislativní chyby v dokumentu „Předběžné prohlášení“ mohou zkomplikovat rozhodování o léčbě?
3. Existuje pojištění dlouhodobé péče a pro koho je ekonomicky rentabilní?
4. Jak vypadají v praxi „podpůrné skupiny“ pro lidi pečující o pacienty s demencí?
5. Co přesně obsahuje „checklist“ projektu O stáří nahlas, který vám pomůže zmapovat infrastrukturu péče ve vašem kraji?

Evropská iniciativa Chat Control může zásadně proměnit způsob, jakým dnes funguje digitální komunikace. Podle Adama Paclta ze společnosti IceWarp ale hrozí, že místo ochrany otevře prostor pro plošnou kontrolu zpráv a oslabí samotné základy šifrované komunikace. „Ve chvíli, kdy do komunikace vstoupí třetí strana, končí princip soukromí, jak ho známe,“ upozorňuje. 

Chat Control stojí na relativně jednoduchém principu. Umí analyzovat komunikaci ještě předtím, než se dostane k příjemci. Cílem je identifikovat nelegální materiály, zejména ty spojené se zneužíváním dětí.

V praxi se diskutuje především tzv. on-device scanning, tedy kontrola přímo v zařízení uživatele. Alternativně připadá v úvahu i analýza na straně poskytovatelů služeb nebo v prohlížeči. Právě tato nejasnost ale podle expertů ukazuje, že návrh zatím nemá pevné technologické ukotvení.

„Na řadu zásadních otázek dnes neexistuje odpověď. Není jasné, kde se bude obsah analyzovat ani kdo ponese odpovědnost za jeho vyhodnocení,“ říká Paclt. 

Technologie naráží na své limity

Zásadní slabinou návrhu je samotná spolehlivost technologie. Automatizované systémy pro detekci obsahu nejsou bezchybné a generují tzv. falešně pozitivní výsledky. To znamená, že systém může označit jako problematický i obsah, který ve skutečnosti žádný zákon neporušuje. V takovém případě musí rozhodnout člověk. „Ty systémy nejsou přesné. Vznikají chyby a pak je otázka, kdo bude rozhodovat, co je závadný obsah,“ upozorňuje Paclt. 

To v praxi otevírá scénář, kdy by část komunikace mohla být manuálně kontrolována. Z technologického řešení se tak stává zásadní společenské téma.

Šifrování pod tlakem

Jedním z nejzásadnějších dopadů Chat Control může být narušení end-to-end šifrování, které dnes chrání komunikaci miliard uživatelů i firem. „Ve chvíli, kdy do komunikace vstupuje třetí strana, která obsah čte, přestává dávat smysl šifrování mezi zařízeními,“ říká Paclt. 

To má přímé dopady na byznys i státní správu. Bezpečná komunikace je klíčová například pro finanční sektor, právní služby nebo mezinárodní obchod. Jakékoliv oslabení tohoto principu tak může mít i ekonomické důsledky.

Regulace vs. realita: systém lze obejít

Dalším problémem je samotná vymahatelnost. Podle expertů existuje celá řada způsobů, jak podobné regulace obejít.

„Kdo chce pravidla porušovat, má k dispozici nástroje: VPN, šifrované aplikace nebo dark web,“ říká Paclt.  To znamená, že regulace může dopadat především na běžné uživatele a firmy, zatímco cílové skupiny si najdou alternativní cesty.

Data jako nová ekonomická hodnota

Debata o Chat Control zároveň ukazuje širší trend. Poukazuje především na rostoucí význam dat v ekonomice. „Data jsou to nejcennější, co máme. Pro další generace budou absolutním základem fungování společnosti,“ říká Paclt. 

Data dnes představují nejen technický, ale i strategický kapitál. Firmy na nich staví své byznys modely, státy je vnímají jako otázku bezpečnosti i suverenity. Z toho vychází i rostoucí tlak na to, kde jsou data ukládána a kdo nad nimi má kontrolu.

Umělá inteligence jako ekonomický game changer

Významnou roli v celé debatě hraje i umělá inteligence. Ta dnes pomáhá s analýzou dat a automatizací procesů, ale její potenciál je výrazně širší. „Zlom přijde ve chvíli, kdy bude možné AI vytrénovat jako zaměstnance. To může být otázka jednoho až dvou let,“ odhaduje Paclt. 

Takový vývoj by mohl zásadně proměnit pracovní trh. Firmy by mohly automatizovat rutinní činnosti, snížit náklady a zvýšit efektivitu. Zároveň by ale vznikl tlak na změnu kvalifikační struktury zaměstnanců.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně má fungovat kontrola zpráv v rámci Chat Control?
2. Proč může tento návrh narušit princip šifrování komunikace?
3. Jaké jsou reálné limity umělé inteligence při kontrole obsahu?
4. Proč regulace často dopadá na běžné uživatele, ale ne na pachatele?
5. Jak rychle může umělá inteligence začít nahrazovat lidskou práci?

Zatímco pro průměrného Čecha představuje doživotní dluh noční můru, ve Švýcarsku je hypotéka vnímána jako projev vysoké finanční gramotnosti a efektivní nástroj pro optimalizaci daní. Švýcarský realitní trh nabízí stabilitu a unikátní mechanismy financování, které se diametrálně liší od středoevropských zvyklostí. Jak do tohoto konzervativního světa mohou proniknout čeští investoři a proč se vyplatí dluh spíše hýčkat než umořovat? O tom v pořadu Czech Swiss Connect hovořila Petra Savino ze společnosti S1 Solutions. 

Ve Švýcarsku se na pořízení nemovitosti nepohlíží jako na spotřební nákup, ale jako na čistě podnikatelské rozhodnutí. Podle Petry Savino je dluh ve zdravém byznysu nezbytností a banky tento přístup plně podporují. Standardem je model, kdy klient bance splácí pouze úroky, zatímco samotná jistina zůstává často netknutá. Tento systém umožňuje držet volný kapitál a dále jej zhodnocovat jinde, místo aby byl „umrtven“ v cihlách. 

,,Švýcarská banka i českému investorovi zapůjčí až 75 % hodnoty nemovitosti. Je zde sice nižší výnosový úrok než v Česku, ale investoři mohou využít toho, že hypotéku nemusí splatit. Pokud investujete například 100 milionů do komerční nemovitosti, banka vám zafinancuje 75 % a vy potřebujete zbylých 25 až 35 % vlastního kapitálu,'' vysvětluje Savino. Amortizace, tedy splácení jistiny, se obvykle vyžaduje až u starších žadatelů, například kolem 70 let věku, jinak dluh přechází z generace na generaci. 

Daňové výhody a konec „strašáka“ z nájmu

Matematika švýcarského bydlení je úzce spjata s daňovým systémem. Splacení hypotéky na nulu se paradoxně nevyplácí, protože by to pro majitele znamenalo dobrovolné placení vyšších daní státu. Úroky z hypotéky jsou totiž plně odečitatelnou položkou z daňového základu. Majitelé nemovitostí tak balancují hodnotu svého majetku proti výši dluhu, aby dosáhli optimálního zdanění. 

Aktuálně se navíc schyluje k historické změně. Dosud ve Švýcarsku existuje specifická daň z tzv. Eigenmietwertu – daň z imputované hodnoty pronájmu, což je fiktivní příjem z vlastního bydlení – stát majiteli vypočítá, jaký nájem by platil, kdyby byl v domě v nájmu, a tuto částku mu zdaní. ,,V referendu v roce 2025 si Švýcaři odhlasovali zrušení této daně. Rok se zákon připravuje a další rok vstupuje v platnost, takže od roku 2026 bude financování přes hypotéku ještě zajímavější, protože tento strašák konečně zmizí,'' uvádí Petra Savino. 

Kde končí limity pro české investory?

Čeští investoři se často obávají zákona Lex Koller, který omezuje nákup nemovitostí cizinci. Tento zákon slouží k ochraně domácího trhu, kde je kritický nedostatek bytů k bydlení. Pokud by si chtěl občan žijící v Praze koupit ve Švýcarsku byt pro vlastní rekreaci nebo bydlení, narazí na přísné restrikce. Existují však segmenty, kde jsou dveře otevřené dokořán.

,,Do čeho český investor může investovat, jsou hotely, vícebytové domy, výrobní prostory a v podstatě vše, co souvisí s byznysem. Tam Lex Koller investice umožňuje,'' upřesňuje Savino. Pro vstup na tento trh je však nutná trpělivost. Zatímco hotový projekt lze zafinancovat rychle, příprava na zelené louce, od koupě pozemku přes studii až po stavební povolení, může trvat tři až pět let.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak probíhá extrémně přísný „screening“ českého investora švýcarskou bankou a co všechno musíte ukázat?
2. Jak lze využít prostředky z tzv. druhého pilíře (důchodového spoření) k financování vlastního kapitálu na nemovitost?
3. Proč je pro zahraniční architekty téměř nemožné prosadit se v malých švýcarských kantonech?
4. Jak konkrétně vydělal jeden investor 1,1 milionu franků pouhým držením pozemku s povoleným projektem?
5. V čem spočívá největší riziko, pokud se rozhodnete stavět na zelené louce místo nákupu hotového projektu?

Ve třiceti letech řídit celý region východní Evropy v nadnárodní firmě – to není běžné. Pavel Lískovec, ředitel české, slovenské a polské pobočky rakouského Loxone, se propracoval z technické podpory až do ředitelského křesla. V rozhovoru pro FocusOn popisuje, proč dnešní boom automatizace táhnou hlavně rostoucí ceny energií a jak chytrý dům přestal být výsadou bohatých.

Kariérní vzestup Pavla Lískovce je unikátním příkladem růstu uvnitř jedné organizace. Svou cestu v Loxone započal na pozici technické podpory, kde byl přímo u zdroje všech technických problémů, které trh v té době trápily. Právě detailní znalost produktu a potřeb instalačních firem se stala jeho největší devízou při postupu na vedoucí pozice. Podle jeho slov za úspěchem nestojí jen ambice, ale přirozený vývoj a mentorství Milana Randla, dnešního viceprezidenta firmy, který mu byl nablízku a od kterého se spoustu věcí naučil. 

,,Nastoupil jsem s tím, že jsem šel konečně za nějakým produktem, který se mi strašně líbil, a těšil jsem se, že budu moct dělat něco, co jsem i studoval,“ vzpomíná Lískovec na své začátky. Přestože mu je dnes čerstvých 30 let, respekt u seniorních obchodních partnerů si vybudoval právě díky svému technickému pozadí ze střední školy a zkušenostem z obchodu, které získal hned po studiu ve vzdělávací firmě. ,,V prvním zaměstnání mi nevadilo se pohybovat v oblasti lidí v managementu a byl jsem zodpovědný za obchod, získat od velkých firem možnosti, jak prodat náš produkt,“ vysvětluje, jak propojil techniku s obchodní praxí už v raném věku. 

Miliardový potenciál

Pod vedením Lískovce se česká pobočka Loxone dnes dostává na hranici ročního obratu 500 milionů korun. Firma si od svého vstupu na český trh udržuje stabilní tempo růstu minimálně 50 % ročně, což Lískovec považuje při současné velikosti firmy za skvělý výsledek. Zatímco český trh je technologicky vyspělý a komplexní, Polsko představuje pro region zcela jinou ligu z hlediska objemu a rychlosti výstavby. 

Rozdíl v potenciálu mezi Českem a Polskem jasně ilustrují data z bytové výstavby. ,,Na českém trhu se minulý rok rozestavělo 36 000 domácností, na tom polském je to víc jak 240 000,“ uvádí Lískovec konkrétní čísla, která dělají z Polska klíčovou prioritu. Polsko je pro firmu díky své velikosti obrovskou výzvou, přestože je tamní trh specifický velkým tlakem na cenu. Cílem však není pouze obrat, ale vize být součástí každé moderní elektroinstalace. 

Automatizace není hračka, ale nástroj k úsporám

Lískovec se ostře vymezuje proti vnímání chytrého domu jako souboru izolovaných "hraček" ovládaných aplikací. Skutečná automatizace podle něj spočívá v komplexním propojení technologií, jako je stínění a vytápění, do jednoho funkčního celku, který funguje samostatně bez zásahu člověka, podobně jako moderní automobil. V komerčním sektoru, například u fastfoodových řetězců nebo drogerií, je hlavním motivem eliminace lidských chyb a energetických nákladů. 

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké konkrétní metody využil Pavel Lískovec k tomu, aby si už v prvním zaměstnání po škole získal respekt u vrcholového managementu velkých firem? 
2. Proč se Loxone rozhodlo pro model vzdělávání vlastního "kmene odborníků" místo přímého prodeje koncovým zákazníkům? 
3. Jaké jsou největší bolesti a rizika spojená s akvizicí malých softwarových firem, které pouze přeprodávají cizí hardware? 
4. Jakým způsobem probíhá tvrdá kontrola kvality partnerů a v jakých případech firma okamžitě ukončuje spolupráci? 
5. Proč může být pro majitele domu v budoucnu výhodné dostávat peníze za to, že v určitou chvíli spotřebovává energii? 

Více než 6400 seskoků, zkušenosti od roku 1985 a extrémní disciplíny, kde chyba znamená smrt. Instruktor parašutismu Pavel Blahout v pořadu Přežít na platformě FocusOn popisuje ekonomiku i rizika tohoto oboru. Jeden seskok může stát přes 2000 korun, padák vyjde na více než 200 tisíc a největší hrozbou dnes nejsou technologie, ale nezkušenost lidí. „Nejvíc úrazů je při přistání na rychlých padácích,“ říká.  

Moderátor v úvodu připomíná Blahoutovy zkušenosti, které jsou v českém prostředí nadstandardní. „Mám za sebou 6421 seskoků,“ říká instruktor, který skáče od roku 1985. S tím souvisí i finanční náročnost celého oboru. Moderní vybavení není levné a vstupní investice může být pro začátečníky překážkou. „Armádní padák stál 210 tisíc korun i s DPH,“ popisuje.  

Samotný seskok pak stojí další tisíce korun. „Jen letenka na seskok stála 2300 korun,“ dodává. Parašutismus tak podle něj patří mezi finančně náročné koníčky, kde se náklady kumulují s každým dalším skokem.

Kolik vydrží padák a jak funguje „technická“

Vedle ceny vybavení hraje roli i jeho životnost a pravidelná kontrola. Padák podle Blahouta vydrží při správném zacházení výrazně déle, než uvádějí oficiální normy.

„Když se s ním zachází slušně, vydrží klidně 1000 seskoků,“ říká. Zároveň ale musí pravidelně procházet kontrolou.

„Každé dva roky musí projít technickou kontrolou,“ dodává. Rozdíly jsou také mezi typy padáků – moderní „křídla“ jsou rychlá a dobře řiditelná, zatímco starší kulaté padáky jsou stabilnější, ale hůře ovladatelné.

Největší riziko: rychlé padáky a nezkušenost

Zásadním tématem rozhovoru jsou rizika. Podle Blahouta dnes neplynou primárně z techniky, ale z chování lidí. „Nejvíc úrazů je při přistání na rychlých padácích,“ upozorňuje. Problémem je především nedostatek zkušeností. „Do 300 seskoků se parašutista pořád učí,“ říká.  

Mnoho začátečníků ale podle něj přechází příliš brzy na menší a rychlejší padáky, které mají výrazně vyšší přistávací rychlost. „Když to nezvládneš, je to jako vyskočit z auta v osmdesátce,“ popisuje.  

Extrémní disciplíny: chyba znamená smrt

Rozhovor se dotýká i extrémních disciplín, jako je například tzv. swooping. Ten spočívá v tom, že parašutista ve vysoké rychlosti prolétává těsně nad zemí nebo vodní hladinou. „Když nevyplaveš včas, zapíchneš se do země. V 95 % případů jsi mrtvý,“ říká Blahout.  

Podle něj jde o disciplínu, která vyžaduje tisíce seskoků zkušeností, přesto ji zkoušejí i méně zkušení skokani.

Tandem není bez rizika: problémem může být klient

Specifickou kapitolou jsou tandemové seskoky, které jsou pro veřejnost nejdostupnější. Zatímco technicky jde o relativně bezpečnou aktivitu, riziko představuje samotný pasažér. „Když dostane panický strach, má neuvěřitelnou sílu,“ říká.  

Instruktor pak musí situaci zvládnout ve vzduchu během několika sekund. „Musel jsem pasažéra i udeřit, aby se uklidnil,“ popisuje extrémní zkušenost.  

Kolik je parašutistů a jak funguje výcvik

V Česku se parašutismu věnuje relativně malá komunita. „Registrovaných parašutistů je zhruba 1200 až 1300,“ uvádí. Výcvik má jasně danou strukturu a postupné úrovně.

Například:

• kategorie A: 25 seskoků
• kategorie B: 50 seskoků
• kategorie C: samostatný parašutista

Regulace, ceny a dostupnost: parašutismus jako služba

Parašutismus je dnes zároveň službou, kterou si může koupit prakticky kdokoliv. Stačí splnit základní podmínky a podepsat prohlášení o zdravotním stavu. Zároveň ale roste regulace – například seskoky mimo letiště vyžadují povolení úřadů. „Musíš požádat zhruba 14 dní dopředu,“ popisuje.  

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně probíhá výcvik parašutisty od prvního seskoku po samostatné skákání?
2. Jaké jsou nejčastější chyby začátečníků a proč vedou k nehodám?
3. Co se děje, když se při seskoku neotevře hlavní padák?
4. Jak fungují extrémní disciplíny jako swooping nebo base jump?
5. Jaké situace mohou nastat při tandemovém seskoku a jak je instruktor řeší?

Vlastní bydlení je pro mladé čím dál hůře dosažitelné. Situaci zkomplikovala válka na Blízkém východě, která přinesla skokové zdražení hypoték o 0,5 %. Od dubna navíc platí nové podmínky hypoték pro rok 2026, které přinášejí výrazné zpřísnění pro investiční nemovitosti. Michal Filičko, hypoteční specialista společnosti Bidli, v rozhovoru pro pořad Avokádo odhaluje, jak v této době uspět.

Současná legislativa sice mladým žadatelům do 36 let vychází vstříc a ke schválení hypotéky jim teoreticky stačí vlastnit 10 % z kupní ceny nemovitosti, v realitě je však i tato částka pro mnohé nedosažitelná. Při průměrné ceně pražského bytu 2+kk, která se pohybuje kolem 8 milionů korun, musí mít pětadvacetiletý žadatel připraveno minimálně 800 000 korun. Michal Filičko upozorňuje, že bez pomoci rodiny se dnes mladí lidé neobejdou, přičemž existují i jiné cesty než přímý dar hotovosti.

Jednou z efektivních metod je krátkodobé využití nemovitosti rodičů jako dodatečné zástavy. ,,V podstatě dáte bance do zástavy dvě nemovitosti – tu, kterou kupujete, a na přechodnou dobu, například na dva až tři roky, i nemovitost rodičů. Tím pádem můžete financovat sto procent kupní ceny čistě z hypotéky,'' vysvětluje Filičko. Jakmile hodnota koupeného bytu v čase stoupne, může se nemovitost rodičů ze zástavy vyvázat.

Investiční fond místo stavebního spoření

Pokud chtějí rodiče své děti na start do života připravit s předstihem, měli by se podle experta poohlédnout po výnosnějších produktech, než je klasické stavební spoření. Aby potomek v 18 letech disponoval potřebnými 700 až 800 tisíci korunami, je nutné začít spořit včas a s rozmyslem. Stavební spoření je v dnešní době považováno za méně výnosný nástroj, který v dlouhém horizontu nemusí efektivně pokrýt inflaci a růst cen realit.

Filičko doporučuje spíše pravidelné investování do akciových fondů, které mají v horizontu 18 let potenciál zajímavějšího zhodnocení. ,,Domnívám se, že pokud by člověk odkládal přibližně dvě až tři tisícovky měsíčně, je schopen dosáhnout částky sedmi set tisíc korun v průběhu osmnácti let,'' vypočítává specialista. Zdůrazňuje však, že každý klient má jiný rizikový profil a investiční strategii je nutné šít na míru konkrétním možnostem rodinného rozpočtu. 

Kupujte dřív, než si vyberete

Revoluční změnou v přístupu k hypotékám je možnost nechat si schválit úvěrový rámec ještě předtím, než má žadatel vyhlédnutý konkrétní byt. Aktuálně existují na trhu čtyři banky, které tento produkt nabízejí. Klient tak získá jistotu financování až do výše například 7 či 8 milionů korun a má následně 3 až 4 roky na to, aby našel ideální nemovitost. Tento postup výrazně posiluje pozici kupujícího při vyjednávání o ceně, protože se v očích realitních makléřů stává v podstatě „hotovostním“ kupcem.

Včasná rezervace úrokové sazby je klíčová zejména v období ekonomických turbulencí. Banky si peníze na trhu půjčují s předstihem a specialisté dokážou predikovat zvýšení sazeb zhruba s týdenním předstihem. ,,Sazbu, která je na trhu dnes, si můžete zarezervovat na třicet dní. Máte pak měsíc na to, abyste doložili veškeré podklady, jako jsou výpisy z účtů či potvrzení o příjmech, a hypotéku definitivně schválili,'' popisuje proces Filičko. Tímto způsobem lze předejít skokovému zdražení úvěru, které může nastat i v řádu dnů. 

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké konkrétní „vtipné“ poznámky v platebních příkazech mohou zablokovat vaši cestu k hypotéce?
2. Proč je schvalovatel banky schopen kontrolovat váš profil na Facebooku a hledat tam fotografie dětí?
3. V čem spočívá největší riziko financování družstevního bytu a proč na něj banky chtějí potvrzení o převodu do 12 měsíců?
4. Jak přesně funguje „predhypotéka“ a o kolik procent se vám kvůli ní prodraží úroková sazba?
5. Jakým způsobem navigovat úředníky na stavebním úřadě, aby vám vydali správný dokument pro banku, o kterém sami netuší, že existuje?

Českou žurnalistiku nečeká drastický konec, prochází ale hlubokou proměnou. V pořadu Brand Date na platformě FocusOn to říká mediální socioložka Marína Urbániková, předsedkyně správní rady Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Tradiční ekonomický model médií se podle ní rozpadl, za zpravodajství platí jen přibližně 13 % lidí a veřejnoprávní média mohou přijít až o třetinu rozpočtu. Zároveň se zásadně mění i to, kdo dnes informace vytváří a komu lidé věří.Celý rozhovor: https://www.focuson.cz/ceska-televize-a-cesky-rozhlas-muze-prijit-az-o-tretinu-prijmu-prijde-kolaps/Podle Urbánikové stojí za proměnou médií především ekonomika. Dlouhodobě fungující model založený na reklamě se rozpadl a redakce přišly o zásadní část příjmů. „Rozpadl se ekonomický model postavený na reklamě. Peníze se přesunuly do digitálu a lidé se zatím nenaučili platit za obsah,“ říká.Za zpravodajství dnes podle ní platí přibližně 13 % lidí, což nestačí ke stabilnímu financování médií. Situaci navíc v posledních letech zhoršily další krize – od covidu po válku na Ukrajině.Novinářem může být každýTechnologie zásadně proměnily i samotnou profesi. Vstupní bariéry pro tvorbu obsahu se výrazně snížily a publikovat dnes může prakticky kdokoli.„Dnes může být tvůrcem obsahu každý, kdo má smartphone,“ popisuje Urbániková. Zásadní rozdíl podle ní spočívá v dodržování pravidel. Skutečný novinář se orientuje na službu veřejnosti, ověřuje informace a snaží se o vyváženost. „Novinář je ten, kdo se hlásí k profesním pravidlům a snaží se je dodržovat,“ vysvětluje.Důvěru dnes ovlivňují emoce, nejen faktaModerátor upozorňuje na pokles důvěry v tradiční média. Podle Urbánikové se mění samotný princip důvěry. Rostoucí roli hrají osobní sympatie a pocit blízkosti, který vytvářejí sociální sítě.„Do důvěry dnes vstupují faktory, jako je osobní blízkost nebo pocit, že toho člověka znáte,“ říká. Zároveň lidé častěji věří informacím, které potvrzují jejich vlastní názory, a vyhýbají se obsahu, který je zpochybňuje.Veřejnoprávní média mohou přijít o třetinu rozpočtuVelkým tématem rozhovoru je i budoucnost veřejnoprávních médií. Současný model financování má skončit k 1. lednu 2027, aniž by byl jasně definován nový systém. Podle návrhů by mohly být od poplatků osvobozeny velké skupiny obyvatel i firmy.„Podle prvních propočtů by Česká televize a Český rozhlas přišly přibližně o třetinu rozpočtu,“ upozorňuje Urbániková. Takový výpadek by podle ní znamenal zásadní problém, protože média plánují výrobu s několikaletým předstihem.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně fungoval původní ekonomický model médií a proč se rozpadl?Kdo dnes splňuje definici novináře a kde je hranice mezi novinářem a influencerem?Jak může změna financování ohrozit Českou televizi a Český rozhlas?Jak konkrétně dnes média využívají umělou inteligenci?Proč generace Z nesleduje tradiční média a jak se k nim přesto dostává jejich obsah?

Umělá inteligence je dnes téměř v každé firemní prezentaci. Jenže mezi technologickým nadšením a realitou je často propast. Mnoho společností totiž nemá ani základní data a digitalizované procesy, na kterých by AI mohla skutečně fungovat. „Firmy chtějí umělou inteligenci, ale často ještě nemají digitalizaci,“ říká podnikatel Miroslav Buček, spolumajitel společnosti AIVIRO a jeden z průkopníků českého internetu. V rozhovoru pro pořad Echo digitalizace vysvětluje, proč AI zatím nenaplňuje velká očekávání, jak může zásadně proměnit pracovní trh a proč se jednou může objevit úplně nová profese – psycholog umělé inteligence.

Podnikatelský příběh Miroslava Bučka začal už během studia v druhé polovině 90. let. Tehdy ho k programování vedla především snaha ušetřit si práci. „Vždycky říkám, že lenost je motor lidstva. Jsem líný tak, že vynaložím obrovské úsilí na to, abych si práci ušetřil,“ říká Buček.  

Na vysoké škole proto vytvořil jednoduchý systém, který umožňoval studentům sdílet studijní materiály. V době, kdy ještě neexistovala dnešní diskusní fóra ani sociální sítě, šlo o poměrně inovativní řešení.

Princip fungování byl přitom založený na jednoduché psychologii. Autoři studijních materiálů byli veřejně viditelní a mohli se pochlubit kvalitou svých poznámek. „Motivací byla ješitnost těch nejlepších studentů. Chtěli ukázat, jak perfektně mají připravené podklady,“ vysvětluje Buček.  

Jak vzniklo Rajče?

Nejznámějším projektem Miroslava Bučka se později stala služba Rajče, která umožňovala jednoduché sdílení fotografií na internetu a ve své době byla největší českou sociální sítí. Na začátku 21. století totiž nebylo nahrávání digitálních fotografií zdaleka samozřejmostí. „Nahrát digitální fotku na internet bylo strašně zdlouhavé. Trvalo to minuty a člověk musel fotografie ručně zmenšovat,“ vzpomíná Buček.  

Řešením byl jednoduchý skript, který celý proces automatizoval. Původně šlo o osobní nástroj, ale brzy o něj začali mít zájem i další uživatelé. Tak vznikla veřejná služba pro sdílení fotografií. Buček přitom nečekal, že projekt získá tak velkou popularitu.

„Vůbec jsem nečekal, že se to tak rychle rozjede. Bylo až překvapivé, že něco podobného ještě nevzniklo,“ říká. Služba později zaujala mediální dům Mafra, který ji koupil. Buček pak projekt dál rozvíjel přibližně deset let.

Název Rajče vznikl velmi kuriozně

Zajímavý je také samotný název služby. Ten totiž nevznikl jako marketingová strategie, ale spíše náhodou.

Původně se služba jmenovala iAlbum. Buček však hledal název, který by byl jednoduchý a dobře zapamatovatelný.

„Hledal jsem název, který nebude mít nic společného s fotografiemi. Tehdy se služby jmenovaly fotoalbum.cz nebo galerie.cz,“ vysvětluje. Inspirací byl hostingový server banan.cz. Buček proto začal hledat podobně jednoduché názvy. „Hledal jsem ovoce nebo zeleninu, kde je ještě volná doména. Jediné, co bylo volné, bylo rajce.net,“ dodává.  

Dnešní AI potřebuje především data

Dnes se Buček věnuje technologickému startupu AIVIRO, který vyvíjí nástroje pro automatizaci kancelářské práce. Základní princip je jednoduchý: software pomocí počítačového vidění sleduje obrazovku počítače a dokáže provádět stejné úkony jako člověk.

„Vidíme přesně to, co vidí uživatel, a dokážeme ovládat jakoukoliv aplikaci,“ vysvětluje Buček. To je podle něj zásadní rozdíl oproti mnoha konkurenčním řešením. Ta se snaží komunikovat s aplikacemi přímo přes jejich interní strukturu, což u starších systémů často není možné.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně vznikl projekt Rajče a jak rychle se rozšířil mezi uživateli internetu?
2. Jaké konkrétní typy kancelářských procesů dnes dokáže AI automatizovat?
3. Jak funguje technologie počítačového vidění při ovládání aplikací?
4. Proč většina firem zatím není připravena na masivní nasazení umělé inteligence?
5. Jaké nové profese může rozvoj AI vytvořit v příštích letech?

Na sociálních sítích ji sleduje přes 120 tisíc lidí, přesto odmítá rychlá řešení, detoxy i tlak na „dokonalé tělo“. Nutriční koučka Týna Honajzer upozorňuje, že většina lidí nehubne kvůli nedostatku informací, ale kvůli nerealistickým očekáváním. V pořadu Avokádo na webu FocusOn kritizuje také trend léků na hubnutí, jako jsou Ozempic nebo Mounjaro, a varuje: „Rychlé zkratky nefungují – a často nás vrátí zpátky na začátek.“Týna Honajzer se do širšího povědomí dostala díky profilu „To jídlo“, který dnes sleduje více než 120 tisíc lidí. Původně ale žádný influencer marketing neplánovala – její motivace byla čistě profesní.„Můj cíl nebyl být influencerem. Chtěla jsem mluvit k více lidem než jen v poradně jeden na jednoho,“ popisuje. Právě zkušenost z individuálních konzultací ji přivedla k tomu, že změna životního stylu není jen o informacích. Často podle ní selhává aplikace v reálném životě. Instagram jí umožnil oslovit širší publikum a zároveň reagovat na trendy, které považovala za problematické, například extrémní diety typu low carb nebo sacharidové vlny.Instagram vs. RealitaJedním z klíčových témat rozhovoru je rozdíl mezi realitou a obrazem na sociálních sítích. Podle Honajzer je zásadní si uvědomit, že obsah, který sledujeme, je často součástí práce jeho tvůrců. „Tvůrci na sociálních sítích mají jiný režim. Tvorba obsahu je jejich práce,“ říká.To vede k častému zkreslení očekávání, zejména u lidí, kteří se snaží změnit svůj životní styl. „Máme pocit, že všichni mají stejných 24 hodin. Ano, počtem ano, ale reálně to srovnávat nejde,“ dodává. Právě toto srovnávání podle ní stojí za frustrací mnoha klientů, kteří očekávají rychlé výsledky v podmínkách běžného života.Nerealistická očekáváníV praxi se Honajzer často setkává s klienty, kteří přicházejí s jasnou představou – rychlá změna, přesný plán, okamžité výsledky. „Představa, že nastavím režim a ten bude fungovat až do konce života, je bláhová,“ říká.Podle ní je klíčové pochopit, že životní styl se neustále mění – s prací, rodinou i prostředím. „My v životě začínáme mnohem častěji, než si myslíme. Důležité je naučit se, jak začínat,“ vysvětluje. Tato schopnost adaptace je podle ní zásadnější než samotný jídelníček.Ozempic a rychlé hubnutí: „Je to nebezpečný trend“Velkou část rozhovoru věnuje fenoménu léků na hubnutí, jako je Ozempic. Ty podle ní mají své místo – ale pouze u pacientů s vážnými zdravotními problémy. „Tyto léky patří lidem, kteří je skutečně potřebují, například s morbidní obezitou,“ zdůrazňuje.Problém vidí v jejich masovém využívání pro estetické účely. „Dostává se to mezi lidi, kteří chtějí shodit jen pár kilo. To nabourává celou mentalitu zdravého přístupu,“ říká. Zásadní riziko spočívá v tom, že léky řeší důsledek, nikoliv příčinu.„Je to rychlá zkratka. Neřeší návyky, pohyb ani jídelníček. Pravděpodobnost návratu na začátek je vysoká,“ upozorňuje. Zmiňuje také vedlejší efekty: od nedostatku živin až po ztrátu svalové hmoty. „Není to zdravá redukce. Tělo ztrácí svaly a často ani výsledek nevypadá dobře,“ dodává.Proteinové produkty a „light“ potravinyDalším výrazným trendem jsou podle ní proteinové a „light“ produkty, které zaplavují trh. „Každý trend má nějaký reálný základ. Problém je, když se ho chytí marketing,“ vysvětluje. U proteinových výrobků upozorňuje, že jejich označení není vždy regulované. „Není jasně dané, kolik bílkovin musí výrobek obsahovat, aby se mohl označit jako proteinový,“ říká.Spotřebitelé tak často platí více za minimální rozdíl. „Může jít jen o jeden gram bílkovin navíc, ale zaplatíte o několik korun víc,“ dodává.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak konkrétně vypadá „reálný den“ nutriční koučky mimo Instagram?Co přesně řeší klienti v poradně a jaké chyby se opakují nejčastěji?Jak funguje spolupráce s klientem krok za krokem v praxi?Jaké konkrétní situace vedou k selhání změny životního stylu?Jaké osobní zkušenosti má Týna Honajzer se změnami pohybu a motivace?

Mnoho lidí si myslí, že práce Hradní stráže znamená pouze stát v uniformě na nádvoří Pražského hradu. Ve skutečnosti jde o mnohem komplexnější službu, která zahrnuje ochranu prezidenta, zabezpečení historických objektů i spolupráci s policií při bezpečnostních incidentech. V pořadu Přežít na platformě FocusOn o tom mluvil desátník Hradní stráže Petr Liška, který popsal náborové podmínky, každodenní režim služby i situace, kdy musí vojáci reagovat na potenciální hrozby.

Hradní stráž bývá často spojována především s ceremoniálními funkcemi, například střídáním stráží na Pražském hradě nebo doprovodem státních návštěv. Podle Petra Lišky je ale realita služby mnohem širší.

„Lidé si často myslí, že je to jen o tom stát v budce. Ve skutečnosti je ta práce mnohem pestřejší a zahrnuje řadu bezpečnostních úkolů,“ říká. Hradní stráž je vojenský útvar Armády České republiky, který zajišťuje především ochranu sídel prezidenta republiky. 

Kromě Pražského hradu působí vojáci také v prezidentském zámku v Lánech a v zahradách Pražského hradu. „Máme to rozdělené na tři hlavní místa – Pražský hrad, hradní zahrady a Lány. Vojáci se mezi nimi střídají podle služby,“ popisuje Liška. Práce tak zahrnuje nejen reprezentaci státu, ale i reálnou bezpečnostní službu.

Nábor: výška minimálně 175 centimetrů

Specifické jsou také požadavky na nové členy jednotky. Hradní stráž má jasně definovaná kritéria, která musí uchazeči splnit. „Výška je u nás mezi 175 a 195 centimetry,“ vysvětluje Liška. Další podmínkou je věk. „Věk je od 18 do 35 let, protože chceme, aby byli vojáci fyzicky aktivní,“ říká.

Vedle fyzických parametrů musí uchazeči splnit také zdravotní způsobilost, bezpečnostní prověrky a bezúhonnost. Podle Lišky jde o standardní požadavky pro službu v ozbrojených složkách.

Cesta do Hradní stráže ale často vede přes jiné části armády nebo bezpečnostních složek. Sám Liška popisuje, že před vstupem do jednotky prošel několika civilními zaměstnáními a službou v armádě i aktivních zálohách. „Chtěl jsem státu něco vrátit. V rodině máme policisty i vojáky, takže to byla přirozená cesta,“ říká.

Čtyři pevná stanoviště a hodiny ve službě

Jedním z nejviditelnějších prvků služby jsou pevná čestná stanoviště, kde vojáci stojí před zraky turistů. Na Pražském hradě jsou podle Lišky čtyři. Na těchto místech vojáci stojí v přesně definovaných intervalech. Služba ale není jen o nehybném stání. „Ta hodina služby může být fyzicky náročná. V létě je problém velké horko, v zimě zase mráz,“ říká Liška.

Pokud teploty překročí určitou hranici, může být služba upravena. „Když je opravdu velké teplo, vojáky stáhneme, protože hrozí dehydratace nebo kolaps,“ vysvětluje.

Bezpečnostní služba: podezřelé tašky i chemické hrozby

Vedle reprezentace plní Hradní stráž také bezpečnostní úkoly. Vojáci musí být připraveni reagovat například na podezřelá zavazadla nebo nestandardní chování návštěvníků. „Nikdy nevíte, co je v nějaké tašce. Může tam být jen oblečení, ale může to být i bezpečnostní problém,“ říká Liška.

Proto jsou vojáci školeni i v oblasti první pomoci a krizových situací. „Máme zdravotnické kurzy a také specialisty například na chemické hrozby,“ vysvětluje. Hradní stráž zároveň spolupracuje s policií. Vnitřní prostory Pražského hradu totiž primárně chrání policisté z Útvaru ochrany prezidenta republiky.

Motorkáři, psovodi i hudebníci

Hradní stráž není pouze jednotkou pěších vojáků. Její struktura je mnohem širší. „Máme vlastní hudebníky, motorkáře, rotu zabezpečení a také psovody,“ říká Liška.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak vypadá běžný den vojáka Hradní stráže na Pražském hradě?
2. Jak probíhá výcvik nových členů Hradní stráže a jak dlouho trvá?
3. Jaké situace musí vojáci řešit při ochraně Pražského hradu?
4. Jak funguje spolupráce Hradní stráže s policií a dalšími složkami?
5. Jaké jsou nejzajímavější momenty služby při státních ceremoniích?