FOCUS ON

Pandemie zasáhla eventové podnikání Heleny Neumannové, současně ale urychlila rozvoj Levandulového údolí. Naturopatka a zakladatelka projektu v pořadu Science Lab na platformě FocusOn.cz popsala, jak se z pole založeného v roce 2012 stal projekt zaměřený na pěstování levandule, aromaterapii a biomedicínský výzkum. 

Podle slov Neumannové za poslední čtyři roky oslovil její projekt 2,5 milionu klientů v Česku a na Slovensku. Nyní připravuje síť partnerských pracovišť a expanzi do dalších evropských zemí.

Přechod od pořádání eventů k podnikání zaměřenému na pěstování levandule urychlila pandemie covidu-19. Neumannová uvedla, že semena odrůdy levandule lékařské (Lavandula angustifolia Munstead) nakoupila v Evropské bance semen. Šlo podle ní o 50 tisíc semen, z nichž německá společnost vypěstovala přibližně osm centimetrů vysoké sazenice. Ty následně v roce 2012 vysadila v Geoparku Barrandien. Později právě zkušenosti z pandemie vedly podle Neumannové ke spolupráci s biochemiky a dalšímu výzkumu. 

Během pandemie začal tým využívat levanduli při aromaterapii a další péči o lidi s postcovidovými obtížemi. Neumannová v rozhovoru uvedla, že se u některých z nich podařilo obnovit čich nebo chuť během 14 dnů až tří týdnů. Zmínila také problémy se spánkem, depresemi a úzkostmi. Nešlo však o výsledky klinické studie.

Světově unikátní bylina 

Právě tyto zkušenosti ji podle jejích slov přivedly ke spolupráci s biochemiky z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Výzkum měl trvat tři roky, především kvůli potřebě zajistit jeho financování. Teprve v lednu 2023 získal projekt podle Neumannové příslušné dokumenty, certifikáty a výsledky výzkumu.

,,Výzkum našich kolegů ukázal, že máme světově unikátní bylinu z hlediska obsahu léčivých flavonoidů. Ty jsou vědou 21. století považovány za molekuly života a využívají se v biomedicíně, například v onkologii nebo u neurodegenerativních, autoimunitních a chronických onemocnění,'' uvedla Neumannová.

V rámci týmu Molecules of Life podle svých slov spolupracuje s vědci, lékaři a institucemi, mezi nimiž jmenovala CEITEC Brno, Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a společnost Nanopharma.

Farmaceutický potenciál a trh dlouhověkosti

Podle Neumannové může české lázeňství ve spojení s domácími bylinami a minerály přinést významný ekonomický potenciál na trhu dlouhověkosti, který označuje za trilionový byznys.

Vývoj, výzkum a certifikace jednoho nového produktu stojí její společnost přibližně čtvrt milionu korun. Přesto podle ní nejde o léčiva ani zdravotnické prostředky, ale z legislativního hlediska stále o doplňky stravy.

,,Vývoj a výzkum jednoho produktu nás stojí kolem čtvrt milionu korun. Přesto nejde o léčivo ani zdravotnický prostředek a stále se pohybujeme v kategorii doplňků stravy,'' popsala.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast a dozvíte se:

• Jak probíhala epigenetická analýza členky královské rodiny ve Spojených arabských emirátech?
• Proč Václav Cílek označil Levandulové údolí za výjimečné místo?
• Co nabídne nový koncept Molecules of Life a komu je určen?
• Jaké zkušenosti spojují tým Levandulového údolí s Penta Hospitals?
• Proč se podle Heleny Neumannové používá levandulový olej u novorozenců na některých porodnických klinikách?

Diabetická retinopatie patří mezi nejčastější komplikace cukrovky a zároveň může výrazně ohrozit zrak. Problémem je, že v počátečních fázích často nevyvolává žádné příznaky a pacienti se o ní dozví až ve chvíli, kdy už dochází k poškození centrální části sítnice. O tom, jak onemocnění vzniká, jaké jsou možnosti moderní diagnostiky a léčby i proč může pomoci umělá inteligence, hovořila v pořadu ScienceLab vedoucí lékařka aplikačního a sítnicového centra Očního centra Praha Lucie Frantlová. Svými zkušenostmi přispěl také pacient Daniel Lhoták, který si prošel všemi stádii léčby – od laserového zákroku až po operaci. 

Diabetická retinopatie je onemocnění sítnice, které vzniká u pacientů s cukrovkou v důsledku dlouhodobě zvýšené hladiny krevního cukru. Postihuje pacienty s diabetem 1. i 2. typu a její riziko roste s délkou trvání onemocnění i kvalitou kompenzace cukrovky.

Lucie Frantlová vysvětluje, že vysoká hladina glukózy postupně poškozuje drobné cévy v sítnici. V oku vznikají oblasti s nedostatečným prokrvením, drobná krvácení či výdutě cév. V pokročilejších stádiích se může rozvinout makulární edém, tedy otok centrální části sítnice, který může výrazně zhoršit centrální vidění. Nejzávažnější komplikace pak zahrnují krvácení do sklivce nebo dokonce odchlípení sítnice. 

,,Čím déle pacient cukrovkou trpí, tím vyšší je pravděpodobnost rozvoje diabetické retinopatie. Velmi úzce to souvisí s tím, jak dobře má kompenzovanou hladinu krevního cukru,“ upozorňuje lékařka . 

Právě nedostatečná kompenzace diabetu patří podle odborníků mezi hlavní důvody, proč se u některých pacientů rozvíjejí závažné komplikace, zatímco jiní si dobrý zrak udrží i desítky let.

První příznaky mohou být nenápadné. Někdy nepřijdou vůbec

Jedním z největších problémů diabetické retinopatie je skutečnost, že v počátečních fázích často probíhá bez jakýchkoliv subjektivních obtíží. ,,Onemocnění často začíná v periferii sítnice. Pacient tyto změny nemá šanci vnímat, protože centrální část sítnice funguje normálně a vidění zůstává zachováno,“ zmiňuje paní doktorka. 

Mnoho pacientů proto přichází k lékaři až ve chvíli, kdy nemoc zasáhne centrum sítnice. To už zpravidla znamená pokročilejší stádium onemocnění, jehož léčba bývá složitější a dlouhodobější. 

Daniel Lhoták si prvních problémů všiml při běžných každodenních činnostech. ,,Začal jsem v jednom oku pozorovat zvlnění obrazu. Přestal jsem vidět tak ostře jako dříve. První impuls k návštěvě očního lékaře přišel právě ve chvíli, kdy jsem si všiml, že se mi rovné linie začínají vlnit,“ popisuje. 

Zpočátku přitom obtíže přisuzoval únavě očí nebo přepracování. ,,Myslel jsem si, že jde o únavu nebo přetížení zraku. Když ale problémy přetrvávaly delší dobu, rozhodl jsem se vyhledat lékaře,“ dodává. 

Každý diabetik by měl absolvovat minimálně jednu kontrolu ročně

Odborníci dlouhodobě upozorňují, že nejúčinnější zbraní proti ztrátě zraku je prevence. Pravidelná oční vyšetření dokážou odhalit změny na sítnici ještě před tím, než pacient zaznamená první příznaky.

,,Každý diabetik by měl chodit pravidelně na oční vyšetření,“ zdůrazňuje Lucie Frantlová.  Standardem je minimálně jedna kontrola ročně. Pokud se již objeví známky retinopatie nebo pacient podstupuje léčbu, intervaly se zkracují podle potřeby. 

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: Co se z rozhovoru dozvíte navíc?

• Jaké konkrétní pocity pacient prožíval ve chvíli, kdy si poprvé všiml deformace obrazu a začal tušit, že je něco v nepořádku?
• Proč Daniel Lhoták navzdory závažné diagnóze nepropadl panice a co mu pomohlo zvládnout léčbu psychicky?
• Jak přesně funguje umělá inteligence při vyhodnocování snímků sítnice a jaké změny může přinést do každodenní praxe diabetologů?
•  Jaké možnosti léčby dnes mají pacienti s diabetickou retinopatií a jak mohou pomoci zachránit zrak?
• Jaké chyby podle lékařky diabetici nejčastěji dělají a proč právě zanedbání pravidelných kontrol vede k nejzávažnějším komplikacím?

Architekt Jan Klaška, který působí v newyorské pobočce renomovaného dánského studia BIG a podílí se na návrhu stadionu v Las Vegas, v pořadu The Soul Capital Libora Zezulky popsal, jak se proměňuje role architektury v době umělé inteligence, proč kvalitní stavby dokážou nastartovat rozvoj celých měst a proč si v poslední době stále intenzivněji klade otázku, zda architekt neslouží především jako nástroj pro tvorbu zisku.

Podle Jana Klašky zůstává architektura i v době developerských projektů a komerčních tlaků uměleckou disciplínou. Spolu se společností se však mění kontext jejího vzniku i samotná definice umění. „Architektura je symbiózou umění a technických i sociálních znalostí, které se spojují v jeden celek,“ vysvětluje Klaška.

Architekty přesto nevnímá pouze jako umělce. Jejich práce podle něj propojuje celou řadu oborů a vyžaduje nejen tvůrčí schopnosti, ale také technické, sociální a psychologické znalosti.

„Architektura má vlastní škatulku. Je to něco mezi uměním, technickou vědou, sociologií a psychologií. Není to čistokrevné umění ani čistokrevná technická záležitost,“ dodává Klaška. Právě schopnost spojovat různé disciplíny považuje za důležitou součást architektonické profese. Architekti podle něj nevytvářejí pouze jednotlivé budovy, ale prostředí, ve kterém lidé žijí, pracují a tráví podstatnou část svého života. „Dnes se v architektuře pohybujeme každodenně. Žijeme a pracujeme v prostředí, které je definováno architekturou,“ říká Klaška.

Tvorba architektů tak může ovlivňovat lidské pocity, způsob života i fungování veřejného prostoru. Kvalitně navržené prostředí může přinášet spokojenost, zatímco špatně fungující stavby mohou vyvolávat frustraci a komplikovat každodenní život.

Z Londýna do New Yorku. Rozhodla zelená karta i lidé

Profesní cesta Jana Klašky vedla z České republiky přes londýnské studio Zaha Hadid Architects až do New Yorku, kde dnes působí v kanceláři BIG a podílí se na návrhu stadionu v Las Vegas. Přestože byl v Londýně spokojený a aktivně nehledal novou pracovní ani životní zkušenost, nakonec se rozhodl využít příležitost, kterou mu nabídla americká zelená karta. „Finálním důvodem bylo, že jsem měl zelenou kartu, a kdybych ji nevyužil, propadla by mi,“ vysvětluje.

Teprve po přestěhování si naplno uvědomil, jak výrazně se obě metropole liší. Zatímco Londýn ho profesně i osobně bavil, v New Yorku se podle svých slov nakonec našel více.

„To, co dělá New York New Yorkem, jsou lidé. Energie, způsob života, způsob nahlížení na život a hodnoty,“ popisuje. New York je podle něj mimořádně rychlé, náročné a někdy také nepříjemné město. Právě jeho intenzivní a tvrdé prostředí však může lidi vést k větší vděčnosti za běžné okamžiky.

„New York je neskutečně rychlý a neskutečně nepříjemný. Když ale lidi poznáte trochu do hloubky, zjistíte, že se právě kvůli relativně drsnému prostředí dokáže projevit vděčnost a snaha využít každý okamžik,“ říká Klaška.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. Dozvíte se také:

• Proč Jan Klaška považuje navrhování věznic za jednu z nejzajímavějších architektonických disciplín?
• V čem se podle něj liší život v Londýně a New Yorku?
• Proč by ho neomezený rozpočet a absolutní svoboda při navrhování spíše paralyzovaly?
• Jaké osobní hodnoty a životní priority odhalily hry během natáčení pořadu?
• Jakou stavbu by chtěl navrhnout, kdyby si mohl vybrat bez ohledu na rozpočet a lokalitu?

Od soch za miliony korun přes kontroverzní projekt v Nových Butovicích až po kritiku české byrokracie a médií. Známý český umělec David Černý v pořadu Next Stop Jana Klašky na platformě FocusOn.cz nabízí pohled do zákulisí vzniku monumentálního umění a vysvětluje, proč se podle něj inovativní projekty v Česku rodí mnohem obtížněji, než by musely.

Monumentální umění ve veřejném prostoru vyžaduje značné finanční investice, které běžné galerie ani veřejné instituce často nemohou pokrýt. David Černý připouští, že vytvořit například desetimetrovou kinetickou sochu je bez spolupráce s privátním sektorem nebo developery velmi obtížné.

Soukromý kapitál proto považuje za důležitou součást realizace rozsáhlých projektů. Sám upozorňuje, že ve světě fungují zcela jiné finanční možnosti i mecenášské vztahy než v Česku. ,,Nejsem Anish Kapoor, který zavolá Mittalovi a řekne: Chtěl bych udělat dvanáctimetrové dílo, které bude stát asi tři miliony dolarů. A Mittal mu odpoví: Tak dobře, co s tebou mám dělat.'' říká Černý. Podle něj je proto propojení umění s developerskými projekty v českém prostředí často praktickou nutností.

Nové Butovice pod palbou: Padesát stížností proti jedné lodi

Významnou část rozhovoru věnoval Černý projektu připravovanému v pražských Nových Butovicích. Stavba pracující s motivem lodi nyní prochází schvalovacím procesem a podle autora naráží na řadu administrativních překážek. Černý uvedl, že stavební povolení by mělo být vydáno během nejbližší doby, avšak pravděpodobně půjde pouze o nepravomocné rozhodnutí, proti kterému budou následovat další odvolání.

Výraznou roli podle něj hraje i odpor části veřejnosti. ,,Je tam už teď asi padesát stížností. Kuriózně jsou všechny samozřejmě ve stylu: ‚Nám se to nelíbí,‘‘ popisuje. Současně upozorňuje, že systém podle něj umožňuje evidovat především negativní stanoviska, zatímco pozitivní podpora projektu se při rozhodování prakticky nezohledňuje. ,,Tohle je padesát stížností, no a tady máme osmdesát nějakých pochval,'' uvádí jako příklad situace, kterou by podle něj bylo vhodné zohledňovat také.

Mezi symbiózou a parazitismem: Jak sochy mění architekturu

Vztah mezi architekturou a uměním patří k tématům, kterým se David Černý dlouhodobě věnuje. Zdůrazňuje přitom rozdíl mezi základní funkcí architektury a funkcí uměleckého díla.

Architektura podle něj musí být především utilitární a funkční. Budova musí sloužit svému účelu a umožňovat lidem bydlet či pracovat. Socha naopak nemusí plnit praktickou funkci a jejím hlavním úkolem je nést myšlenku. Přesto se podle něj oba světy často prolínají.

Jako příklad uvádí svá známá miminka na Žižkovské televizní věži, jejichž umístění původně nevyvolávalo jednoznačné nadšení.

Spolupráci s architektem Václavem Aulickým, autorem žižkovské televizní věže, dodnes považuje za příklad toho, jak mohou architektura a umění vzájemně fungovat. ,,Nejdřív z toho nebyl příliš nadšený, ale časem zjistil, že tato symbióza nakonec prospěla oběma stranám,“ říká Černý. Vztah architektury a umění proto často popisuje jako kombinaci symbiózy a parazitismu. Umění podle něj může architekturu nejen doplňovat, ale také provokovat a posouvat novými směry

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast

• Jaké umělecké dílo má David Černý ze všech nejraději?
• Proč odmítá prozradit více detailů o svém ztvárnění Donalda Trumpa v Benátkách?
• Jaký technický problém musel řešit při instalaci pohyblivých motýlů na obchodním domě Máj?
• Kdo je tajemný druhý pilot, o kterém hovoří v souvislosti se svými novými díly?
• Jaké další hrozby kromě válek a umělé inteligence podle něj mohou vést k úpadku civilizace?

Komunitní energetika, dostupné bydlení, vlastní hospodářské zdroje i připravenost na blackouty. Obec Bělotín patří mezi samosprávy, které se dlouhodobě snaží budovat větší finanční i energetickou nezávislost. V pořadu Greenspin na platformě FocusOn.cz starosta Eduard Kavala popsal, jak se obci daří rozvíjet vlastní příjmy, proč sází na komunitní energetiku a jakou roli mohou hrát obnovitelné zdroje při zvládání krizových situací. V čele Bělotína stojí nepřetržitě od března roku 1990.

Když se Eduard Kavala v březnu roku 1990 postavil do čela Bělotína, nejprve na základě kooptace a později po řádných komunálních volbách, řešila obec zcela jiné výzvy než dnes. Obyvatelé od nového vedení očekávali především vyrovnání starých účtů, osobních sporů a křivd, které si nesli z předchozích let.

Tehdejší zastupitelstvo si však hned na počátku definovalo tři hlavní strategické směry rozvoje, u nichž vytrvalo celých 36 let. Tento kontinuální přístup přinesl obci nejen stabilitu, ale také prestižní ocenění, například titul laureáta soutěže Osobnost venkova za přínos k rozvoji samosprávy v rámci projektu Vesnice roku.

Rozpočet, o kterém se v 90. letech ani nesnilo

Dnes Bělotín disponuje rozpočtem, o kterém se jeho vedení v devadesátých letech minulého století ani nesnilo. Klíčem k úspěchu přitom nebyly pouze běžné daňové příjmy od státu, ale také cílené budování vlastních hospodářských zdrojů. Obec se v minulosti odmítla vzdát strategického majetku, což se jí v dlouhodobém horizontu bohatě vyplatilo. Vlastní finanční polštář dnes Bělotínu umožňuje efektivně kofinancovat dotační tituly a investovat do rozvoje, aniž by byl stoprocentně závislý na vnějších transferech.

„Naše filozofie po celou dobu spočívala v tom, že peníze, které dostáváme od státu, máme na běžné hospodaření a normální provoz. To, co se nám podaří získat na dotacích, se pak snažíme kofinancovat právě z vlastních zdrojů,“ vysvětluje Kavala ekonomický model obce.

Kamenolom, skládka a 108 bytů s regulovaným nájemným 

Ekonomická síla Bělotína stojí na třech pevných pilířích, které v minulosti čelily tlakům na uzavření či prodej. Prvním je místní kamenolom, který si obec ponechala ve svém vlastnictví a sama jej provozuje. Druhým zdrojem je skládka odpadů, jejíž zachování bylo v minulých letech riskantním krokem, avšak v současnosti generuje stabilní finanční příjmy. Třetím a sociálně nejvýznamnějším pilířem je rozsáhlý bytový fond. ,,Máme 108 obecních bytů a teď jsme získali peníze na dalších osm. Pořád držíme regulované nájemné a už to není prodělečné. To jsou ty peníze, které přidáváme k prostředkům, jež se nám podaří získat,‘‘ uvedl Kavala

Tento přístup k bytové politice přitom není žádným novým experimentem. Zatímco velké finanční instituce a státní koncepce teprve v posledních letech objevují výhody družstevního či dostupného obecního bydlení, v Bělotíně s tímto formátem začali pracovat už před pětadvaceti lety. 

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. Co se dozvíte?

• Jaké tři strategické směry rozvoje si vedení Bělotína definovalo v roce 1990 a proč je nemuselo měnit ani po 36 letech?
• Jak reagovali starší obyvatelé během veřejných slyšení, když srovnávali výstavbu větrných elektráren s historickým budováním dálnic, plynovodů a vedení vysokého napětí na svých pozemcích?
• Jak dopadl spor o akcie společnosti Vodovody a kanalizace Přerov, a. s., a jakým způsobem se podle Eduarda Kavaly pokusila Česká spořitelna získat nad vodárenskou infrastrukturou kontrolu?
• Jaké kuriózní mýty o žížalách a vlivu větrných elektráren na přírodu museli zástupci obce vyvracet během exkurzí pro občany?
• Proč podle Eduarda Kavaly nestačí budovat obnovitelné zdroje jen kvůli úsporám, ale také jako součást krizové připravenosti obce?

Americká mafie fascinuje veřejnost už desítky let, její skutečné fungování však zná jen málokdo. V pořadu Wiseguy na portálu FocusOn.cz publicista a expert na organizovaný zločin Jan Nápravník vysvětlil, jak vznikl systém takzvaných Pěti rodin, jaký vliv mafie získala v americké ekonomice a proč dnes představuje už jen zlomek své někdejší síly.

Před rokem 1930 připomínal italsko-americký organizovaný zločin v New Yorku spíše soubor soupeřících gangů než jednotnou organizaci. Podle Jana Nápravníka neexistovala žádná pevná struktura ani jednotná kultura. V jednotlivých částech města působily skupiny napojené na italské komunity v Bronxu, Brooklynu či na Manhattanu.

Zásadní zlom přinesla takzvaná Castellammarská válka. Proti sobě stály dvě nejsilnější frakce vedené Joem Masseriou a Salvatorem Maranzanem. Po odstranění obou rivalů se do čela dostal Lucky Luciano, který odmítl zopakovat chyby svých předchůdců.

„Vznikla Komise, měla lichý počet, což je samozřejmě ideální. Všechna strategická rozhodnutí týkající se rodin v New Yorku nebo italsko-americké mafie v celých Spojených státech jsou projednávána komisí, kde zasedají rodiny italsko-americké mafie napříč USA, ale prim hraje pět tradičních newyorských rodin,“ vysvětluje Nápravník. Právě tato Komise vytvořila systém, který fungoval po desetiletí a umožnil mafii efektivně řídit konflikty, rozdělovat sféry vlivu a koordinovat nejvýnosnější aktivity.

Vojenská hierarchie a byznysové divize

Přestože název „rodina“ působí romanticky, realita byla mnohem blíže vojenské organizaci. Na vrcholu stál boss, který přijímal zásadní strategická rozhodnutí. Pod ním působil underboss odpovědný za každodenní chod organizace. Následovali kapitáni, vojáci a rozsáhlá síť spolupracovníků, kteří nebyli plnohodnotnými členy, ale generovali rodinám značné příjmy. Součástí vedení byl také consigliere, diplomat a poradce, který pomáhal řešit spory uvnitř organizace i mezi jednotlivými rodinami.

Jednotlivé rodiny si postupně vybudovaly vlastní specializace podle toho, kde byly nejsilnější. Rodina Lucchese dominovala oděvnímu průmyslu a odborům v newyorském Garment District. Rodina Colombo si vybudovala pověst násilnické organizace, kterou si ostatní klany najímaly na špinavou práci. Naopak rodiny Gambino a Genovese se soustředily na politické kontakty, stavebnictví a kriminalitu bílých límečků. ,,Rodina Gambino a Genovese byly hodně napojené na politiku, a tzv. white-collar crime. A také na stavebnictví. Takové zločiny, u kterých si tolik neumazaly ruce,“ popisuje Nápravník.

Když mafie vydělávala na každém okně v New Yorku

Vrchol ekonomické moci zažívala americká mafie v 70. a 80. letech. Tehdy dokázala propojit organizovaný zločin s legálním byznysem prostřednictvím korupce, odborů a politických kontaktů.

Mafiánské rodiny zakládaly vlastní firmy, ovlivňovaly veřejné zakázky a profitovaly z rozsáhlých stavebních projektů. Díky propojení s odbory a politiky dokázaly manipulovat výběrová řízení a zajišťovat zakázky pro vlastní společnosti.

Nápravník ilustruje tehdejší systém na konkrétním příkladu: „V osmdesátých letech existovala v New Yorku firma na čištění a výměnu oken. Na každém okně městské budovy, které se ve městě umylo, instalovalo nebo vyměnilo, inkasovali dva dolary. To jsou miliony oken každý rok,“ uvádí Nápravník. 

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. Co se v rozhovoru dozvíte?

1. Jaké výsadní postavení měla mafiánská rodina v New Orleans a proč se nemusela zodpovídat komisi při přijímání nových členů?

2. Jak Donnie Brasco pronikl do rodiny Bonanno a proč jeho působení vedlo k uvěznění více než stovky mafiánů?

3. Jakým způsobem ovládaly jednotlivé rodiny odbory, přístavy nebo stavebnictví?

4. Proč zákon RICO změnil pravidla boje proti organizovanému zločinu?

5. Jaké faktory vedly k tomu, že dnešní americká mafie disponuje jen zlomkem své někdejší moci?

Služební pes není jen věrný společník. V armádě představuje důležitý pracovní nástroj, který pomáhá při ochraně objektů, hlídkové činnosti i vyhledávání výbušnin. Armádní psovodka Adriana Švecová v pořadu Přežít na platformě FocusOn popsala, jak náročný je výběr služebních psů, proč jsou belgičtí ovčáci považováni za „formuli 1“ mezi psy a co se se služebním psem děje po odchodu do výslužby.

Zatímco většina lidí si vybírá psa podle povahy nebo vzhledu, armáda postupuje výrazně přísněji. Služební pes musí projít náročnými zdravotními i povahovými testy, než se vůbec dostane do služby.

,,U nás projdou jenom psi s čistým zdravotním stavem. Procházejí rentgeny, vyšetřením srdce a dalšími zdravotními kontrolami, abychom si vykoupili psa s čistým štítem, u kterého víme, že je kompletně zdravý," říká Švecová.

Důležitá není pouze zdravotní stránka. Psi musí zvládat střelbu, pohyb v náročném prostředí, různé povrchy, schodiště nebo rušné prostředí. U obranných psů se navíc testuje ochota zasahovat proti figurantovi.

Služební pes je zbraň

Švecová během rozhovoru několikrát zdůraznila, že služební pes není běžný domácí mazlíček. Především obranní psi jsou součástí bezpečnostních složek a podle toho je potřeba k nim přistupovat. ,,Je to zbraň," říká jednoznačně. Právě proto armádní psi podléhají přísnému výcviku a kontrole. Psovod musí mít svého psa neustále pod dohledem a dobře znát jeho reakce. ,,Musíme počítat s tím, že je to pořád zbraň. Stačí nějaký výkřik nebo podnět a ten pes okamžitě reaguje," popisuje.

Belgický ovčák jako formule jedna

Ačkoliv armáda vykupuje i křížence belgických a německých ovčáků, trend posledních let je poměrně jasný.

Přestože podle Švecové mají němečtí ovčáci často vyrovnanější povahu, armáda dnes stále více využívá belgické ovčáky. ,,Belgičák je prostě formule jedna," říká psovodka. Tím naráží na jejich vysokou pracovní výkonnost a nasazení ve službě. 

Výcvik trvá měsíce, vztah vzniká roky

Armáda může vykupovat psy ve věku od jednoho roku do tří let. Po zařazení následuje základní výcvik ve výcvikovém centru v Chotyni.

Kurz trvá přibližně tři měsíce a jeho cílem je připravit psa i psovoda na základní atestace a službu. Podle Švecové ale skutečná práce začíná až poté. ,,Kurz je jen základ. Psovod se musí naučit se psem fungovat a postupně si vybudovat vztah," popisuje. Někteří psi přecházejí k novému psovodovi po svém předchůdci, jiní přicházejí jako nově vykoupení psi bez předchozí služby.

Když pes odejde do důchodu

Služební psi v armádě zpravidla slouží přibližně devět let. Poté odcházejí do výslužby.

Na rozdíl od některých jiných složek však armáda důchodový program pro psy nemá. Ve většině případů si proto svého čtyřnohého kolegu bere domů samotný psovod. ,,Každý správný psovod si ho vykoupí zpátky," říká Švecová. Cena bývá podle ní symbolická. Veškerá další péče ale už zůstává na novém majiteli.

Když jeden pes zvládne dvě specializace

Vedle klasických hlídkových psů a specialistů na vyhledávání výbušnin se v armádě objevují i takzvaní duální psi.

Ti dokážou kombinovat obrannou službu s pachovou prací, což je mimořádně náročné.

,,To je jeden ze sta, který dokáže ty dvě profese dělat na stejné úrovni. Nemůžete každého psa naučit, aby stejně dobře kousal i čuchal," vysvětluje Švecová. Právě proto jde o velmi cenné a vzácné jedince.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. Co se v rozhovoru dozvíte?

• Jak probíhá výkup služebních psů pro Armádu České republiky?
• Proč jsou belgické ovčáky považovány za „formuli 1“ mezi služebními psy?
• Jak se předává služební pes novému psovodovi?
• Jak fungují duální psi, kteří zvládají obranu i vyhledávání výbušnin?
• Jak se Adriana Švecová stala mistryní světa v mushingu a proč dnes chová deset psů?

Rodinnou firmu Jídlo Pod Nos převzal po svém otci a okamžitě se pustil do rozsáhlé transformace procesů, technologií i fungování celé franšízové sítě. V pořadu Big Deal na FocusOn.cz Jaromír Knechtl popsal, jak se z provozovatele reklamní agentury stal šéf rozvozové společnosti, proč se firma soustředí na menší města a jak chce konkurovat nadnárodním hráčům na trhu rozvozu jídla.

Cesta Jaromíra Knechtla do čela společnosti Jídlo Pod Nos nebyla předem naplánovaná. Původně podnikal v oblasti digitálního marketingu a provozoval vlastní reklamní agenturu zaměřenou na sociální sítě. Zlom nastal ve chvíli, kdy mu byly zablokovány firemní účty na sociálních platformách a ze dne na den přišel o hlavní zdroj příjmů.

„V tu chvíli jsem přišel prakticky ze dne na den o podnikání. Začal jsem hledat způsob, jak ho udržet, ale zároveň jsem se rozhodl diverzifikovat příjmy. Nechtěl jsem být závislý jen na reklamní agentuře,“ vzpomíná Knechtl. Na doporučení svého otce se proto rozhodl otevřít vlastní franšízu Jídlo Pod Nos. Začínal jako běžný franšízant bez jakýchkoliv výhod.

„Za franšízu jsme zaplatili stejně jako každý jiný partner. Neměli jsme žádné úlevy, spíše naopak,“ říká. Výhodou se ukázalo propojení jeho zkušeností s marketingem a znalostí logistiky obchodního partnera. Právě tyto dvě oblasti považuje za klíčové pro úspěšné fungování rozvozové služby.

Po převzetí firmy změnil téměř všechno

Po několika letech v roli franšízanta převzal vedení celé společnosti. Díky zkušenosti z terénu přesně věděl, kde firma naráží na limity. „Změnili jsme úplně všechno. Tím, že jsem si prošel rolí franšízanta, jsem přesně věděl, co partnerům chybí a co je potřeba zlepšit,“ vysvětluje. Největší nedostatky viděl v marketingu, technologických platformách a interních procesech.

„Web i aplikace byly v tristním stavu. Upřímně jsem se divil, že si přes ně lidé objednávali. Dokonce jsem měl problém objednat si přes naši aplikaci i já sám,“ přiznává. Firma proto investovala do vývoje nových systémů pro zákazníky, restaurace i kurýry. Podle Knechtla šlo o jednu z nejnáročnějších změn v historii společnosti.

Obrat v nižších stovkách milionů

Jídlo Pod Nos dnes funguje prostřednictvím franšízové sítě a působí ve více než třiceti městech po celé České republice. „Máme otevřeno přes třicet měst, jednatřicet nebo dvaatřicet,“ uvádí Knechtl. Pokud se firma posuzuje jako celek včetně všech franšízantů, pohybuje se její výkon podle něj v nižších stovkách milionů korun ročně. „Pokud se bavíme o značce Jídlo Pod Nos, bavíme se o nižších řádech stovek milionů korun ročně,“ říká.

Zároveň upozorňuje, že samotný franšízor hospodaří s nižšími příjmy, protože hlavní obrat vytvářejí jednotliví franšízoví partneři.

Menší města jako hlavní příležitost

Zatímco většina konkurence se soustředí na velké aglomerace, Jídlo Pod Nos dlouhodobě sází na regionální trh. „Poměrně rychle jsme zjistili, že menší města jsou dobrý byznys. Není tam tak silná konkurence a zároveň je mnohem levnější dát lidem vědět, že tam působíme,“ vysvětluje Knechtl.

Praha ani Brno podle něj nepatří mezi strategické priority společnosti. „Praha nebo Brno nejsou naším cílem. Soustředíme se na menší a středně velká města,“ říká. Za perspektivní považuje především lokality s přibližně dvaceti tisíci obyvateli. Díky vlastní logistice však firma dokáže obsloužit i široké okolí.

„Dokážeme vozit zhruba patnáct až dvacet minut za hranice města. Neřešíme tolik kilometry jako čas. Díky tomu dokážeme z desetitisícového města udělat trh odpovídající dvaceti tisícům obyvatel,“ popisuje.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. Co se v rozhovoru dozvíte:

• Jak se Jaromír Knechtl dostal z reklamní agentury do čela Jídlo Pod Nos.
• Proč firma sází na menší města místo Prahy a Brna.
• Jak funguje franšízový model bez vstupního poplatku.
• Jaké investice potřebuje nový franšízant.
• Proč společnost zatím neuvažuje o zahraniční expanzi.

Český průmysl stojí na rozcestí. Podle Aleše Kubalíka, generálního ředitele společnosti AMV Technology a hosta podcastu Tech Talk na platformě FocusOn, je právě nyní ideální čas investovat do moderních technologií. Budoucí konkurenceschopnost firem podle něj zajistí především strojové vidění, digitalizace a hluboké učení. 

Příběh společnosti AMV Technology se začal psát v roce 2015, kdy se Aleš Kubalík potkal se svým budoucím společníkem Vlastimilem Čablou. V té době zažíval automatizační sektor nevídaný boom. Výrobní podniky doslova naháněly integrátory a poptávka dramaticky převyšovala nabídku. Mnohé firmy měly plné kapacity a byly vyprodané i na dva roky dopředu. V roce 2019 pak oba partneři založili vlastní firmu AMV Technology, jejíž rozjezd následně ovlivnila pandemie a další globální ekonomické vlivy, které trh zásadně proměnily. Dnes je situace na trhu zcela opačná. Nabídka převyšuje poptávku, což vytváří unikátní příležitost pro výrobní podniky.

 „Pokud dnes mají výrobní podniky k dispozici finanční prostředky, jsou schopny získat automatizaci ve vysoké kvalitě a zároveň za dobré peníze. Teď je ideální doba automatizovat,“ říká Aleš Kubalík. Jeho firma se dnes rozrostla na stabilní tým čítající 20 odborníků.

Úzká specializace jako cesta k úspěchu

Na rozdíl od mnoha konkurentů, kteří se snaží dodávat komplexní automatizační linky na klíč včetně robotiky či vibračních podavačů, vsadila společnost AMV Technology na striktní specializaci. Tou je výhradně strojové vidění. Ačkoliv se jedná o úzký segment v rámci celého průmyslu, jeho využití je mimořádně široké. Kamery a čtečky kódů jsou dnes prakticky nedílnou součástí téměř každého jednoúčelového stroje nebo výrobní linky.

Firma vyvíjí kamerové systémy pro navádění robotů, kontrolu kvality, detekci povrchových vad či čtení kódů. Působí přitom napříč odvětvími od automotive přes potravinářství a výrobu elektroniky až po gumárenský průmysl. Jedním z mála segmentů, který jí v portfoliu chybí, je obuvnictví. Paradoxem zůstává, že firma sídlí ve Zlínském kraji, který po celém světě proslavil Tomáš Baťa. „Náš obor není monotónní. Neustále se setkáváme s novými technologiemi, novými provozy a řešíme odlišné požadavky zákazníků,“ doplňuje Kubalík.

Hluboké učení a technologické partnerství 

V oblasti strojového vidění prošly technologie v posledních letech obrovským vývojem. Hlavním trendem, který nastoupil před šesti až osmi lety, byly neuronové sítě a hluboké učení. Dnes už nejde o pouhé nadšení z nové technologie, ale o její precizní optimalizaci. Cílem vývojářů je dosáhnout toho, aby se software dokázal spolehlivě naučit vyhodnocovat defekty na co nejmenším počtu snímků. Podniky totiž nechtějí ztrácet čas dodáváním tisíců vzorků dobrých a špatných dílů pro zdlouhavé učení systému.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. Co se v podcastu ještě dozvíte?

• Jaké chyby firmy nejčastěji dělají při nasazování průmyslových kamer a proč mohou vést k nefunkčním aplikacím?
• Proč AMV Technology opustilo model nezávislého systémového integrátora a vsadilo na strategické technologické partnery?
• Jak funguje český diagnostický systém JHV CAM a jak pomáhá zkrátit oživování výrobních linek?
• Jak si strojové vidění poradí s kontrolou lakovaných, chromovaných nebo jinak náročných povrchů?
• Jakou roli bude v průmyslu v příštích letech hrát umělá inteligence?
• Jakým netradičním způsobem, který jde zcela proti současnému tržnímu proudu, si firma AMV Technology vybírá nové zaměstnance a proč zásadně nevyužívá personální agentury ani klasickou inzerci?

Krizová připravenost se stává stále důležitějším tématem. Přesto většina lidí stále nepovažuje větší krizové situace za něco, co by se mohlo dotknout právě jich. Zakladatel organizace PrPom Ondřej Koudela v pořadu Rušičky na platformě FocusOn.cz vysvětluje, proč je klíčové naučit se zvládat stres přímo v krizových situacích, proč nestačí pouze teoretické znalosti a jakou roli mohou v budování odolnosti společnosti sehrát firmy, samosprávy i občanské iniciativy.

Když dojde k dopravní nehodě, náhlému kolapsu člověka nebo jiné krizové situaci, většina lidí neselže kvůli nedostatku informací. Mnohem častěji je problémem silný stres, který člověka paralyzuje a znemožní mu jednat. Právě proto organizace PrPom staví své kurzy na zážitkové pedagogice. Podle Ondřeje Koudely jde o jedinou metodu, která se při výuce laické první pomoci dlouhodobě ukazuje jako skutečně účinná.

,,Videa, přednášky, nácviky bez zážitků nebo e-learningy se podle dostupných dat ukazují jako málo účinné. Zážitková pedagogika je jediný nástroj, kterým se dá laická první pomoc opravdu naučit," říká Koudela.

V krizové situaci se lidská psychika nejčastěji uchyluje ke třem základním reakcím – zamrznutí, útěku nebo agresi. Schopnost zvládnout první vlnu stresu je podle něj zásadní.

,,To první, co musíte vyřešit, abyste uspěli, je vaše vnitřní nastavení, tréma a stres. Když se vám podaří překonat počáteční šok a dokážete se na začátku krize ovládnout, umožní vám to včas si všimnout nebezpečí a následně hledat efektivní řešení situace," vysvětluje.

Více než 70 procent lidí s krizí nepočítá

Podle údajů, které Koudela zmiňuje, si přibližně 72 procent lidí nepřipouští, že by se jich mohla větší krizová situace osobně dotknout. Nepřipravují se na ni a ve svém běžném životě s ní nepočítají.

Právě tato skutečnost podle něj představuje jednu z největších výzev současnosti. ,,72 procent lidí si neuvědomuje, nepřipravuje se a nepočítá s tím, že se jich potenciál nějaké větší krize osobně dotýká. To je hlavní číslo, které musíme změnit," upozorňuje. Na rostoucí potřebu praktické přípravy reaguje organizace PrPom novým kurzem Blackout. Ten simuluje rozsáhlý vícedenní výpadek elektrické energie a učí účastníky zvládnout první kritické dny bez pomoci zvenčí. Kurz je zaměřen především na běžné občany, kteří by měli být schopni postarat se sami o sebe během prvních 72 hodin krizové situace.

,,Státu nesmírně pomůže kterýkoliv občan, který prvních 72 hodin zvládne sám a nebude od státu nic požadovat. Stát se tak může soustředit na rozběhnutí krizových mechanismů a na lidi se zvýšenými potřebami, například pacienty v nemocnicích nebo obyvatele domovů pro seniory," říká Koudela.

Proč stát dělá podle odborníků tak málo?

Otázka krizové připravenosti podle Koudely naráží i na limity státní správy. Přestože stát občany vyzývá k přípravě a vydal například příručku zaměřenou na zvládnutí prvních 72 hodin, praktická podpora nebo systematické vzdělávání veřejnosti podle něj zatím chybí.

Jedním z důvodů je podle něj i ukončení fungování týmu KRIT, který se tématu krizové připravenosti intenzivně věnoval.

,,Myslím si, že stát si ze své struktury škrtl tým KRIT, který měl velký potenciál a kompetence tuto oblast rozvíjet. To je jeden z důvodů, proč je dnes situace složitější," říká.

Současně však upozorňuje, že stát není jediným aktérem, který může odolnost společnosti posilovat.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

• Jaké konkrétní praktické dovednosti si účastníci odnášejí z celodenního kurzu Blackout?
• Jaké reakce lidského organismu se nejčastěji objevují při náhlém silném stresu?
• Proč podle Ondřeje Koudely nestačí k výuce první pomoci pouze e-learning nebo přednášky?
• Jak fungují zahraniční resilience centra a proč mohou být inspirací i pro Česko?
• Jaké místo by podle odborníků měly v budování krizové odolnosti zaujmout firmy a místní samosprávy?