Nejhůř bylo, když mi domů poprvé vtrhla zásahovka, přiznává výtvarník Rataj: Dělal jsem bílého koně

Už léta se o něm mluví jako o nejúspěšnějším českém pop-artovém umělci – a něco na tom je. Josef Rataj má bezesporu slušný komerční úspěch a dostává zajímavé nabídky – do redakce Reportéra přišel ihned po návratu z Ósaky, kde nyní vystavuje na světové výstavě Expo.

Realita je ovšem mnohem komplikovanější a Josef Rataj v podcastu otevřeně hovoří o dramatech svého života, která nikdy veřejně neventiloval.

Mnohokrát v minulosti zmínil, že prožil nešťastné dětství se surovým otčímem, ale teď poprvé přiznává, že to byl pouze rozjezd.

„Snad ještě hůř mi bylo uplynulé dvě dekády,“ říká. „Zlepšuje se to až poslední dobou a velmi brzy snad konečně vyrovnám poslední dluhy.“

V raném mládí se stal takzvaným bílým koněm. „Byl jsem příliš flegmatický a lehkovážný,“ viní hlavně sám sebe a vypráví: „Kamarád mi nabídl práci v bazaru, kde jsem prodával mobily. Jednoho dne přišel, že by nutně potřeboval podepsat jeden papír pro známého, který se rozvádí a musí na někoho přepsat firmu, aby ho manželka nepřipravila o příliš peněz. Prý se mi nějak odmění, tak jsem nic neřešil, papíry podepsal – a už se to vezlo.“

Když slíbená odměna nepřicházela, Josef Rataj zbystřil a z podezřelého podniku chtěl vycouvat, ale nedostal šanci.

„Hlavní aktéři těch podvodů začali vydírat, že pokud nebudu pokračovat, připraví mě o tehdy malinkou dceru. Nebo mě odvezli do lesa a zmlátili – takhle vypadala jejich varování.“

Nejhůř mu bylo, když Ratajův plzeňský byt poprvé navštívila zásahovka a hledala tam podvodné dokumenty. „Můj život často vypadal tak, že jsem šel ráno na výslech, po návratu se z těch hrozných nervů vyzvracel, načež dorazila pošta – a já šel zvracet znovu v obavách, co mě v té schránce čeká za další jobovku. Mé srdce stres evidentně nezvládalo, takže mám trojitý bypass,“ říká šestačtyřicetiletý výtvarník v podcastu. „Doktor se tehdy hodně divil: ‚Vy přece vůbec nekouříte, skoro nepijete, tohle se jen tak nevidí!‘“

Rataj má ve tváři dodnes spíše posmutnělý výraz, ale tvrdí, že konečně začíná být šťastný. „V minulosti se stalo tolik špatných věcí, že se to do obličeje vepsalo nejspíš navždy, ale velké problémy jsou za mnou, vytrestal jsem sám sebe. Teď už se můžu zase odrazit a žít.“