Host Reportéra

Ještě v polovině minulé dekády jelo hudební duo DVA dlouhé světové turné, ale potom se začalo vytrácet. Vystupovalo sporadicky, nevydávalo desky, nikdo netušil, jestli a jak se vrátí. Ani oni dva to nevěděli, ale teď jsou zpět ve velkém stylu. Honza Kratochvíl s Bárou Ungerovou vydávají po deseti letech ticha své čtvrté, vynikající, radostné album jménem Piri Piri.

Přes různá zvířata se nořila do vzpomínek. Velmi živočišný rozhovor s herečkou Antonií Formanovou si můžete přečíst v aktuálním Reportérovi, zde nabízíme zvukovou verzi v našem podcastu. Ačkoliv si Antonie poměrně střeží soukromí, přes téma "prasata" se nakonec dostane k tomu, koho si letos vzala: Adama Martince, režiséra filmu Mord.

„Rodiče mě prosili, ať nikdy nechodím k věštkyním, ale já to porušila...“ Neobvyklý životní příběh vypráví v dalším podcastu Host Reportéra jedenačtyřicetiletá módní návrhářka Monika Vontszemuová. Do redakce přijela z rodné Bratislavy, je Romka, příjmení má maďarské: „Dalo by se to přeložit jako Oči přitahující,“ směje se v podcastu.

Padesátiletý Mardoša je na české hudební scéně výjimečným zjevem. Nejde jen o to, že se spolužákem Milanem Caisem začali pod jménem Tata Bojs koncertovat jako čtrnáctiletí hoši a vydrželi dodnes, jde i o jeho „rychlošípáckou“ povahu. V podcastu Host Reportéra krčí Mardoša rameny: „Když o nás točil režisér Marek Najbrt celovečerní dokument, snažil se do něj dostat nějaké větší drama, ale marně. Já jsem bohužel pro něj snad až militantně nekonfliktní. S Bublajsem“ (tak Mardoša říká Milanu Caisovi) „jsme za těch šestatřicet let v kapele občas měli na něco jiné názory, ale nebylo třeba, abychom se kvůli tomu hlasitěji hádali.“

V dětství se naučil holandsky, teď v padesáti se stal leteckým pilotem. Velmi překvapivě se rozvinul podcast Host Reportéra s Františkem Táborským, kapelníkem skupiny Chinaski.

V srpnovém čísle Reportéra vyšel obsáhlý rozhovor s Markem Adamczykem, jehož část nyní přinášíme také ve formě podcastu. Šestatřicetiletý herec vypráví mimo jiné o svém vztahu a dnes už i manželství se slavnou snowboardistkou Evou (které říká Efka). Popisuje třeba, jak letos v dubnu vyrazili na měsíční pouť po amerických národních parcích. „Tak dlouhou cestu bychom určitě nepodnikli, kdybych neodešel z angažmá na Vinohradech na volnou nohu,“ říká, „ale teď jsem si celý duben prostě vyblokoval. Efka už měla po všech závodech, měsíc jsme chodili po parcích a u toho si povídali.“

V podcastu mimo jiné vysvětlujeme, proč byla hlavně moje účast na šermu spíše náhodná.

Minulý čtvrtek jsem si na večer naplánoval tenis a jinak jsem chtěl celý den věnovat Lukáši Krpálkovi, který ovšem už dopoledne z turnaje v judu vypadl. Říkal jsem si, co tedy s volným zbytkem dne a od judistů je to pouhých pět minut pěšky k Eiffelovce, kam jsem zašel na zápas českých plážových volejbalistek. Byl to shodou okolností ten jediný, který vyhrály, ale i kdyby ne – tato aréna je tak kouzelná, že divákům vadí prohry jejich oblíbenců míň než obvykle.

V Paříži skončila další dusná noc, svítá. Když začínám psát tyto řádky, je pátek šest hodin ráno. Před minutou jsem sáhl do batohu pro blok, do kterého si už deset dnů píšu veškeré své poznámky a postřehy z olympiády, ale není tu. Fakt jsme vzhůru? Jsem - není! Rychle a čím dál zoufaleji zpřeházím celý svůj minipokoj, ale podle všeho jsem jaksi přišel o celou svou pařížskou paměť. Tohle ne, to se přece nemohlo stát! Prosím…

Jeden z mála současných českých výtvarníků, kteří se celosvětově prosadili, oslavil letos v červnu sedmdesátku. „Neslavil jsem,“ říká Jiří Georg Dokoupil v poměrně divokém podcastu, který jsme nahrávali v jeho „pražském obýváku“, restauraci hotelu Jalta na Václavském náměstí. Za dvě hodiny padly dvě lahve vynikajícího šampaňského, ani jsme nevěděli jak.