V dětství všechny indicie naznačovaly, že se stane úspěšným hercem, ale dopadlo to trochu jinak. I po padesátce si občas zahraje, hlavně role rváčů, ale primárně se živí něčím jiným: „Produkcí,“ upřesňuje celoživotní milovník a propagátor boxu Matouš Rajmont v podcastu. „Zorganizoval jsem stovky velkých kulturních nebo sportovních akcí.“

V rozhovoru syn režiséra Ivana Rajmonta a herečky Ivy Hüttnerové vzpomíná, jak coby dvanáctiletý natáčel film Pětka s hvězdičkou: „Tehdy bylo mým obrovským snem kolo BMX, a protože mi dávali 120 korun za den, po třech týdnech na place jsem si na něj dokázal vydělat.“

Brzy se bohužel ukázalo, že je Matouš limitovaný nedostatkem hudebního sluchu. „Chtěl jsem logicky na konzervatoř, ale hudebně mě připravovali kamarádi mých rodičů Vadim Petrov s Ondrou Soukupem, a oba nakonec prohlásili, ať se na zkoušky radši vykašlu, že to nemá smysl. Později jsem to zkusil aspoň na DAMU, ale tam, když jsem začal zpívat ‚Tancuj, tancuj‘, tak mě už před slovem ‚vykrúcaj‘ zděšeně zastavili.“

V dospělosti tak hrál jenom nárazově. „A vždycky mě to mrzelo,“ přiznává. „Herectví je pro mě příjemný relax. Na druhou stranu jsem tomu šel sám naproti. Například tím, že jsem se už před třicítkou začal nechávat tetovat na viditelných místech, což bývá samozřejmě hendikep. Nakonec se to ustálilo v módu, že mi volají, když potřebují grázla, ale vděčný jsem i za to, zvykl jsem si. Když jednou přišla nabídka, abych hrál v seriálu gynekologa, vůbec jsem to zpočátku nechápal a ptal jsem se jich, jestli se náhodou nezbláznili.“

V rozhovoru Matouš Rajmont hovoří o tom, jak občas zlobí i v reálném životě – naposledy v záchvatu (podle všeho spravedlivého) hněvu zdemoloval vybavení jistého kadeřnictví.

„Ono to může být dědičné,“ směje se. „Můj táta taky zlobil, i když většinou hezky. Zlobil mimo jiné bolševiky tím, jaké dělal divadlo, míval průšvihy. Možná i proto jsme už před revolucí s kamarádem Tomášem Vodičkou založili Nezávislé sdružení studentů, kvůli čemuž jsme dokonce navštívili Ivana Havla; zpětně jsem zjistil, že to zaznamenala i Státní bezpečnost. Nevynechal jsem jedinou demonstraci, ale přiznávám, že vnitřně jsem kdovíjak politicky angažovaný nebyl. Mně se v těch šestnácti spíš líbilo, že se můžu postavit proti policajtům v helmách.“

Že by si ještě někdy zahrál pořádnou hlavní roli, tomu Matouš Rajmont příliš nevěří. „Musel bych si napsat vlastní scénář. Ten scénář by byl určitě o boxu a já bych tam hrál zase toho rváče se zlomeným nosem. Pravděpodobně starého trenéra.“