Když ho oslovíte termínem úchyl, neurazí se. „Vždyť je to pravda,“ přikývne čtyřiačtyřicetiletý Míla Bugtcher v dalším díle podcastu Host Reportéra. „Dnes jsem možná nejznámější úchyl v republice, tedy v tom smyslu, že se v pojetí sexuality výrazně odchyluju od průměru. Ano, zkoušel jsem sice i misionářskou polohu, ale kdysi dávno, jenom párkrát.“

Míla se netají tím, že je sadista a ve vztazích vždy jasně dominuje. V podcastu popisuje vztah se svojí současnou, samozřejmě velmi submisivní partnerkou. „Už je jí pětadvacet, ale stejně máme role rozdělené na tátu s dceruškou. Já jsem ten otec, který o všem rozhoduje, odměňuje i trestá. A klidně si nechám říkat úchyl, ale zároveň jsem úchyl, který nikomu nic nečiní proti jeho vůli a i když to tak často nemusí vypadat, prioritou je pro mě bezpečné prostředí.“

Před dvaceti lety založil Hell, jedno z nejznámějších českých studií zaměřených na tetování a na piercing. Mílovou specialistou a mistrovstvím je zdobení ženských i mužských genitálií: „Za kariéru mi prošlo rukama zhruba tisíc penisů,“ popisuje svůj denní profesní chléb. „Poslední dobou zároveň čím dál častěji propichuju ouška malým dětem,“ říká, „o to je obrovský zájem. Maminky vědí, že je u nás v Hellu naprosto hygienické, bezpečné prostředí, ale často vědí i to, že coby sadista dovedu pracovat s bolestí. Umím to prostě zařídit tak, aby pro děti nebylo píchání uší traumatizujícím zážitkem.“

V podcastu uvažuje o tom, jak se v jeho branži vyvíjely trendy. „Před dvaceti lety jsem skoro pořád píchal jednoduché ocelové kuličky,“ říká, „nejvíc do jazyku, taky do nosu, do očí, holkám do pupíku, chlapům do bradavek. Dnes paradoxně zdaleka nejvíc pícháme lidem uši; samozřejmě nejen lalůčky, ale celé. A sázíme do nich skutečné šperky, často diamanty.“

Velmi otevřený a upovídaný Míla popisuje v podcastu svůj život v rámci BDSM subkultury. Přibližuje prostředí soukromých klubů i veřejných akcí, které pořádá - právě nyní je to veletrh Prague Fetish Weekend v komplexu Gabriel Loci. „Po každé takové akce posíláme spoustu peněz organizacím, které pomáhají zvířatům, hlavně kočkám,“ překvapuje sadista svou citlivostí. „Mně v životě lidi mockrát zklamali, ale kočky? Nikdy.“