Je mi líto bolestí, co po mně tady zbyly… Ondřej Ruml o tom, jak nejen v hudbě nachází sebe sama

Občas se na moment zarazí a potom rozesměje: „Tak na tohle se mě ještě nikdo nezeptal, ale proč ne, mě to vlastně baví!“ Ve velmi upřímné náladě přišel za mikrofon v redakci Reportéra zpěvák a herec Ondřej Ruml.

V rozhovoru vzpomíná na to, jak od dětství jezdíval s rodinou na štědrodenní mše za mrtvé horolezce. Vzápětí vysvětluje, proč začal během covidu pomáhat se záchranou kostela sv. Štěpána v Řitonicích, kde byl jako tříletý kluk pokřtěný. „Chtěl jsem taky jednou udělat něco pořádného.“

Vzpomíná na časy, kdy ve svých devatenácti jezdil s tátou manuálně pracovat do Německa, a v tu chvíli si uvědomil, že musí udělat všechno proto, aby v životě spíš profesionálně zpíval. Vypráví o počátcích kariéry v pražských hotelových barech i o tom, jak vystupoval s bluegrassovou kapelou Modrotisk v USA.

S láskou hovoří o muzikálu Lazarus v pražském divadle Komedie, kde dostal hlavní roli: „Dojalo mě, že na nás pravidelně jezdí fanoušek Davida Bowieho z New Yorku, vozí další a další přátele a tvrdí, že jsme prý nejlepší obsazení i výprava tohoto muzikálu, jaké kdy ve světě viděl.“

Mluví i o tom, jak emotivní byly jeho letošní záskoky za Otu Klempíře i Dana Bártu v kapele, kterou od dětství miluje, totiž v J.A.R.: „Na poslední koncert do Lucerny jsem si musel nasadit tmavé brýle, jinak to nešlo.“

V závěru podcastu mluví i o novém albu, které vydá na konci ledna. Vysvětluje zvláštní pasáže z textů, mimo jiné i tu z titulku: Je mi líto bolestí, co tady po mně zbyly… „Skoro dvacet let už v hudbě hledám sebe sama,“ přiznává. „Chci se dostat do pozice, kdy to budu bezpečně a stoprocentně já. Mám pocit, že na nové desce se k tomu bezpochyby dostanu přinejmenším velmi blízko.“