Jeho praděda prý dostal počátkem padesátých let ránu pěstí od známých pražských raubířů, kteří si říkali Vyšehradští jezdci. Právě od nich si čtyřicátník Pavel vypůjčil svůj pseudonym. Žije přímo u Vyšehradu, přes starobylou pevnost chodívá několikrát denně na tramvaj. Vždycky ho fascinovalo, kolik překvapivých věcí se dá v této části Prahy objevit, na kolik starých historek narazit a kolik tajemství tu lze donekonečna odkrývat. „Znáte třeba ten vyhlídkový altán nad podolskou porodnicí? Chodívá do něj jen málokdo, ale já tam kdysi často randil. Zároveň jsem se zajímal o historii toho altánu a zjistil, že tam – mezi vinicemi – stál už v osmnáctém století...“

Uvědomil si, že Vyšehrad a jeho okolí miluje. K tomu přidejme fakt, že vystudoval žurnalistiku, ale brzy po škole se začal věnovat reklamě. Po kreativním psaní se mu však stýskalo, a tak vytvořil čtivý, fakty nalitý web Vyšehradskej.cz, k čemuž patří i stejnojmenná populární facebooková stránka.

Pavel má doma rozsáhlý archiv historických fotografií a dokumentů vztahujících se k Vyšehradu. Coby novinář se nebojí oslovovat pamětníky, a navíc má otevřené oči, což bylo nedávno obrovským štěstím pro pravděpodobně nejstarší sochu skateboardisty na světě. „Jednoho dne jsem si všiml, že kousek od mého domu, na Folimance, zmizela socha skejťáka, která tam stála od roku 1982, i když po revoluci vypadala spíš jako antické torzo, protože skejťákovi vandalové uřízli obě ruce,“ vypráví.

Zničenou sochu objevil v depozitáři Prahy 2, spojil se s jejím autorem Jaroslavem Hladkým, vyhlásil pátrání po tom, jak vlastně původní ruce vypadaly, a mezi fanoušky svého webu vybral dvě stě tisíc korun na obnovu.

„Věřím, že se ještě letos bezchybný skejťák vrátí na místo,“ říká Pavel v dlouhém rozhovoru o všem, co se týká pražského Vyšehradu a jeho okolí.