Smrt nás fascinuje, jinak bychom nehltali detektivky plné mordů a nebyli přitahováni k záběrům z válečných zón. Na straně druhé ale myšlenku na ni zasouváme hluboko, a to i tehdy, když o ní naši blízcí chtějí mluvit. „Ale dědo, neblázni, ty nás všechny přežiješ,“ odbýváme takové pokusy mávnutím ruky. Když pak děda zemře, jsme bezradní a zlomení. A dost možná si i vyčítáme, že jsme ho nevyslechli nebo že jsme zrovna v poslední chvíli nebyli u něj a nedrželi ho za ruku. Tak přece vypadá správné rozloučení. Anebo ne?
„Představte si, jak byste to chtěli vy,“ říká v nové epizodě podcastu MUDr.ování terapeutka Sylvie Stretti, jež pomáhá lidem vyrovnat se se smrtí blízkého člověka. „Chcete, aby vás na konci života drželi za ruku? Anebo vám někdo blízký dal pusu na čelo a řekl, tak ahoj, byl to s tebou krásný život a těším se, až se někde potkáme? K tomu, aby člověk mohl zemřít, potřebuje souhlas blízkých, aby ho pustili. Tím souhlasem může být i to, že ho ti druzí nechají samotného. Každý to má jinak,“ vysvětluje terapeutka, proč neexistuje jeden univerzální návod pro všechny.

S dětmi mluvte jasně
Přístup dětí ke smrti je zpočátku spontánní, ale jak jde čas, získávají odstup. „Téma smrti je v něčem podobné sexualitě, o tom se přece taky nemluví. Podle mě je to u nás dané tradicí. Když na Dušičky vzpomínáme na zemřelé, je to s vážností, respektem a úctou. Pro děti je ale vážnost nesrozumitelná, někdy v nich vyvolá nejistotu. Proto je také fascinují cizí svátky, jako je třeba Halloween, kdy je smrt spojena s oslavou života,“ říká terapeutka a dodává, že se smrtí jsou děti přirozeně konfrontovány odmalička prostřednictvím pohádek. „Popelce zemřela maminka, Sněhurka byla taky sirotek. A Harry Potter? Tomu přece zemřel kde, kdo a je to bestseller. Tam je vidět, že i se ztrátami se dá žít.“

Na to, zda vzít dítě na pohřeb, neexistuje podle odbornice jedna odpověď. Měli bychom mu popsat, co se tam bude dít a nechat rozhodnutí na něm. „Přinutit je na pohřeb jít je stejně špatné jako mu to zakázat. Je důležité se o tom bavit. Z mé zkušenosti se o pohřbu dá mluvit s dětmi tak od tří let. Nikdy ale nemluvte v náznacích, protože dítě v nich bude hledat něco úplně jiného. Když mu třeba řeknete, že dědeček usnul, je to nejkratší cesta k tomu, aby se večer bálo usnout,“ varuje Sylvie Stretti.

Hledání nové cesty
Dva roky. To je podle odborníků průměrná doba, kterou potřebujeme, abychom se vyrovnali se ztrátou životního partnera. „První rok je všechno nové, bez zemřelého, druhý rok se bilancuje. Jaké to bylo s ním, jaké bez něj, hledáme novou cestu,“ říká terapeutka s tím, že někdy se ale truchlení protáhne. Jaké situace to způsobí? A co pojem truchlení vlastně zahrnuje? Kvůli čemu jsou pozůstalí schopni se do krve pohádat a jak mluvit s kolegou, kterému někdo zemřel? Celý rozhovor s odbornicí si poslechněte v podcastu MUDr.ování.

S kým jsme si povídali?
Mgr. Sylvie Stretti pracuje terapeutka, je zakladatelka a ředitelka poradny VIGVAM, která se specializuje na pomoc pozůstalým. Vystudovala psychosociální studia na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

MUDr.ování je podcast o zdraví se zdravým rozumem a srozumitelně. Specialisty ve svých oborech zpovídá publicistka Lucie Šilhová, která se tématy týkajícími se zdraví a životního stylu zabývá celou svoji téměř třicetiletou kariéru.  

• Nový díl vychází každou středu v 11:00.
• Každý pátek si k tématu můžete přečíst i rozšiřující článek na webu ProZeny.cz. 
• Své názory, otázky či stížnosti nám můžete posílat na adresu [email protected].