Tragickým obdobím našich dějin je podzim 1938, kdy byla přijata takzvaná Mnichovská dohoda. Znamenala mimo jiné konec prvorepublikového Československa, ze kterého po nuceném odstoupení Sudet zůstala jen část bývalého státu. Dohoda Německa, Itálie, Francie a Velké Británie se do historie zapsala jako rozhodnutí „o nás, bez nás“. Československo ale bylo parlamentní demokracií, přesto se nebránilo na „Mnichov“ přistoupilo. Proč?

Slyšíme-li o Židech a 2. světové válce, obvykle si vybavíme hrůzné koncentrační tábory s plynovými komorami, kde umírali všichni včetně dětí. Možná také nacistickou zrůdnou ideologii o jejich likvidaci. A možná také i to, že Židé sami proti tomu nic moc nedělali a šli jako pověstné ovce na porážku. Mýtus, který se tak často ideologům hodil. Mýtus, který se zakořenil mezi lidmi a patří k těm, které si stále žijí svým vlastním životem.

T. G. Masaryk (7. března 1850– 14. září 1937) byl bezpochyby mimořádnou osobností: filozof, pedagog a především politik. Zakladatel Československa a první prezident státu je dodnes inspirací. Jeho mravní integrita je obdivuhodnou, a přece se stal terčem jednoho z mýtů…

Plzeňský Lochotín se stal 15. září 1987 místem konání rockového koncertu. Měl být součástí mírových pochodů, které se konaly – na tu dobu překvapivě – jak na Západě, tak na Východě. Měl připomenout vraždu švédského premiéra Olofa Palmeho. Publicista Radek Diestler koncert hodnotí slovy: „Je vděčnou historkou k ilustraci ,hovadskosti‘ posledních let bolševického režimu“.

„Táta“ práce nebo dělníků – i tak byl označován Antonín Zápotocký. Bývalý sociální demokrat se stal klíčovým představitelem československého komunistického hnutí – byl premiérem i prezidentem naší země. V jeho životopise ale najdete nejasnosti a fámy. Dokonce byl obviňován, že se podílel na válečných zločinech a týral své spoluvězně v koncentračním táboře.

Branná povinnost byla poprvé zavedena už v 18. století ve Francii. O necelé století později následovalo Prusko a pak další evropské země včetně Rakouska-Uherska. I vznik Československa souvisel s přijetím zákona o armádě a vojenské prezenční službě. Armáda se tehdy stala jedním z pilířů států a nositelkou vlastenectví. Povinná základní služba byla také součástí komunistického Československa – ale místo vlastenectví a hrdosti se mezi mladými muži hovořilo o „pakárně“.

V srpnu 1969 uplynul rok od doby, kdy se Československo stalo okupovanou zemí, a blížilo se první smutné výročí. Připravovali se na něj jak nespokojení občané, tak bezpečnostní síly státu. Bylo zřejmé, že to jen tak bez povšimnutí neprojde.

Kolik cti, tolik hany, říká staré anglické přísloví. Týká se těch, kteří jdou takzvaně proti proudu. Takový byl i lékař František Kriegel. Názory na něj se různí, ale jistě se shodnou v tom, že zanechal nesmazatelnou stopu v naší nedávné minulosti.

Jakou roli v tom hrál předseda KSČ a tehdejší prezident Klement Gottwald, na to odpoví Ivana Chmel Denčevová a historik Jiří Pernes. Režii měl Michal Bureš.

Nástup komunistů po únoru 1948 zahájil éru politicky vykonstruovaných procesů. Mířila jak na demokraty, ideové odpůrce bolševismu. Také na ty, kteří se nechtěli smířit s cestou Československa k totalitnímu státu. Do hledáčku se dostali i někteří čelní komunisté – nově vnitřní nepřátelé státu.