Očima Saši Mitrofanova

V poledne v neděli 17. března vzplál na Můstku v Praze Putin. Nebyl to ruský prezident, jen jeho maska. Asi stovka ruských občanů, kteří Putina nesnáší, však i tento rituál doprovodila potleskem.

Odříkaného chleba největší krajíc. Francouzský prezident Emmanuel Macron tak dlouho volal Vladimiru Putinovi, že ho absence vstřícnosti z Kremlu přestala bavit. A pro leckoho nečekaně se stal tvůrcem nového přístupu k agresivnímu ruskému státu, který se cítil pevný v kramflecích. 

Počínaje pátkem 15. března a konče nedělí 17. března probíhá v Ruské federaci speciální operace, kterou Kreml nazývá volbou hlavy státu. Nelze přesně určit procento obyvatel RF, kteří v duchu vědí, že nejde o žádné volby, protože nebyly vytvořeny rovné podmínky pro kandidáty a protože ve všeobecném povědomí už dlouhá léta žije jistota, že úřední výsledky upravuje Putinova administrativa dle libosti. Toto procento ale bude bezpochyby většinové. 

Vít Rakušan dostal v uplynulých dnech nemalé množství upozornění od voličů, že by se měl pozastavit nad způsobem přemýšlení, kvůli kterému mu nemusí dát v dalších volbách svůj hlas. Tedy nejen jemu, nýbrž celému hnutí STAN. O co jde?

V ruském opozičním, což je většinou exilové, prostředí bylo hlavním tématem uplynulého týdne množství lidí, kteří se přišli rozloučit s Alexejem Navalným v den jeho pohřbu a v dalších dnech. Nejrozšířenější fotografií se stalo zachycení kopce květin na Navalného hrobu. Zdůrazňovalo se, že zakryly kříž a že kopec byl vysoký jako člověk. Leitmotivem četných textů a promluv se stala naděje, že lidé u Navalného hrobu znamenají začátek konce Putinova režimu.

Zničehonic se mi vybavila více než třicet let stará slova Ivana Svitáka, že s Francisem Fukuyamou hrál v Americe fotbal. Ne, zničehonic to nebylo. Fukuyama se mi, ač jsem ho nikdy neviděl, natož s ním hrál fotbal, v myšlenkách zjevuje často.

Málokdy se stane, že se v jednom týdnu ve veřejném prostoru sejdou projevy dvou nesmiřitelných nepřátel a je tak možné jejich pozice porovnat. Ve středu promluvila v Evropském parlamentu Julie Navalná, vdova po Alexeji Navalném a pokračovatelka jeho práce. A den poté hovořil před ruským parlamentem Vladimir Putin, prezident Ruské federace a nesmiřitelný nepřítel rodiny Navalných, která ho veřejně označila za vraha svého muže a otce.

V sobotu ukázalo hodně lidí v Česku, a nebylo to jen v Praze, na čí straně jsou v probíhající válce barbarství proti svobodě. Dva roky války narýsovaly přesnou čáru. Na jedné straně čáry jsi s námi, na straně druhé s nimi. Tak strávíme další léta.

Alexej Navalnyj byl podle mě mimořádný člověk proto, že jeho pohrdání zlem bylo tak silné, že neváhal kvůli němu zemřít, jen aby se neušpinil o ty, které nenáviděl. To umí opravdu málokdo. Po jeho zavraždění (přirozená smrt to v žádném případě nebyla) zesílil Navalného mýtus, který ale vznikl už předtím. Aniž snižuji sílu jeho odhodlání, chci oddělit mýtus od reality.

Alexej Navalnyj byl jeden z mála současných obyvatel Ruska, kteří byli známi i ve světě. Pověst nesmlouvavého bojovníka si zasloužil. O něco později, nikoli bezprostředně po politikově odchodu, se vrátím k realitě, kterou spoluvytvářel. Teď je ale krátce po smrti. Nebyla přirozená. Týká se i nás. Vysvětlím, proč jsem o tom přesvědčen.