Přepište dějiny

Jak přijde květen, hned je tu debata jestli osvobození Rudou armádou bylo osvobození nebo další okupace. Jestli se spíš kradly hodinky nebo se mávalo šeříky. A do toho vlasovci, Řeporyje, Koněv, komunisté, populisté… a nakonec strašení další válkou. Připomínáme si konec války realisticky nebo jsme v tom zase jen v zajetí aktuální politiky?

Vlastenectví je ušlechtilý cit, když se z něj ale stane politický kalkul, mění se v hurávlastenectví a to má k ušlechtilosti daleko. Už v 19. století se přitom za vlastenectví schovávalo leccos od nacionalismu přes antisemitismus. Stačí nám k vlastenectví jen opakovat slova národ a národní? A není to málo?

Vždycky za to někdo může - zlá macecha Vídeň, Paříž, Berlín, Moskva, Wall Street, Vatikán a dneska Brusel. Akorát, že dnes jsme součástí „Bruselu“, takže říkat, že tam někdo něco kuje o nás bez nás, je dost vedle. A nebylo to vedle od počátku? A kde to začalo?

Tentokrát "nad dopisy posluchačů". A protože se často ptáte po nějaké literatuře, tak pár našich tipů - co číst, co asi spíš nečíst, a co možná číst, ale opatrně. Tigrid, Peroutka, Kovtun, Pithart, Kvaček, Suk ale taky Mlynář, Snyder, Heimannová i Šafr ve volném výběru z naší knihovny.

Bezprostředně po tragickém skonu Petra Kellnera se objevilo srovnání - stejně jako Tomáš Baťa zahynul při leteckém neštěstí v šestapadesáti letech. Tím ale veškerá podobnost končí, v dobrém i nedobrém. Jak se měnil obraz českého podnikatele v historii a jakými klišé a povrchními spojením jsme si jej opentlili po roce 1990?

Krájíte ho od hlavičky nebo od zadečku? Někdy to vypadá, že s Velikonocemi nemáme spojeno více než pomlázku a beránka-bábovku. Ale kam se poděly všechny ty tradice, zvyky, obyčeje? A hlavně, kam se poděl beránek Boží? Že oni ho zašantročili zase ti komunisti?! Nebo jsme ho dali sami? A jsou Velikonoce veselé?

Nezastíráme, že nás tentokrát inspirovala Jana Bobošíková. Je to už taková tradice – když se chce někdo obout do České televize, zhusta sáhne po argumentaci historií. Někdy se do toho vtáhne Masaryk, někdy Havel, tu zas major Zeman, jindy Ludvík Svoboda a klidně i večerníčky. Kdo chce televizí bít, historický argument si najde.

Od Sarajeva k Sarajevu, naše moderní dějiny jsou samá krize. Nezvykli jsme si na ně ale až příliš? Neumíme v nich vlastně pobývat s naučenou zkušeností obětí? A jsme oběti nebo neseme také svůj podíl - hlavně v tom, jak krize řešíme?

Takzvané alternativní a proruské servery si často stěžují, že se připomíná srpen 1968 a na březen 1939 se má zapomenout. Jakože Německo, Angela, EU atd… Co si kromě faktu okupace v březnu můžeme ale připomínat? Ptát se na charakter protektorátní společnosti? Nebo připomínat náš letitý problematický poměr k Němcům?

Po srovnání s druhou světovou válkou sáhneme často rychleji, než by bylo zdrávo. Kovy je pak Hitler, stejně jako Zeman, covid páchá více škod než protektorát, Kalousek podle Okamury mluví jako soudce nacistického soudu, EU navazuje na Hitlerovu Novou Evropu a Babišova brožurka je nový Mein Kampf. Opravdu?