Moderní manažer čelí stresu, na který není lidská fyziologie stavěna. Sedíme v klidu, zatímco náš autonomní nervový systém připravuje tělo na boj o život. O tom, jak ovlivňuje chronický stres schopnost spalovat tuky, proč je spánek přeceňovanou i podceňovanou veličinou a jakou roli hrají data v moderní longevity, hovořil v pořadu iMedical Radim Šlachta, spoluzakladatel startupu Elonga a bývalý akademický fyziolog, který se analýzou lidského těla zabývá již přes 30 let.

Základním problémem dnešní doby není stres jako takový, ale naše reakce na něj. Podle Radima Šlachty je náš organismus řízen autonomním nervovým systémem, který má dvě větve: aktivační (sympatikus) a regenerační (parasympatikus). V momentě, kdy přijde stresor – ať už je to špatný e-mail od šéfa nebo hádka u televize – tělo aktivuje sympatikus.

,,Na stres reagujeme jinak než útkem; zůstáváme sedět, a z toho pramení většina dnešních problémů. Organismus připraví energetické zdroje, které však zůstanou nespotřebované, což v těle způsobí neskutečný chaos,“ vysvětluje Šlachta. 

Tato nevyužitá energie, konkrétně glukóza vyplavená do krve, se stává toxickou pro dlouhodobý metabolismus. Pokud se tento proces opakuje několikrát denně, tělo si vytvoří chronický model, kdy zablokuje spalovací mechanismy, což vede k tomu, že ani následné cvičení nemusí přinést kýžený efekt hubnutí.

Data jako lék na manažerskou slepotu

V byznysovém prostředí se vše měří skrze KPI, ale vlastní tělo často zanedbáváme. Šlachta upozorňuje, že moderní technologie, jako jsou chytré prsteny či hodinky, jsou sice výborným sluhou, ale mohou být špatným pánem. Problém nastává v momentě, kdy se uživatel začne stresovat samotnými výsledky měření. Klíčem je sledovat autonomní nervový systém a hledat rovnováhu mezi zátěží a regenerací.

Důležitým aspektem je interpretace dat vzhledem k věku. Algoritmy, na kterých Šlachta pracuje, využívají populační normy. ,,Hodnoty sympatiku s věkem fyziologicky rostou a parasympatiku klesají. Pokud své hodnoty znáte, můžete je díky správnému životnímu stylu zafixovat na úrovni o deset let mladšího člověka,“ uvádí odborník. Data tak slouží k objektivizaci stavu, kdy subjektivní pocit únavy nemusí korespondovat s reálnou kapacitou organismu. To pomáhá rozlišit pouhou psychickou nechuť od skutečného centrálního vyčerpání.

Investice do pohybu: 150 minut pro přežití

Pro ekonomicky aktivní populaci existují jasná doporučení, jak udržet „stroj“ v chodu. Nejde jen o to „něco dělat“, ale o intenzitu a skladbu aktivity. Podle Physical Activity Recommendations je minimem pro udržení zdraví 150 minut středně intenzivní aktivity týdně, nebo 75 minut aktivity vysoké intenzity, u které již člověk není schopen mluvit.

Šlachta však zdůrazňuje, že s rostoucím věkem stoupá důležitost silového tréninku. ,,Čím je člověk starší, tím větší pozitivní roli hraje posilovací cvičení všech svalových skupin, a to ideálně dvakrát týdně,“ říká.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně vypadala disertační práce Radima Šlachty před 30 lety a jak tato data formovala dnešní algoritmy pro měření stresu?
2. Proč mohou být ambiciózní rodiče a trenéři rizikem pro fyziologický vývoj dětí a od kolika let má smysl u dětí monitorovat data?
3. Jaké jsou konkrétní rozdíly v regeneraci mezi aktivním bděním (např. v sauně) a hlubokým spánkem z hlediska hormonální odezvy?
4. Existují specifické varovné signály centrálního nervového systému, které amatérský sportovec bez přístrojů prakticky nemá šanci rozpoznat?
5. Jak konkrétně probíhá „přetavení“ glukózy do podoby „paseky v organismu“, pokud stresovou reakci nevybijeme fyzickým pohybem?