Už jste někdy přišli o řidičák? Pak jste - když jste ho po vypršení trestu chtěli získat zpět - museli absolvovat takzvané dopravně psychologické vyšetření. Není vyloučeno, že tím, kdo vám vystavil posudek o způsobilosti, byl můj dnešní host.

Michal Walter je dopravní psycholog akreditovaný ministerstvem dopravy. Známe se už delší dobu, před zhruba deseti lety jsem s ním dělal rozhovor s názvem psychopati za volantem. Pokud máte pocit, že byl možná i tak trochu o vás, poslouchejte dvojnásob pozorně. 

O čem jsme spolu mluvili tentokrát? Pandemie zaskočila mimo jiné i lidi, kteří chtějí dostat svůj řidičský průkaz zpátky. V době nouzového stavu totiž většina dopravních psychologů nemůže pracovat. Konkrétně jde o ty, kteří vykonávají svou činnost jako OSVČ. Jejich kanceláře jsou dnes ze zákona zavřené.

Je to nefér a dá se s tím něco dělat? Bylo by možné poskytovat psychologické poradenství online? A jsou živnostníci znevýhodněni vůči těm, kteří vykonávají tu samou práci, ale nikoli jako OSVČ, nýbrž jsou zaměstnanci? O tom všem jsme mluvili.

A taky o tom, jestli jsou řidiči v době pandemie spíš ohleduplnější, anebo naopak nervóznější a beozohlednější.

No a podívali jsme se i do budoucnosti, konkrétně na to, co budou dopravní psychologové dělat, až se na silnicích začnou objevovat samořiditelná auta.

Můj dnešní host přijel na natáčení podcastu na bílém silničním kole. Z Vinohrad na Smíchov. S širokým úsměvem, v paprscích listopadového slunce. Nevypadal jako jeden z nejúspěšnějších českých podnikatelů. Spíš jako spokojený muž středního věku, který si užívá hezký podzimní den.
O čem jsme s Antonínem Kokešem mluvili?
- jestli má rád motivační knížky
- proč ho víc než příběhy velmi úspěšných lidí baví příběhy těch středně úspěšných
- jaká je nejdůležitější vlastnost, pokud vůbec nějaký úspěch chcete mít
- a jak důležité je mít štěstí.
Mluvili jsme s Antonínem Kokešem tako o světě, který přijde po pandemii. Jestli bude horší nebo lepší. A jestli my budeme horšími anebo lepšími lidmi. A v čem je nejistota, kterou současná krize přináší, pro lidi přínosná a obohacující.
Hostem 92. dílu podcastu Jedno procento je muž, který rád přichází věcem na kloub a nevadí mu dlouhé cesty pěšky. Podnikatel Antonín Kokeš. Přeju příjemný poslech.

I letos nabízí Lubo Mikuš svou vyhlášenou specialitu: svatomartinskou husu. I když, zajít si na ni nemůžete. Pouze si pro ni přijít. K okénku. Tak zkrátka dnes žijeme v pandemii.

Lubo Mikuš není původní profesí kuchař, ale číšník. To je práce, kterou miluje. Mezi lidmi, kteří jsou někdy v dobré náladě, jindy v horší, on sám však vždy ve výtečné, a k službám. Jsou v tomhle Češi horší než jiné národy, jak se někdy říká? Lubo Mikuš je Slovák, ale přesto, nebo právě proto jsem se ho na to zeptal.

Miluje Francii a její kuchyni. Vášnivě nesouhlasí s tím, že když odřízneme vysoká patra tzv. fine dining, že v Evropě najdeme lepším národní kuchyně než tu francouzskou. Prý to není pravda. Ale poslouchejte.

Vychodil hotelovou školu ve slovenských Piešťanech, v Praze začínal v restauraci nahoře v Tančícím domě, a o pár let později s přáteli tuto restauraci také sám provozoval. Pracoval ve Francii, na Korzice a v Burgundsku, ale za domov považuje Prahu.

S úrovní gastronomie je zde spokojen, byť je zároveň pravda, že Praha má stále pouze dva podniky s michelinskou hvězdou. Předběhla nás Budapešť a Vídeň, ta je na míle vzdálená. proč to tak je? Poslouchejte.

Dozvíte se, jaký je zaručený a zároveň jediný recept, jak hosta dostat do dobré nálady, a pak ho v ní udržet. Nápověda: ano, je to ten způsob, který vás napadl jako první. Ale stejně si to poslechněte.

Tomáše Prouzu znám od poloviny devadesátých let. V té době byl novinář, o pár let později se jako zakladatel serveru Peníze.cz stal internetovým byznysmenem. Stačil se svézt na první webové bublině, lépe řečeno na jejím dozvuku, a nakonec se mu povedlo i to, proč lidé startupy zakládají. Tedy tzv. exit, což znamená, že firmu úspěšně prodal. A neuběhl ani moc dlouhý čas, a Tomáš Prouza vstoupil do politiky. Či lépe řečeno státní správy. Stal se náměstkem tehdy mladého, nadějného a oblíbeného politika, který se jmenoval Bohuslav Sobotka. Jaký byl přechod z firmy o dvaceti lidech na úřad, kde věkový průměr kolegů byl o čtvrt století vyšší a dveře tam měli knoflíky zvenku i zevnitř? Samozřejmě jsem se na to zeptal. I na další věci. Byl nějaký rozdíl pracovat ve vládě Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka? Řídili tehdy politici stát efektivněji, anebo hůře než dnes? Jaký byl Bohuslav Sobotka politik a jaký je člověk? Proč se Tomáš Prouza sám nikdy nestal ministrem, byť náznaky i možnosti existovaly? Poslouchejte. Jako viceprezidenta Hospodářské komory jsem se zeptal i na to, kdo by byl podle jeho názoru z veřejně činných osob nejlepším premiérem vlády v době pandemie? Nápověda, vlastně dvě. Za prvé: Andrej Babiš to není. A za druhé: Tomáš Prouza ve skutečnosti jmenoval muže dva, oba naprosto odlišné. Víc se dozvíte v dnešním díle podcastu. Bavili jsme se také o vlajkách na zahradě, o dětech i o karéře, a samozřejmě o budoucnosti. Padne otázka, kterou mí hosté slyší vždycky. Bude za deset let svět horší, anebo lepší? Hezký poslech. Tento podcast vzniká společně se zpravodajským serverem Seznam Zprávy.

Můj host Vilém Rubeš na mě vždycky působil jako gentleman ze staré školy. Muž se znalostí staré whisky a se slabostí pro doutníky, kterého si snadno představíte někde ve městě v baru nebo v kuřáckém klubu. Jak se proboha takový člověk ocitl v malém, a místní odpustí, také zapadlém městečku ve středních Čechách? Na to jsem se ho zeptal. Nápověda: jak by se s pomocí klišé řeklo, šel za hlasem svého srdce. Lépe řečeno jel taxíkem a ve sněhové kalamitě, ale to si poslechněte sami. Byl životním partnerem Báry Rektorové, známé jako sushi queen, která byla ženou s talentem pro podnikání v gastronomii a hlavně odvahou o tom veřejně mluvit a diskutovat. Bohužel loni v létě zemřela na zhoubnou nemoc. Mluvili jsme s Vilémem Rubešem i o tom, jaké to je, když padesátiletý chlap veřejně truchlí. Povídali jsme si o spoustě věcí, třeba i o tom, že pandemie bere lidem z reklamy práci, či jaká byla devadesátá léta. V reklamě, a nejen tam. Co znamenala pro celou českou společnost. Byla to zlatá éra, jak si někdy naše generace myslí? A samozřejmě, tématem byla i politika. Že vůdce nebo leadr se v těžkých dobách někdy objeví, a jindy zase neobjeví, a nám nezbývá než doufat, že se tak stane. Nebo že dokonce budeme při tom. Plus ještě jedna malá návnada, abyste poslouchali až do konce: před pár lety Vilému Rubešovi zazvonil pozdě večer telefon, a na druhém konci byl někdo, koho on sám nečekal. Babišův muž na PR práci, často démonizovaný Marek Prchal. Co chtěl? Jen Vilému Rubešovi říct, že by si od něj rád přečetl generační román. Už ho píše? Poslouchejte.

Kdo jsou Češi? Mistři improvizace. Zvykli si na to, že když je něčeho nedostatek, že si to musí nějak zařídit. V tom jsme nejlepší na světě, říká můj dnešní host. Je jím žena a říká se o ní, že by mohla být příštím českým prezidentem. Tedy prezidentkou. A bylo by laciné tvrdit, že se to říká hlavně proto, že je podobná slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové. Těch důvodů, proč by mohla být dobrou prezidentkou, je daleko víc. Danuše Nerudová je úspěšnou rektorkou brněnské Mendelovy univerzity. Je uznávanou ekonomkou. Patří mezi nejmladší profesory v zemi a je předsedkyní Komise pro spravedlivé důchody. Což mě mimochodem zajímá, protože doba, kdy půjdu do penze, se pomalu a zároveň jistě blíží. Danuše Nerudová je zároveň členkou platformy KoroNerv, která propojuje experty různých oborů a hledá, jak minimalizovat škody způsobené pandemií. I o tom s Danuší Nerudovou mluvíme: jaké je její vysvětlení, že se Česko stalo z premianta první vlny jedním z nejhorších žáků vlny druhé. Jak se přihodilo, že jsme najednou uprostřed takové pohromy? Samozřejmě se jí zeptám i na to, s kým by chtěla uvíznout ve výtahu (nápověda: je to sympatický a úspěšný muž), a zda si myslí, že za deset let bude svět horší, anebo lepší. A řeč bude i o jejím případném prezidenství, které ostatně údajně už několikrát ve svých nedělních videích s názvem Čau lidi … promiňte, teď v posledních týdnech už je to Vážení spoluobčané … zmínil premiér Andrej Babiš. Bude kandidovat? A už ji v tomto ohledu někdo oslovil? Poslouchejte. Podcast jedno procento vzniká ve spolupráci se zpravodajským serverem Seznam Zprávy a jsem moc rád, že ho posloucháte. Přeju příjemný zážitek.

Mám rád češtinu, ostatně je to můj pracovní nástroj. A jak už to s nástroji bývá, někdy je ovládáme lépe a jindy hůře. Vždycky se však hodí pomoc těch, kteří mají jejich obsluhu jako náplň práce. U psaní a jazyka se jim říká korektoři. S jedním z nich jsem natočil nový díl podcastu. Tedy s jednou z nich. Ale Markéta Gregorová na ženské formě tohoto slova netrvá. S tím, že její profese korektor, je naprosto v pohodě. Ale abyste o ní nezískali falešnou představu. S mnoha věcmi v pohodě není: třeba když děláte špatně uvozovky nebo říkáte “bysme”. Jestli máte Twitter, je velká pravděpodobnost, že ji znáte. Vystupuje pod jménem Jazykovědma a její tweety jsou mezi všemi těmi covidy, Babiši a Trumpy doslova oáza pohody. Byť jak říkám, to děvče umí být ostré! O čem jsme se bavili? Třeba o tom, co pomůže mužům, aby jí připadali víc atraktivní. Nebo o tom, kde má v souvětí ráda čárku. A samozřejmě o spoustě dalších věcí. Bylo to riskantní povídání. Přece jen, když se bavíte s korektorem, dáváte si sakra pozor, abyste mluvili správně. Avšak zároveň to bylo povídání milé a příjemné, jako s každým, kdo má rád svou práci a miluje jazyk. Ano, byl to jeden z těch novinářských rozhovorů, ve kterém padají i tvrdé, nelítostné otázky. Například: “Máte ráda středník?” Nápověda: Jazykovědma ho má tak ráda, že si ho nechala vytetovat na tělo. Kam? Poslechněte si podcast. Přijměte omluvu za sníženou kvalitu zvuku, vzhledem k okolnostem jsme natáčeli na dálku. Navíc Markéta bydlí a žije daleko na východě. Říká se tomu Morava a údajně tam také mluví česky. Prý moc hezky. Příjemný poslech!

Můj dnešní host byl někdy optimistický a jindy mírně pesimistický, což však omlouval slovy, že bude rád, když se bude mýlit. Jako introvert se v roce 2020 necítí tak špatně jako mnozí ostatní. Jako nakladatel si nestěžuje, ale samozřejmě by to mohlo být lepší. Jako spisovatel je plodný: nedávno odevzdal rukopis v ráži 1200 stran, řečeno vojensky. Jiří Padevět je z mého pohledu veřejný intelektuál, takže mě zajímalo, koho mezi dnešními českými spisovateli vnímá jako veřejného intelektuála on. Řeč byla také o knížkách o přírodě, o povídkách Ivana Krause či o jeho vlastní knížce Průvodce protektorátní Prahou. Pokud jste to nepoznali, tak jsem právě vyjmenoval největší bestsellery vydavatelství Academia. Ano, jeho ředitelem je právě Jiří Padevět, a to už dvanáct let. Prozradil mi, že knížky na metry, kvůli vylepšení vzhledu obýváku, kupovali lidé už v osmdesátých letech, takže to není žádný módní výstřelek roku 2020, kdy chceme mít co nejzajímavější pozadí na videu při telekonferencích. A o čem jsme ještě mluvili? O banalitách i důležitých věcech, tedy třeba o tom, co dělá Jiřího Padevěta šťastným. Nápověda: ze čtyř položek prozradím dvě, manželku a knihy. Jaké jsou ty zbývající? Poslouchejte.