Prolomit vlny

Češi nejsou rasisti. Stejně jako Češi nejsou šovinisti, nemají zlaté ručičky nebo nejsou pivaři. Nemůžeme jednoduše generalizovat. Někteří Češi ale rasisti jsou a nestydí se za to. Pokud si chcete udělat obrázek o tom, co jsou schopni různí rasisté říct o černoších, stačí kouknout do libovolné online diskuze pod články o migrantech, Afričanech nebo Obamovi. Ještě jiný level debaty ale nastává, pokud se netolerantně, nebo dokonce rasisticky veřejně projevují známé osobnosti.

Každý den vaří anebo uklízí 67,4 % českých žen a pouze 15,8 % českých mužů. To ukázal nedávno zveřejněný index genderové nerovnosti. Není úplně přiléhavé označit tento údaj za šokující, protože to každý a každá přinejmenším tuší. Přesto mě zarazil.

Sousední Polsko opět omezilo potraty. Je to však jen střípek v tom, co se na poli světových potratových válek děje. Je potřeba je vidět v kontextu celých snah o obnovení ve skutečnosti nikdy neexistující „tradiční rodiny“ a návrat žen do podřízené role vůči mužům.

Nový eskapistický seriál Emily v Paříži od tvůrce Beverly Hills 902 10 a Sexu ve městě Darrena Stara šíří francouzská klišé a fotky z Pinterestu. Podívaná vyčištěná jak vydezinfikovaný záchod nepřináší emoce, je ale vhodná jako analgetikum. Proč tahle schematická pohádka plná excesivních barev přesto stojí za pozornost?

Mnoho Čechů nevěří, že pandemie koronaviru skutečně existuje a může mít fatální zdravotní důsledky. Možná jim už ale nezbývá nic moc jiného než tato falešná představa. Pohrdat jimi, vysmívat se jim a povyšovat se nad nimi může být možná úlevné. Větší smysl ale dává zamyslet se nad tím, co je k popírání současné situace vede.

Home office bývalo takové mytické uspořádání. Všichni o něm slyšeli, skoro nikdo ho neměl, poptávka násobně překračovala nabídku. Tento „benefit“ měl vyřešit všechny obtíže slaďování soukromého a profesního života, zlepšit kariérní vyhlídky matek a kdo ví co ještě. Byly i obavy, že doma nikdo pracovat nebude, vezme si jen volno a místo tabulek bude v županu pít kafe. Během letošního roku se ale v našich životech změnilo téměř vše. Platí to i o náhledu na práci z domova?

V duchu hesla „Když nemůžeš, přiber“ jsem s potěšením ukončila plavkovou sezonu. Můj výběr stahovacího plavacího prádla byl letos mimořádně šťastný a v průběhu srpna jsem se dokonce trochu líbila jednomu cizímu muži.

Ve Španělsku vyvolalo rozruch několik soudních rozhodnutí, která zneplatnila výpovědi dané zaměstnancům, jejichž práce byla zautomatizovaná. Důvody, pro které tak soudy rozhodly, byly spíše socioekonomické než čistě právní – převážil zájem na ochraně práv zaměstnanců a zachování zaměstnanosti nad volností zaměstnavatelů racionalizovat si pracovní sílu. Jak by se asi podobné spory řešily u nás? A je právní úprava připravena na postupující automatizaci a digitalizaci?

Už deset let žiju v Praze. Ale původně jsem z Moravy a blíží se situace, která už tu párkrát byla. Musím se přestěhovat. Po dvou letech bydlení v pokoji o rozměrech 25 metrů čtverečních, s balkonem, v bytě 3+1 na úpatí Branických skal, nastal čas vzhledem k přirozeným životním změnám majitelů svůj ráj za 6 000 Kč měsíčně vyměnit za nějaký jiný. Ale jaký a kde? Poslední měsíc pátrání napovídá, že o důstojném bydlení si můžu, jako spousta jiných lidí kolem mě, nechat jen zdát.

Úplně se nám s kritikem nevyplatila strategie „v červenci budeme makat jak prdlí a v srpnu si vyjedeme“, neboť všechny země, o kterých jsme v uplynulém půlroce nějak vážně uvažovali, se topí v covidu nebo politické nestabilitě, případně v obojím. Postupně jsme takhle namátkou odrovnali Srbsko, Slovinsko, Polsko (tam chtěl jen kritik) i Jihlavu.