U Poláčka

Mediální analytik Milan Kruml sledoval televizi fascinovaně odmala – nejprve německé ARD a ZDF na západočeské samotě, pak vše ostatní. Dnes pracuje v České televizi a v podcastu Host Reportéra mluví o tom, co veřejnoprávní média umí, co komerční stanice a Netflix ze své podstaty neumí, proč se v době, kdy se o ČT nejvíc mluví, nejméně diskutuje o tom, jaká by vlastně měla být, a jak dopadl pokus prodat StarDance Nově.

Tomáš Poláček se před půl rokem přihlásil na Vltava Run – 370 kilometrů sólo, start za dva týdny. Teprve teď ho začíná brát vážně, a tak pozval trenérku a ultramaratonkyni Veroniku Preti, aby mu řekla, co ho ještě může zachránit. Dostane konkrétní jídelníček, plán hydratace a jedno doporučení, které se mu vůbec nelíbí.

Zpívající herečka, nebo hrající zpěvačka — Tereza Richtrová tahle škatulka nikdy úplně nezajímala. Roky pendlovala mezi moravskými divadly a šuplíkem plným nápadů na písně, moderovala Dobré ráno, točila v zahraničních seriálech a mezitím vychovala dceru, která nakonec strávila rok a půl po boku Nicole Kidmanové. Teď vychází její první album Místa / Krajiny a Tereza přišla do redakce Reportéra těsně po návratu z Japonska — s čerstvým albem a zásobou historek, na které ani čas v podcastu nestačí.

Do kin právě vstupuje film Říkají mi Lars podle knih Daniela Grise. Za tímto pseudonymem se ale skrývá spisovatel, kterého v reálu skoro nikdo nezná – a on si to tak sám přeje. Bývalý policista, který začal psát teprve ve čtyřiceti a od té doby vydal přes třicet pět knih pod třemi různými jmény, mluví o životě v dobrovolné anonymitě, o farmě v severní Itálii i o tom, jak dlouho ještě bude psát, dokud ho nepředběhne umělá inteligence.

Šestadvacetiletá kazašská zpěvačka Viktoriya vyrostla v Karagandě, vyhrávala pěvecké soutěže, projela půl Evropy a nakonec zakotvila na pražské Letné – nejdřív na konzervatoři, teď za baristickým pultem. V podcastu mluví o rozpadu rodiny, o tom, proč si za domov zvolila Česko, a taky o sexualitě: s překvapivou samozřejmostí a bez omluv. Právě vyšlo její debutové album Zpověď – a tento rozhovor ho vystihuje přesně.

Je nejmladší ze šikovných sester Geislerových, a tak má nejméně společných zážitků se svým otcem. Japanolog Petr Geisler zemřel — i vzhledem k poněkud bohémskému stylu života — v předvečer svých šedesátých narozenin roku 2009 a v dceři Ester začal brzy klíčit pocit, že ve své skromnosti neukázal světu všechno, co uměl.

Rozhovor s režisérem a scénáristou Danem Svátkem. Vypráví o svém novém dokumentárním filmu „Neboj, dýchej, čaruj“, který zachycuje život zesnulého zpěváka Davida Stypky. V kinech bude uveden v dubnu 2026.

Uprostřed noci jsem vzbudil ségru s tím, že nejsem holka. Sotva otevřela oči: No a? Nech mě spát!

Česko má novou filmovou hvězdu, ale je to s ní poněkud komplikované. Hlavní roli dospívající dívky ve filmu Neobvyklé bytosti ztvárnil Dexter Franc. Ano – ztvárnil. Dexter se totiž identifikuje spíše jako muž a mluví o sobě zásadně v mužském rodě.

Komplikované to je i pro moderátora podcastu, který se sice snaží hovořit s jednadvacetiletým Dexterem jako s mužem, jenomže před sebou vidí u mikrofonu sedět krásnou dívku. Během dlouhého a velmi otevřeného rozhovoru se mnohokrát přeřekne a v otázkách použije ženský rod, ale Dexter Franc to bere s humorem: „Cítil jsem snahu, to se cení.“

Známý je sice už dva roky, od chvíle, kdy vyhrál soutěž Elite Model Look a stal se úspěšnou modelkou, ale zatím nikdy veřejně nepopsal svůj příběh ani zdaleka tak do hloubky jako v podcastu Host Reportéra. „Je poměrně vtipné, že se teď věnuju modelingu,“ říká například, „když pro mě fyzično nikdy nebylo podstatné a sám se sebou jsem si ho nijak nespojoval.“

Popisuje, jak se odmala cítil jiný než ostatní děti, ale uměl se společensky přizpůsobit: „Když všichni chtěli, ať jsem holka, hrál jsem roli holky.“

Krize přišla za covidových lockdownů, to mu bylo patnáct. „Spoustu času jsme tehdy trávili v nejužším rodinném kruhu na chalupě a já se v té izolaci psychicky propadal níž a níž. Zároveň jsem ale měl čas přemýšlet o své skutečné identitě, zjišťovat dostupné informace, a čím dál víc mi docházelo, že se jako holka vlastně necítím.“

Rodičům se to ještě několik let bál oznámit, ale sestře, dvojčeti, bylo od začátku všechno jasné. „Jednou v noci jsem to nevydržel a vzbudil ji: Ségra, já nejsem holka! Sotva otevřela oči, řekla jen: No a co? Nech mě spát!“

V osmnácti svou situaci vysvětlil rodičům básní, kterou v podcastu zpaměti odrecituje. Máma i táta zůstali v naprostém klidu. V téže době se začal Dexter naplno věnovat nejen modelingu, ale také herectví – nejprve ve filmu Amerikánka. Vzápětí mu dal režisér Olmo Omerzu hlavní roli ve filmu Nevděčné bytosti, který měl světovou premiéru na loňském festivalu v San Sebastiánu a tento týden konečně vstoupil i do českých kin.

Má štěstí, že si dobře pamatuje sny. Občas jí v nich zdarma přistane verš, kousek písničky. „Jednou jsem se třeba probudila s tímhle zvláštním vzkazem: Možná, že víš, snad jen tušíš, že ve svém sadě jsi vlastním stromem… Přemýšlela jsem o tom a připadal mi čím dál důležitější,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra hudebnice, zdravotní klaunka a koňařka Lucie Dlabolová.

„Například můj životní příběh nezačal úplně šťastně, ale dnes, když je mi padesát a najednou jsem vydala první desku, je naopak velmi pozitivní,“ vysvětluje. „Ten verš ze sna, který jsem dala do písničky, vystihuje mé silné dlouhodobé téma. Úplně vidím ten obraz, že jsme sami sobě sadem nebo zahradou, o kterou se buď staráme, nebo ji necháme zplanět – každopádně to máme ve vlastních rukou.“

Lidí se Lucie často ptají na jejího mimořádného otce, skvělého skladatele a klavíristu Jiřího Bulise. Tento bohém patřil až do své předčasné smrti („Vyboural se v den, kdy mi začínal svaťák“) k zásadním postavám HaDivadla nebo Divadla Na provázku a zároveň psal vynikající hudbu do filmů Věry Chytilové nebo Juraje Jakubiska.

Přibývá nám firemních týmů. Dlouhý štafetový závod je výborný teambuilding, říká šéfka Vltava Runu

Nejslavnější z českých běžeckých štafetových závodů má čtrnáctiletou historii a za tu dobu se kuriózních historek nastřádalo hodně. „Nikdy nezapomenu třeba na běžce, který se ztratil,“ říká v dalším díle podcastu Květa Látalová, šéfka Vltava Runu. „Tehdy jsme dokonce museli aktivovat záchranné složky, ale on nakonec dorazil na svoji předávku v taxíku s tím, že bez peněz a mobilu zabloudil do Rakouska. Až tehdy mohl řidiči konečně zaplatit.“

Samotná Květa si „svůj“ závod nikdy nezaběhla. „A ani nezaběhnu, protože přece jen musím dohlížet na to, aby se dobře běželo těm skoro čtyřem tisícům přihlášených.“

V rozhovoru vypráví, že pokud si má Vltava Run zachovat své kouzlo, nedává smysl kapacitu navzdory obrovskému zájmu dále rozšiřovat – takže i v příštích letech bude vždy startovat jen něco málo přes tři stovky (obvykle dvanáctičlenných) týmů. „Všimla jsem si, že hodně přibývá těch firemních. A dává to podle mě logiku, protože štafetový závod, ve kterém během jednoho víkendu čeká na každého člena zhruba třikrát deset kilometrů v úžasné krajině, je vlastně výborný teambuilding.“

V podcastu mluví i o speciálních kategoriích, včetně té, jíž se letos zúčastní moderátor Poláček: „Sólově vás celých 370 kilometrů ze šumavského Zadova do pražského Braníka poběží tentokrát devět.“

A na závěr Květa Látalová překvapí informací o tom, že se už brzy pokusí přenést vltavskou atmosféru do Španělska: „První červnový víkend pořádáme štafetový závod Camino de Dragones z Pyrenejí do Barcelony. Primárně samozřejmě pro místní běžce, ale i tam se nám už přihlásilo několik českých týmů.“