Vizitka

„Chtěl jsem k nám dostat polské režiséry, ale nevěděl jsem, zda je na to soubor připravený. Fyzické divadlo, které přinesl Jan Klata, nás nakonec výrazně posunulo,“ říká ředitel Divadla pod Palmovkou Michal Lang. Ve Vizitce s Markétou Kaňkovou mluvil i o svých rockových začátcích, iniciačním angažmá v Ústí nad Labem, o filmu inspirovaném hrou ruského disidenta Šenderoviče anebo o tom, proč je podle něj dnešní doba tak moc ovlivněna normalizačním přemýšlením.

„Nemyslel jsem si, že v České republice je možné vydat se na dráhu sólového hráče na marimbu. Ale když jsem na studiích v Belgii viděl, jak na ni spoluhráči cvičí deset hodin denně, šel jsem po tom a vsadil na to úplně všechno,“ říká olomoucký rodák Ladislav Bilan junior. V osmadvaceti má diář plný na dva roky dopředu, ovšem čas na Vizitku si udělal. Krátce po návratu z koncertování v Holandsku jej vyzpovídal Michal Bureš.

Manželské etudy, Mallory, René, Zkáza krásou, Forman vs. Forman, Katka, Dukla 61, Božena nebo Fair Play – to je jen malý výsek filmů a seriálů, které stříhal letos šestačtyřicetiletý Jakub Hejna. Vnuk scénografa Josefa Svobody, milovník krajiny Šluknovského výběžku a také občasný režisér mluvil s Markétou Kaňkovou ve Vizitce i o tom, jak jako malý kluk v dědově nepřítomnosti kraloval jeho ateliéru.

Ibra Ibrahimovič má z otcovy strany kosovsko-albánské kořeny, po mamince je pak Severočech – narodil se na konci 60. let nedaleko Litvínova. Na stojní průmyslovku jezdil z Litvínova tramvají do Mostu, ovšem už ve třinácti se rozhodl, že živit se bude fotografováním. Odmítl jít na vysokou školu a hned po maturitě si půjčil na nový fotoaparát. Do Vizitky jej Ondřej Cihlář pozval v souvislosti s vydáním objemné tematické knihy Střepy severních Čech.

Tereza Dobiášová je kulturní manažerka, kurátorka, dramaturgyně, režisérka, scénografka a spisovatelka, již zajímají témata spojená se ženami, církví a mocí. Zpracovala je v knihách Tajemství – Neskutečný příběh Anežky České a Tisíc let samoty. „Vyprávím tu o době, kdy ženy přestaly hrát důležitou roli a začal věk mužů,“ říká. S Markétou Kaňkovou ve Vizitce mluvila i o tom, proč nehledá cestu k Bohu skrz katolickou církev anebo proč opustila manažerský post ve prospěch psaní.

Je na vrcholu umělecké kariéry. Bravurně zvládá koloratury, lyrické plochy i dramatická místa, je třeba vyzvednout i její herecký projev – tak porota Cen Thálie ohodnotila výkon sopranistky Jany Sibery, která letos ovládla operní kategorii s rolí Manon z opery od Julesa Masseneta. Ačkoliv Manon i podle samotné pěvkyně přišla „v pravý čas“, na vrcholu sil se ještě být necítí. Vysněnou vrcholnou rolí je pro ni Pucciniho Madama Butterfly, jak ve Vizitce řekla Danielu Jägerovi.

Nejprve se Petr Zatloukal profiloval jako rockový bubeník, chleba se sádlem si u něj v 80. letech dal i Vladimír Mišík. Vystudoval kybernetiku, jeho srdce si ale získala fotografie. Různé přístupy k subjektivní fotovýpovědi i dalším žánrům nasával ve skupině okolo Miloslava Stibora a na Institutu výtvarné fotografie. Aniž by to věděl, fotil tak, jak se tehdy fotilo v USA. O cestě za fotkou, na níž nakonec hrála důležitou roli právě Amerika, mluvil ve Vizitce s Alešem Spurným.

Ráda pracuje s hlasem, protože skrz něj dává všanc zranitelnost. Líbí se jí, když si umělec na scéně „nechává něco pro sebe“, ovšem coby umělkyně se často pouští do osobních témat. „To, co se odehrává na jevišti, ovšem není psychoterapie. Takové věci s publikem řešit nechci,“ říká tanečnice a choreografka Cécile Da Costa. Za inscenaci Vypravěč, v níž se obrací také ke svým dvěma nenarozeným dětem, získala cenu Tanečnice roku 2018. Do Vizitky ji pozvala Markéta Kaňková.

První cédéčko – reedici alba Ziggy Stardust Davida Bowieho – si Marek Huňát neboli Mardoša pořídil v New Yorku v roce 1990. Od té doby CD a vinyly sbírá a jeho systematičnost je v tomto směru vskutku unikátní. Během covidové pandemie procházel kvůli chystanému filmu kapelní archivy na starých „véháeskách“, momentálně do barevných desek s chlopněmi třídí papírové dokumenty. Jak ovšem Ondřejovi Cihlářovi řekl ve Vizitce, se svými archivářskými dovednostmi ještě není spokojený.

Nejsem literární vědkyně, můj přístup ke Kafkovi byl vždycky velmi niterný, přímý a intuitivní, říká novinářka a prozaička Magdaléna Platzová, která letos vydala další, v pořadí devátou knihu. V románu Život po Kafkovi se ale nezaměřila na život a dílo pražského německy píšícího autora. Pátrá v něm po životě Felice Bauerové, která se s Kafkou dvakrát zasnoubila. Nakonec se ale provdala za jiného muže, se kterým emigrovala do Ameriky.