
Sign up to save your podcasts
Or


Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Kauza srazu sudetských Němců v Brně. Co komu hrozí a co to znamená? „Před rokem jsem si myslel, že to proběhne v klidu, protože společnost už na to je připravená. Jednak je to dávno, jednak dochází k posunu vztahu lidí k Sudetům a jednak se mění i náš vztah k Němcům. Obecně z nich už nejde strach,“ říká Jiří Peňás.
„Podle mě organizátoři už dosáhli cíle. Ti, kdo měli být vyprovokováni, se nechali vyprovokovat. Ale v zásadě si myslím, že Babišova vláda si ve své většině myslela, že to odignoruje. Což byl rozumný postoj,“ tvrdí Daniel Kaiser. „Já jsem si při té debatě vzpomněla na citát Milana Kundery, že nejživější boje se vedou o minulost, protože budoucnost je prázdná díra, která nikoho nezajímá,“ dodává Tereza Matějčková.
Jsou výtržnosti na pražském fotbalovém derby vizitkou společnosti? Zločinné jednání přitom v Česku neustále klesá. A co vypovídá o společenských změnách pokračování filmu Ďábel nosí Pradu?
Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
V květnu by se měl v Brně uskutečnit historicky první sraz Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území země, kterou jejich předci museli před osmdesáti lety opustit. O srazu v „domovině“ mluvil mluvčí landsmanšaftu Bernd Posselt už hodně let a vždy dodal, že příští rok to ještě nebude, ale jednou snad ano. Teď je k tomu nejblíž. Z české strany mu podala ruku organizace Meeting Brno, jejíž zástupci tvoří jednu polovinu našich diskutujících. Tu druhou tvoří jejich kritici, lidé, kteří dlouhodobě vyjadřují pochybnosti o smyslu a účelu oživování starých témat. Salon proběhl minulou středu, kdy se kvůli srazu v Poslanecké sněmovně prudce střetli koaliční a opoziční poslanci a kdy, dalo by se říct, se vášně rozhořely s nečekanou (?) intenzitou.
Česká reprezentantka ve skocích na lyžích Anežka Indráčková byla hostem podcastu Men’s Factor a mluvila o psychických problémech po olympiádě v Pekingu, strachu při skákání i podmínkách českého sportu. Devatenáctiletá závodnice přiznala, že po hrách v Číně chtěla se sportem definitivně skončit. „Byla jsem hrozně izolovaná. Do školy jsem nechodila, s rodinou jsem se nevídala, měla jsem toho plný zuby,“ popsala atmosféru olympiády v Pekingu, kterou výrazně ovlivnila covidová opatření.
Podle Indráčkové se tehdy přidaly také problémy s psychikou a poruchy příjmu potravy. „Člověk se fyzicky i psychicky úplně složil,“ řekla. A po návratu skutečně ukončila kariéru. „Byla jsem přesvědčená, že už nikdy nic víc,“ uvedla. Ke sportu se ale nakonec vrátila i díky podpoře rodiny.
Letos následně dosáhla největšího úspěchu kariéry, když vyhrála juniorské mistrovství světa v norském Trondheimu.
Indráčková zároveň popsala i tlak, který podle ní přinášejí sociální sítě a veřejná očekávání. Negativní komentáře ji zasáhly už během první olympiády v patnácti letech. „Psali mi, že holka tam nemá být a že mám radši sedět v lavici,“ řekla. Přiznala, že tehdy začala pochybovat sama o sobě. „Člověk začne uvažovat, jestli fakt nemají pravdu.“ V rozhovoru mluvila i o samotném strachu při skocích na lyžích. Podle ní není možné strach jednoduše odstranit. „Můžete ho přijmout. Říct si: mám strach, tak mám strach. Je tu se mnou,“ popsala svůj přístup. Paradoxně prý sama trpí strachem z výšek. Česká reprezentantka upozornila i na rozdílné podmínky mezi českými skokany a zahraniční konkurencí. Zatímco velké skokanské země mají podle ní špičkové zázemí a dostatek vybavení, čeští sportovci často fungují v omezených podmínkách. Víc v rozhovoru.
Bertha von Suttner, rozená hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova se narodila V Praze ve Vodičkově ulici a dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Přes její šlechtický původ ji popuzovala rakouská aristokracie. Bertha tvrdila, že vůbec nemá páru o tom, co hýbe světem, kritizovala její privilegia a militarismus, sexuální pruderii i zkostnatělý školský systém. Nejvíce ovšem nenáviděla nacionalismus a antisemitismus. Nacionalismus jí připadal směšný a nebezpečný, stejně jako jí připadala zbytečná smrt na bitevním poli pro čest, slávu a zemi.Stala se z ní velice známá spisovatelka a přední evropská bojovnice za pacifismus. Úzce spolupracovala s Alfredem Nobelem a po jeho smrti se stala rovněž laureátkou Nobelovy ceny míru. Zemřela symbolicky týden před sarajevským atentátem. Nicméně v českém prostředí – zejména v dobách První republiky - neměl její odkaz zrovna na růžích ustláno. Její myšlenky se dostávaly především do konfliktu s legionářským mýtem, protože Československo systematicky budovalo legionářskou paměť a obraz ozbrojeného boje jako základu republiky. V tomto kontextu byla Bertha von Suttner vnímána jako hlas, který patří světu před rokem 1914, nepoužitelný pro společnost, která se musela aktivně bránit revizionismu Německa a Maďarska. Její román „Odzbrojte!“ sice nadále vycházel a byl znám, ale nebyl vykládán jako politicky aktuální program.České historické texty zdůrazňovaly Masaryka jako realistického humanistu, který pacifismus podmínil obranou demokracie, zatímco Suttnerová reprezentovala absolutní antimilitarismus, čímž v meziválečné optice působila jako politicky naivní. Nejdůležitější ale asi byla její kulturní distance. Byla prostě „málo česká“. Ačkoli pocházela z českého rodu, psala německy, byla spojena s rakouským a s mezinárodním prostředím, a hlavně nebojovala aktivně za českou národní věc. Liberální pokrokářské osobnosti – obzvlášť pokud jsou ještě kosmopolitní - to prostě nemívají v Čechách snadné
Hostem Echo Prime Time byl ministr obrany za SPD a generál ve výslužbě Jaromír Zůna. V rozhovoru mluvil i o očekávané schůzce premiéra Andreje Babiše s prezidentem Petrem Pavlem kvůli summitu NATO a složení české delegace. Věří v dohodu mezi oběma politiky. „Já si myslím, že se domluví. Konec konců jde o dva mimořádně významné činitele.“ Zároveň zdůraznil, že odpovědnost za zastoupení Česka na summitu nese vláda a premiér.Podle ministra se Evropa musí připravit na to, že Spojené státy budou postupně přesouvat větší část odpovědnosti za obranu právě na evropské členy NATO. „Vidíme to už dnes. Americká administrativa jasně říká, že evropské státy musí převzít větší díl odpovědnosti,“ uvedl. Zůna zároveň hájil plán vlády zvýšit obranné výdaje a naznačil, že Česko by ještě letos mohlo skutečně dosáhnout hranice dvou procent HDP na obranu. „Současná vláda může být první vládou, která dvě procenta splní bez nestandardních účetních manévrů,“ prohlásil.Velkou změnou podle něj projde i samotná armáda. České ozbrojené síly se podle Zůny musí vrátit více k obraně vlastního území a posilování schopností pro případ velkého konfliktu v Evropě. „Po roce 2022 se Aliance jednoznačně vrací k obraně teritoria. Vidíme to na posilování východního křídla NATO i na nových požadavcích na logistiku, protivzdušnou obranu nebo vojenské zdravotnictví,“ řekl.V rozhovoru se vyjádřil také k roli budoucího náčelníka Generálního štábu. Podle něj musí jít o člověka, který bude „nositelem změny“ a dokáže se podívat za rámec dosavadního fungování armády.
Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala varuje, že český stát ztrácí schopnost efektivně plánovat velké projekty a smiřuje se s nefunkčností. V rozhovoru pro Hrot24 kritizoval systém dotací, pomalou výstavbu infrastruktury i absenci strategického plánování.„Nikdy se lidem nežilo tak dobře jako teď. A možná právě proto nejsme připraveni na dobu, kdy bude hůř,“ říká Kala.Podle něj stát pouze přidává digitální nástroje na zastaralý systém místo skutečné reformy. „My digitalizujeme skanzen. Udělá se webová aplikace, ale ve skutečnosti někdo ty papíry vytiskne a odnese jinam. To není digitalizace,“ uvedl.Prezident NKÚ kritizuje také využívání evropských dotací. Podle něj se stát soustředí hlavně na to, aby peníze vyčerpal.„Představa je, že je potřeba všechno utratit. A to, k čemu mají peníze sloužit, je druhořadé,“ tvrdí.Jako příklad uvádí financování vědy nebo menších lokálních projektů. „Máme krásné chodníky v obcích, ale chybí velké strategické investice,“ říká.Výhrady má i k plánovaným vysokorychlostním tratím. Podle něj chybí jasný ekonomický plán návratnosti.„Ne každý beton vylitý do krajiny je investice,“ poznamenal.Kala zároveň upozorňuje, že Česko postupně ztratilo náskok před Polskem právě kvůli neschopnosti rychle připravovat velké stavby.„Poláci velmi rychle měnili legislativu, aby mohli stavět infrastrukturu. My jsme ty projekty připravené neměli,“ dodal.Přesto odmítá příliš černý pohled na situaci v zemi. „Žijeme v nejlepší době historie. Jen jsme si zvykli, že stát funguje pomalu a neefektivně,“ uzavírá.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
O komplikovanosti kolumbijské společnosti vypráví Tereza Matějčková, která se právě vrátila z knižního veletrhu v Bogotě. „Je to nepředvídatelný svět. Hromadnou dopravu nepoužívá radši ani střední třída, ale auta a taxíky stojí věčně v zácpách. Strach o život jsem neměla, lidé tam jsou strašně milí, laskaví a velkorysí. Ale zároveň tam úplně bezpečno není,“ vypráví.
Proč v Kolumbii nikdo neholduje kokainu? A jak se tam dá domluvit s třemi měsíci španělštiny.
Jiřina Bohdalová oslavila pětadevadesáté narozeniny ve výborné fyzické i mentální kondici. „Viděl jsem teď pořad, kde seděla a byla vtipnější než my všichni dohromady,“ říká Jiří Peňás. Z jakého důvodu je Bohdalová velkou herečkou? A proč má fotku skoro s každým prezidentem.
Opět hoří les v Českém Švýcarsku. Může za to i ekologistické dogma bezzásahovosti? Kdo dělá z národních parků sklady paliva? A nebylo by té krajině lépe jako kultivované „parčíky“? Téma pro Daniela Kaisera.
Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
„Disproporce jsou součástí naší reality,“ poznamenal v jednom rozhovoru kolumbijský spisovatel a nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez. To, co se jeví jako nerealistické, mnohdy není deformací skutečnosti, ale jejím popisem. Fantazie v tomto pojetí není přídavkem k realitě – je nástrojem, jak ji vůbec zachytit.
Proto možná nepřekvapí, že kniha Sto roků samoty z roku 1967 mluví dokonce i k našemu světu. Ústřední motiv samoty zde není jen literárním motivem, ale odkazuje ke struktuře, která se znovu objevuje i v dnešních společnostech – ať v Evropě nebo v Latinské Americe. Nejde primárně o psychologii, ale o existenciální situaci: všechny postavy postupně zjišťují, že jsou uvězněny ve vlastní skutečnosti. Samota ale není jen negativní: není jen ztrátou vztahů, ale i zvláštní formou moci; chrání před zranitelností, ale zároveň ničí možnost sdílet skutečnost.
Což souvisí s dalším tématem, které se vrací napříč knihou a je aktuální i dnes: rozpadající se paměť, osobní i společenská, rozvrací protagonisty a rozkližuje svět. Román Sto roků samoty skutečně končí apokalypticky. „Macondo se už proměnilo v hrůzný vír prachu a sutin, zmítaný hněvem biblické smršti.“ Ale jiskra naděje neschází. Na scénu vstupuje čtenář, který zjišťuje, že vše o městečku Macondo bylo předem zapsáno a že celý život je citací předem napsaného scénáře – lépe řečeno: byl jí. Podstatné je však toto: nemusí to tak být i do budoucna; do scénáře lze vstoupit, zasáhnout do něj, probudit vědomí odpovědnosti.
S obyvateli Maconda sdílíme obtížný úkol. Cílem není mýty odmítnout, ale porozumět jim: vědět, které z nich realitu umožňují a které ji zkreslují. „Dobře vyprávět realitu“ tak neznamená ji zjednodušit, ale udržet její složitost sdílenou: vyprávět ji tak, aby nezmizela ani v pouhé fikci, ani v domněle „holé realitě“. Márquez, jeden z nejvýznamnějších spisovatelů všech dob, ale i oceňovaný novinář, v tom může být naším průvodcem.
Kapitoly
I. Sto roků samoty dnes: mezi literaturou, filozofií a realitou
II. Novinář, který objevil fikci
III. I ten, kdo zná své dějiny, je opakuje
IV. Paměť podmínkou reality
V. Pryč od magického realismu
Bibliografie
Gabriel García Márquez, Sto roků samoty, přel. Vladimír Medek, Praha: Odeon, 2008; zfilmování: Alex Garcia Lopez, Laura Mora (režie), Sto roků samoty, Netflix, 2024–2026, https://www.netflix.com/cz/title/81087583.
Gabriel García Márquez, Zpověď trosečníka, přel. Blanka Stárková, Praha: Odeon, 2004.
Gabriel García Márquez, Zpráva o jednom únosu, přel. Vladimír Medek, Praha: Odeon, 2007.
Gerald Martin, Cambridge Introduction to Garcia Gabriel Márquez, Cambridge: Cambridge University Press, 2012.
David Streitfeld, The Last Interview. Gabriel García Márquez and Other Interviews, Brooklyn – London: Melville House, 2015.
Juan Gabriel Vásquez, Hluk padajících věcí, přel. Anežka Charvátová, Praha: Paseky, 2015.
Juan Gabriel Vásquez, „Malentendidos alrededor de García Márquez“, El arte de la distorsión, Bogotá: Penguin, 2009, str. 61–72.
Spor o obranu, NATO i Írán. Zaorálek mluví o „pohádkách“, Joch hájí spojenecké závazky.
Debata o obranných výdajích, budoucnosti NATO a konfliktu mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem ukázala výrazné rozdíly mezi bývalým ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem a komentátorem Romanem Jochem.
V Echo Prime Time se střetli nejen v pohledu na roli NATO, ale i v hodnocení hrozby ze strany Íránu.Zaorálek zpochybnil samotný smysl debat o podílu výdajů na obranu v poměru k HDP. „Ta procenta nemůže nikdo soudný brát vážně. Neříkají nic o schopnostech armády ani o její bojové hodnotě." Podle něj vedou spíše k neefektivním nákupům. „Ta procenta nás nutí utrácet za drahé zbraně, místo abychom pořizovali to, co skutečně potřebujeme,“ dodal.Roman
Joch naopak považuje dodržování procentuálních závazků za klíčové pro fungování aliance. „Je to základní princip férovosti. Když Polsko dává čtyři procenta HDP a my ani dvě, těžko to lze spojencům vysvětlit,“ řekl. Podle něj Evropa dlouhodobě podceňovala vlastní obranu a musí své výdaje navyšovat.
Rozdílně hodnotí i konkrétní kroky české armády, například nákup letounů F-35. Zaorálek jej kritizoval s tím, že odsunul jiné závazky. „Měli jsme budovat těžkou brigádu, což byl náš prioritní úkol. Ten jsme odložili,“ uvedl. Joch naopak připustil, že vedle pozemních sil má význam i moderní letectvo, i když upozornil na rostoucí roli levnějších technologií jako jsou drony.
Mluvilo se i o budoucnosti Severoatlantické aliance. Podle Jocha bude klíčovou roli hrát americký prezident Donald Trump. „Všichni budou čekat, s čím přijde. Může například přesunout americké jednotky do zemí, které dávají více na obranu,“ uvedl. Zaorálek naopak hovořil o hlubší krizi aliance. „NATO se dostalo do situace, kdy nefunguje tak, jak by mělo,“ řekl a připomněl problematické výsledky některých vojenských operací v minulosti. Podle něj by Evropa měla posílit vlastní strategickou autonomii, protože Spojené státy mění své priority.
Zásadní rozpor se projevil i v hodnocení konfliktu s Íránem. Joch označil vojenský zásah za obhajitelný krok. „Rozhodnutí odzbrojit Írán bylo dlouhodobě prozíravé,“ uvedl. Zároveň ale upozornil, že Írán využívá asymetrické prostředky, například útoky na lodní dopravu, na které Západ zatím hledá účinnou odpověď.
Zaorálek naopak odmítl, že by Írán představoval bezprostřední hrozbu. „To jsou pohádky,“ řekl na adresu tvrzení o nebezpečí íránského režimu. Podle něj současná situace vznikla po odstoupení USA od jaderné dohody z roku 2015. „Trump vytvořil problém, který teď řešíme,“ uvedl. Dodal, že vojenský postup může vést spíše k dalšímu zhoršení situace.
Oba se vyjádřili i k návrhu prezidenta Petr Pavel na vytvoření Spojených států evropských. Zaorálek jej označil za nereálný. „Neexistují podmínky ani politické vedení, které by něco takového prosadilo,“ uvedl. Joch považuje debatu o evropské federalizaci za legitimní, ale rovněž ji nevidí jako pravděpodobnou. „Znamenalo by to jednotnou obranu i zahraniční politiku, což je dnes těžko představitelné,“ řekl.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Petr Pavel se vyjádřil pozitivně k federalizaci Evropské unie. „Myslím, že představa o společné Evropě není ani pravicová, ani levicová. Každý si to bere po svém. Progresivista chce, aby to všude vypadalo jako v multikulturním ráji, konzervativec si vzpomene na historické důvody, které měli Karel IV. nebo Karel Veliký,“ říká Jiří Peňás.
„Prezident má mentalitu člověka za provincie, který za každého režimu musí mít nějakou svoji Moskvu. Dřív to byla opravdová Moskva, teď hledá jinou. Amerika to pro něj být nemůže, tak mu zbyl Brusel,“ komentuje to Daniel Kaiser.
Proč jsou některé neziskovky financované státem, a přitom autoritu státu podrývají? Motoristé toto řeší, i když možná pomocí nevhodné rétoriky. „Myslím, že si osvojili agresivitu a zbraně druhé strany, která je na svoji dominanci a agresivní chování zvyklá a myslí si, že pro ni je to normální a ostatní se tak chovat nemůžou,“ říká Kaiser.
Bude se více zbrojit? A proč je to možná jenom vojenské keynesiánství?
Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
From the publisher's feed

2 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

31 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners