
Sign up to save your podcasts
Or


Česká boxerka Johana Rajmontová byla hostem podcastu Men's Factor. Rajmontová patří mezi úspěšné české boxerky, zároveň ale pracuje s problémovou mládeží v diagnostickém ústavu, kde se denně setkává s příběhy zanedbávání, závislostí i psychických problémů. Raimontová se k boxu dostala až ve 25 letech, začínala jen rekreačně, ale trenér v ní rozpoznal talent a motivoval ji k prvním zápasům. „Mě to hrozně začalo bavit,“ vzpomíná.Dnes boxuje na mezinárodní úrovni a přiznává, že nejtěžší soupeřky potkala především v Irsku a Velké Británii. Podle ní jsou tamní boxerky profesionálněji připravené a mohou se sportu věnovat naplno, zatímco většina českých sportovců musí vedle tréninku chodit do zaměstnání.Velkou část podcastu věnovala své práci v diagnostickém ústavu. Podle Raimontové veřejnost často vnímá tamní klienty jen jako problémové děti, realita je ale mnohem složitější. Mnozí pocházejí z rodin poznamenaných závislostmi, násilím nebo zanedbáváním. „To jsou tak strašně silné příběhy,“ říká boxerka. Připomíná, že řada mladistvých potřebuje především podporu, stabilitu a někoho, kdo jim ukáže jinou životní cestu. „Ty děti v nás často hledají mámu. Přijdou za vámi, chtějí si povídat, chtějí pochválit za něco, co se jim povedlo. Když vidíte, z jakých rodin některé přicházejí, není těžké pochopit proč. Často jim nechybí jen pravidla nebo dohled. Chybí jim někdo, kdo by jim ukázal cestu, věnoval pozornost a dal jim pocit, že na nich někomu záleží.“Raimontová zároveň upozorňuje na rostoucí počet mladých lidí s psychickými problémy, sebepoškozováním nebo závislostmi na lécích a nových psychoaktivních látkách. Vedle rodinného prostředí hraje podle ní významnou roli i parta vrstevníků a vliv sociálních sítí. Přesto věří, že řada příběhů může skončit dobře. Sama zná bývalé klienty, kteří dnes pracují, mají rodiny a dokázali se zařadit do běžného života.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czNa podzim loňského roku jsme zažili intenzivní debatu o návrhu evropské regulace pro boj s dětskou pornografií, známém jako Chat Control. Ten v některých verzích hrozil plošným skenováním privátní on-line komunikace, a tedy mimořádně tvrdým zásahem do soukromí občanů členských států. Šlo zároveň o symbolický okamžik: Evropská unie, dlouho vnímaná spíš jako garant ochrany osobních dat – přinejmenším od éry GDPR –, se najednou ukázala jako instituce ochotná hodnotu soukromí odsunout na druhou kolej. A nejde jen o tuto regulaci. Podobná logika se dnes vrací v debatách o ověřování věku na internetu, digitální identitě, automatickém rozpoznávání obličejů a jiných bezpečnostních nástrojích, které se zavádějí pod ušlechtilými hesly, ale mohou zásadně proměnit vztah mezi občanem, státem a technologickými platformami. O ohrožení soukromí přišli diskutovat Jan Vobořil, advokát a výkonný ředitel organizace Iuridicum Remedium, Cecílie Jílková, publicistka, jež se zaměřuje na problematiku občanských svobod na internetu, Petr Gangur, vědecký pracovník Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Institutu H21, a Petr Koubský, redaktor Deníku N pro vědu a techniku.
Česko by se mohlo zdát přeborníkem v žánru ne zcela podařených omluv. Proslul v něm například Miloš Zeman, který se svého času neomluvil za to, že Ferdinandu Peroutkovi připsal článek „Hitler je gentleman“. Omluvil se totiž nikoli za to, že Peroutkovi připsal autorství textu, nýbrž za to, že „zpaměti citoval článek, který se nyní nemůže najít“. U nás tento typ omluvy zlidověl jako svébytný zemanovský žánr. Podobné figury však nejsou českou specialitou. Klasická formulace „omlouvám se, pokud se vás to dotklo“ patří k mezinárodně rozšířeným podobám neomluvy. Když papež Benedikt XVI. vyvolal pobouření citátem byzantského císaře Manuela II. Palaiologa: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte jen věci zlé a nelidské, například příkaz šířit víru mečem“, rovněž se uchýlil k žánru: Omlouvám se, že jste mě nepochopili.
Možná je na celé věci pozoruhodné něco obecnějšího: jak často dnes na veřejnosti zaznívají omluvy. O prominutí žádají politici, novináři i státy. Americký psychiatr Aaron Lazare proto přišel s tezí, že žijeme v kultuře omluv. Hlavním důvodem je fakt, že jsme si navzájem blíž a častěji vstupujeme do kontaktu, a tudíž se sebe také můžeme snáze dotknout. Není proto náhoda, že jednu z nejvlivnějších knih o omluvách nenapsal filozof ani právník, ale právě psychiatr. Z empirických výzkumů vyplývá, že uznání viny a vyslovení lítosti hrají svou roli při vyrovnávání se s traumatem, v procesu léčby i při obnově narušených vztahů. Omluva není jen společenská konvence; dotýká se důstojnosti a schopnosti znovu navázat vztah.
Potud zaujme, že filozofové se omluvami zabývali jen okrajově. O to více však pozornosti věnovali jednomu slavnému případu, kdy omluva nikdy nezazněla. Řeč je o Martinu Heideggerovi, který se roku 1933 stal rektorem Freiburské univerzity a vstoupil do nacistické strany, v níž setrval až do jejího konce. Mnozí právě v tom, že se za svou angažovanost nikdy veřejně neomluvil, spatřovali jedno z jeho největších morálních selhání. Jenže Heideggerův případ otevírá i jinou otázku: existují provinění, za něž se omluvit nelze? Ne proto, že by člověk nechtěl, ale proto, že slova už nedokážou unést váhu toho, co se stalo. Jak navíc přesvědčivě dosvědčit vlastní proměnu, když svět, v němž k provinění došlo, už neexistuje? Omluva zde naráží na své hranice. Za určitých okolností může působit jako alibismus. A tehdy vzniká možnost, že největším trestem není neschopnost vinu odčinit, ale nutnost nést ji bez možnosti smíření.
Co Heideggera vedlo k tomu, že se nikdy veřejně neomluvil, nevíme. Jeho případ nám však přinejmenším umožňuje položit si otázku, zda je omluva vždy správným řešením. A i když Heideggera ponecháme stranou, můžeme se ptát, zda není omluva mnohokrát zneužívána jako nástroj manipulace. Omluva by přece měla zaznít pouze tehdy, když člověk skutečně cítí vinu. A možná dokonce jen tehdy, když je připraven nést důsledky svého jednání a alespoň se pokusit o změnu chování. Zde však začínají další obtíže. Je vůbec legitimní, když se omlouvají instituce? Může se omlouvat stát nebo církev? Lze prosit za odpuštění za něco, co jsme sami neudělali? Nebo je omluva bez osobní viny jen zvláštní formou morálního divadla?
Jan Werich říkal, že kdyby mohl žít Alois Jirásek v Hollywoodu, byl by velice úspěšným scénáristou. Měl absolutně skvělé dějové zápletky. Jako beletristovi mu to ale kazil archaický jazyk, kterým své zápletky vyprávěl. Ovšem Jirásek dokázal vytvořit „kanonický příběh“. Jeho líčení mělo silně dramatickou strukturu a bylo plné emocí. Nabídl jednoduchý a jasný začátek českého národa, srozumitelný příběh, minimum chaosu, konkrétní postavy místo anonymních procesů. To vše bylo ideální pro naši kolektivní paměť.Asi nejvíce ovlivnily naše chápání vlastní historie jeho Staré pověsti české, je to už 130 let jednou z nejvydávanějších knih. Asi nejvýraznější odkaz Starých pověstí českých je primordialismus, který si pořád neseme s sebou - tedy představa národa jako přirozeného společenství. Jsme přesvědčeni, že Češi nejsou náhoda, jsme tu odjakživa a z toho vyplývá velmi silná představa kontinuity.Husity Jirásek idealizoval jako bojovníky za pravdu a spravedlnost, pobělohorskou dobu zobrazoval jako morální i kulturní katastrofu, zdůrazňoval utrpení, oběť i hrdinství. Historie se tak v jeho pojetí nestala jen znalostí, ale součástí naší identity a našich emocí.Navíc přišel se svým dílem ve správný čas: v éře formování moderního národa a nabídl mu silný sdílený příběh, který je srozumitelný, hrdý a sjednocující v zobrazování minulosti. Jeho vyprávění je snadno zapamatovatelné, protože zjednodušuje složité historické procesy a vytváří jasné morální linie – husiti jsou dobří, rekatolizátoři zlí - a podobně. Právě tato jednoduchost pomohla masovému přijetí.
Koruna není překážkou rozvoje české ekonomiky a přijetí eura by v současné situaci vedlo k vyšší inflaci. V rozhovoru pro Hrotcast to říká hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. Kriticky se vyjádřil i k poplatkům ve třetím pilíři penzijního spoření, které podle něj dlouhodobě zvýhodňují finanční instituce na úkor střadatelů.Debatu o euru znovu otevřel prezident Petr Pavel, který opakovaně vyzývá k diskusi o vstupu České republiky do eurozóny. Podle Kovandy ale k přijetí Eura není důvod: „V tuto chvíli není důvod přijímat euro, protože jeho výhody nepředčí nevýhody, které spočívají například ve ztrátě nezávislé měnové politiky," podle něj by Česká republika s eurem čelila vyšší inflaci, protože by musela přijmout nižší úrokové sazby Evropské centrální banky. „Pokud někdo tvrdí, že bychom s eurem neměli vyšší inflaci, musí zároveň říkat, že máme dnes zbytečně vysoké úrokové sazby,“ řekl.
A mluvilo se i připravovaných změnách poplatků ve třetím pilíři penzijního spoření.
Kovanda podporuje snahu vlády o jejich omezení a souhlasí s kritikou, že současný systém příliš zvýhodňuje finanční instituce. „Ukazuje se i na základě zkušeností ze zahraničí, že poplatky mohly být nastaveny příliš vysoko. To demotivovalo lidi, aby si touto formou na důchod spořili,“ řekl.Podle analýz mohou současné poplatky připravit střadatele během dlouhodobého spoření o více než polovinu budoucích výnosů. „Skutečnost, že po 35 letech spoření klient odevzdá více než polovinu naspořené částky na poplatcích, je těžce obhajitelná." Přesto nepředpokládá, že by změna zásadně poškodila bankovní sektor. „Banky jsou v České republice dobře kapitalizované a ziskové. Myslím si, že mají dostatečný polštář na to, aby přiměřené snížení poplatků zvládly,“ dodal.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
O co jde ve sporu mezi Ukrajinou a Polskem? Válčící země vzdala hold jednotkám, se kterými mají Poláci historicky problém. V Polsku se proti tomu vzedmul odpor napříč politickým spektrem. „Paměť na druhou světovou válku v Polsku a na Ukrajině je velmi nekompatibilní. Ukrajinci meziválečnou a válečnou Ukrajinskou povstaleckou armádu vnímají jako významný mezník v jejich boji za nezávislost. Poláci ji mají především za strůjce genocidy na polském obyvatelstvu,“ říká Maciej Ruczaj.
Trvá spor o to, kdo pojede na summit NATO – prezident, nebo premiér? Obě strany si našly „své“ ústavní právníky, kteří potvrzují jejich postoje. „Pavel říká – podívejte se, já tomu NATO rozumím, byl jsem předsedou jeho vojenského výboru, oni mě tam nechtějí pozvat. To je hra na emoce, ne na fakta,“ tvrdí Dalibor Balšínek.
Jaká je stinná strana empatie? Z definice je nespravedlivá, dokazuje ve svém textu v týdeníku Adam Růžička. Salon o Václavu Klausovi připomíná, že byl provokatérem, který nikdy svému publiku nepodlézal. A co chce Trump a jeho lidé budovat v Albánii?
Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
V pátek 19. června oslaví 85. narozeniny jeden ze zakladatelů moderního českého státu Václav Klaus. Pojali jsme to jako příležitost promluvit o Klausově dvojjediném významu politika a intelektuála, který do veřejného prostoru dodnes rád vstupuje s provokativními, někdy prorockými názory. Pozvání do Salonu Echa přijali dva ekonomové: letitý Klausův spolupracovník Dušan Tříska a Pavel Kysilka, bývalý viceguvernér centrální banky a posléze generální ředitel České spořitelny. Sestavu doplňují dva Klausovi kolegové a občas oponenti v politice, Petr Nečas a Milan Uhde.
V souvislosti s počtem obětí nacismu za II. světové války v českých zemích – z nichž většina byli Židé - se často hovoří o „našich Židech“. Tento termín zazněl i v debatě o vhodnosti konání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Ovšem koho pokládáme za „našeho“ se odvíjí od toho, jak chápeme národ. Naše pojetí národa se odehrává ve smyslu německého „Blut und Boden“, tedy krev a půda. Máme za to, že český národ tady byl od nepaměti – nebo přinejmenším od 6. století n.l. Na svoji historii stále nahlížíme skrze národovecké příběhy Aloise Jiráska. Přitom v té době šlo jen o určitou etnicitou skupinu s nám ne zrovna snadno srozumitelným jazykem. Etnická skupina ale ještě není národ, tak jak mu dnes rozumíme. Jednou z důležitých definic národa je totiž třeba rovnostářství – tedy že všichni jeho příslušníci jsou chápáni jako jeden druhému rovní. Proto „naši Židé“ ve skutečnosti nikdy nebyli „naši“.Stejně tak je zcela falešné tvrzení - které většina politiků opakovala při naší nekritické a mezi státy Evropské unie zcela ojedinělé podpoře izraelských vojenských operací v Gaze - o naší „tradiční podpoře Izraele“. Tito politici narážejí na naše dodávky vojenské techniky Izraeli po skončení II. světové války. Ale v tom hrál určující roli SSSR a jeho zájmy. Sovětský svaz podporoval Izrael, aby oslabil vliv Británie na Blízkém východě. Navíc nebylo vyloučené, že Izrael bude socialisticky orientovaný stát. ČSR byla v tom jen nástrojem sovětské politiky. Když se Izrael začal orientovat prozápadně, podpora skončila a SSSR začal podporovat arabské hnutí a jeho protiimperialistický boj. Od té doby jsme dlouhá desetiletí pomáhali Organizaci pro osvobození Palestiny a oslavovali jejího vůdce Jásira Arafata. Čili pokud je nějaké podpora z naší strany v tomto regionu tradiční, je to podpora Palestinců.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Zaplaví Česko až stopadesátimetrové supervětrníky? Vláda o nich nerozhoduje úplně dobrovolně. „Jsme pod ostřížím dohledem Evropské komise, která pojala podezření, že vláda pro větrníky neplane a zákulisně jí vyhrožuje zastavením dotací,“ říká Daniel Kaiser. Údajně může jít až o sto miliard korun. Premiér Babiš je tímhle zranitelný a vydíratelný.
Vedoucí úřadu vlády Tünde Bartha je trnem v oku mnohým. Začínala u Zdeňka Bakaly, pracovala pro Agrofert v Maďarsku a nyní je pravou rukou Andreje Babiše. „Dělá reorganizaci, aby vláda nadále nebyla rukojmím státní správy. Je to naprosto legitimní věc,“ říká Dalibor Balšínek. „Jde tak o věc legitimity. Jsme v demokratické společnosti, vláda je nějakým způsobem volená a odvolatelná,“ myslí si Jiří Peňás.
Je česká protidrogová politika v pořádku, nebo je potřeba ji změnit? A jak promění Velkou Británii vražda Henryho Nowaka a přístup policie?
Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
Když slova zlevní: univerzity čeká největší proměna od jejich vzniku
„Žiji v zemi, kde jsou váha a radioaktivita slov daleko větší než jinde,“ pronesl 15. října 1989 Václav Havel. Dnes slovo svou radioaktivitu ztratilo. Je všudypřítomné, levné, podléhá inflaci. Nejinak je tomu s informacemi. A slova mezitím začal vyrábět stroj. To nemůže nezasáhnout instituce, které jsou na práci se slovy založeny. Jak upozorňuje Ethan Mollick ve své knize Život a práce s AI. Co-Inteligence, třeba vysokoškolští učitelé tvoří většinu z dvaceti profesí, jejichž pracovní náplň se nejvíce překrývá se schopnostmi umělé inteligence.
Přirozeně z toho neplyne, že budou vysokoškolští učitelé nahrazeni; zastávají více úkolů než jen předávání informací. Přesto lze očekávat, že vzdělávání čeká hluboká proměna. Ostatně už dnes některé školy ruší eseje či bakalářské práce. Jenže právě schopnost napsat delší souvislý text, formulovat argument a dovést jej k závěru byla dosud považována za jeden z hlavních výstupů univerzitního vzdělání. Vycházelo se přitom z předpokladu, že absolvent bude podobné dovednosti uplatňovat i ve svém profesním životě. Pokud však tento předpoklad padá, bude třeba nově promyslet sám smysl studia.
Netřeba však mluvit jen o rozvratu. Díky umělé inteligenci možná právě splaskává jedna bublina. Tlak na stále vyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí vedl k tomu, že některé školy produkovaly stále více titulů, jejichž skutečná hodnota byla sporná. V tomto smyslu vítá nástup umělé inteligence německý klasický filolog Michael Sommer. „Kvalifikace, které existují pouze na papíře, rychle ztrácejí hodnotu. Umělá inteligence nutí univerzity k upřímnosti, které se po desetiletí vyhýbaly: vysokoškolský diplom je důkazem znalostí jen tehdy, pokud tyto znalosti skutečně existují. Masová univerzita požírá své děti – a umělá inteligence jí k tomu dodává nástroj,“ poznamenává.
Tuto logiku můžeme uplatnit šířeji. Umělá inteligence připomíná studentům i vyučujícím, že generování textů z jiných textů ještě není myšlení. Pokud dokáže jazykový model relativně snadno vytvořit odborně znějící shrnutí, kompilaci či literární rešerši, vyvstává otázka: V čem vlastně spočívá intelektuální přínos? Umělá inteligence tak může zvýšit nároky zejména na humanitní vědy. Ty budou muset přesvědčivěji ukázat rozdíl mezi reprodukcí existujících významů a skutečným porozuměním, mezi kompilací a originální myšlenkou. Nejde však jen o otřes jedné instituce. Znovu se ukazuje něco, co platilo už od vzniku univerzit. Otázka po smyslu univerzity je nakonec otázkou antropologickou. Co vlastně znamená myslet? A co je na člověku nenahraditelné? Možná právě dnes zjišťujeme, že tradiční antická definice člověka jako bytosti nadané řečí není tím nejlepším výměrem.
From the publisher's feed

2 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

31 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners