
Sign up to save your podcasts
Or


Andrew Jackson byl asi prvním populistou mezi americkými prezidenty. S Donaldem Trumpem má na první pohled hodně společného. Oba se prezentovali jako „muži z lidu“, bojující proti „elitám“ a „zkorumpovanému establishmentu“. Jackson útočil na bankéře, právníky a starou politickou aristokracii, Trump zase na „deep state“, Washington, média a globální elity.Oba tito prezidenti prosazovali myšlenku, že prezident má přímý mandát od lidu, což je vedlo ke zpochybňování demokratických institucí, které je omezovaly. Jackson využíval prezidentské veto v dosud nevídaném rozsahu, Trump zase jedná prostřednictvím exekutivních příkazů, zpochybňoval roli soudů nebo zpravodajských služeb.Další nápadnou podobností je konfrontační politický styl. Jackson se fyzicky bil, urážel své odpůrce a byl znám horkokrevností. Trump se sice nepere, ale využívá ostré rétoriky, přímých osobních útoků na sociálních sítích. U obou platí je konflikt součást strategie, nikoli nějaký vedlejší efekt.Jackson i Trump disponovali silným regionálním jádrem podpory. Jackson byl ztělesněním amerického Jihu a Západu své doby, Trump má silnou podporu v jihovýchodních a středozápadních státech, které sdílejí určitou protivládní a populistickou tradici. Pro část voličů se oba stali symboly odporu proti změnám, které považovali za ohrožující.A nakonec je to nepřátelský vztah k některým státním a demokratickým institucím. Jackson bojoval proti Bank of the United States, Trump často kritizuje centrální instituce jako je FBI, Fed, média nebo soudy. Oba se pohybovali v rámci „já vs. instituce“. Populismus tedy není nic úplně nového.
V Srbsku se školy dělí na prorežimní a protirežimní, snaží se předehnat a děti jsou tak vzdělanějšíChorvatská společnost se radikalizuje, v Srbsku je to podobné – a přece to není černobílé. „Čekala jsem, že když si v Bělehradu řeknu v hospodě kapele o to, aby zahrála píseň z Dalmácie, že dostanu pár facek, ale nic se nestalo,“ říká v nejnovější epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované spisovatelka Blanka Čechová. Douhodobě žije v Chorvatsku, nyní ale zažívá veliký autorský úspěch v Srbsku. „Jsem fascinovaná tím, jak vysoká je v Srbsku kultura čtení a kolik toho znají děti. Tam ještě platí, že chceš-li něco dokázat, musíš být sečtělý,“ dodává. O předsudcích mezi životem v Česku, Chorvatsku a Srbsku s ní hovoří bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.Svět zažívá krizi čtení. Tvrdí se, že mládež není schopna číst dlouhé texty, že kvůli tomu, ale i kvůli dopadům umělé inteligence mizí zájem o literaturu a knihy jako médium ztrácejí na síle. Na západním Balkáně to ale (prozatím) neplatí. „Jdete po Bělehradě, a tam je spousta kaváren s knihkupectvími, kde lidé sedí, pijí kávu a čtou si. Knihu si často nekoupí, ale čtou. Výsledkem je, že je tam ohromně sečtělá společnost a že i děti nebo studenti gymnázia mi kladou velmi poučené otázky, které nedostávám ani v Česku,“ vyráví Blanka Čechová. A doplňuje další nečekané skutečnosti: „Na čtení tam má vliv i politika, protože školy se dělí na pro-Vučić a anti-Vučić – a ty antiškoly samozřemě usilují dokázat, že jsou lepší, což si ty první školy nechtějí nechat líbit. Takže politika tam nepřímo roztáčí míru vzdělanosti.“ Lukáš přiznává překvapení, Jakub doplňuje, že toto je jeden z předsudků, který vůči Balkánu na Západě chováme: že jsou to kulturní barbaři, třebaže je to přesně naopak.Debata ovšem nezůstává pouze u literatury, dotýká se třeba i sportu a toho, jak se promeňuje vztah srbské společnosti k srbské tenisové hvězdě Novaku Djokovićovi. „On si dovolil odstěhovat se do Atén, zbavit se investic v Srbsku a být čím dál více protirežimní,“ tvrdí Jakub. „A pak to konkrétně vypadá tak, že Novak hraje finále gradnslamu a nikde ten zápas nevysílají. Režimní média nekoupila práva a neusilují o ně, protože nechějí ukazovat Djokoviće,“ vysvětluje absurdní situaci Čechová. Platí to ale i obráceně? Lukáš se ptá například po tom, jaký je vztah Srbů třeba k chorvatské fotbalové hvězdě Luku Modrićovi.Jakub také poprvé přiznává, že se proměňuje vztah místních k cizincům. „Už mi v Chorvatsku předhazují, že mluvím bělehradsky. Dřív to nebylo, ale už to je. I na tom je vidět, že se společnost radikalizuje,“ dodává. Aneb konečně podcast, který vám poví, co jste netušili.
Hostem Hrotcastu byl hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. A mluvilo se o tom, jaké dopady může mít současné napětí na Blízkém východě na ceny ropy, pohonných hmot i širší ekonomiku. Podle Kovandy je současná situace zatím spíše výkyvem než dlouhodobým trendem. „Zatím je to výkyv. Jestli se z něj stane proces, to v tuto chvíli nikdo neví, ale v krajním případě může cena ropy vystoupat až ke 150 dolarům za barel,“ upozorňuje Kovanda.
Takový scénář by podle něj překonal i cenové šoky po ruské invazi na Ukrajinu.Zatím se ale trhy drží relativně při zemi a počítají s cenou kolem 100 dolarů za barel. I to je podle ekonoma poměrně vysoká úroveň, zároveň ale dodává, že investoři mají tendenci být příliš optimističtí. „Je třeba být k jejich optimismu zdravě skeptický,“ říká.České domácnosti zatím dramatický dopad nepociťují.
Podle Kovandy jsou ceny pohonných hmot v reálném vyjádření stále nižší než v minulosti. „I dnes jsou ceny zhruba o 18 korun reálně nižší než před čtyřmi lety,“ připomíná.
Právě proto považuje debatu o okamžitém zásahu státu, například snížení spotřební daně, za předčasnou. Podle něj jde spíše o politickou než ekonomickou reakci. „Reagovat na výkyvy, které trvají pár dnů, je nekoncepční. Politici by měli mít chladnější hlavu,“ říká.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Je demokracie kvůli nové vládě v ohrožení? „Neposmíval bych se potřebě lidí být na stráži. Jde jenom o to, jaké momenty nás mají znepokojovat. Sobotní demonstrace na Letné nemá žádný konkrétní spouštěč a zdůvodnění je příliš vágní,“ říká Daniel Kaiser.
„Na druhou stranu demokracii ohrožuje i to, že se usazují určité struktury a přestává být prostor pro debatu. A je otázka, jestli se taková struktura nestala z Milionu chvilek. Už to není spolek zezdola, ale instituce, která má své sponzory a zajeté rituály,“ míní Tereza Matějčková.
Bude se demonstrovat i za Českou televizi? Kdo z ní má a může odejít a co se ve veřejnoprávní instituci bude dít dál. Bude se neoblíbeným neziskovkám bránit v existenci? V Íránu to vypadá na blamáž.
Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
Karel Kramář byl v poslední dekádě před první světovou válkou vnímán jako expert na finanční a hospodářskou politiku a směřoval k postavení vedoucího českého politika. Měl se dokonce stát ministrem ve vídeňské vládě. Za války ho Masaryk opakovaně lákal do exilu, ale Kramář vždy odmítl a budoval odbojovou organizaci zvanou Mafie. Byl zatčen, odsouzen k smrti a roku 1917 amnestován. Stál se tak mučedníkem národa.V novém státě dostal klíčovou funkci prvního premiéra, tím ale začal jeho pád a rychle ztrácel vliv. Masaryk a Beneš prosazovali západní orientaci a demokratický, občanský stát západního střihu. Kramář trval na silném slovanském – zejména rusofilním - směřování a spíše kolektivistickém pojetí demokracie. V lednu 1919 odjel na mírovou konferenci do Paříže, kde zůstal až do září. Jeho vláda ovšem v jeho nepřítomnosti podala demisi a Kramář ztratil rozhodující vliv přesně ve chvíli, kdy se republika politicky formovala. A v následných volbách jeho Národní demokracie propadla. Oproti velikášským očekáváním získala jen 6,3 % hlasů, zatímco sociální demokracie víc než čtvrtinu a agrárníci skoro 10 %.Svůj vliv měla ovšem i obecná nepopularita liberálních stran mezi dvěma světovými válkami, ale především skutečnost, že Kramářův vypjatě národní program veřejnost už neoslovoval. Češi ve Versailleské konferenci získali mnohem víc, než chtěli, takže velkočeský nacionalismus už nikoho tolik nemobilizoval.
Napětí mezi dvěma členskými státy EU – Maďarskem a Slovenskem – a mezi kandidátskou Ukrajinou eskaluje. Otevřená kolize vypukla po 27. lednu, kdy Ukrajina oznámila, že Rusové zasáhli poblíž Lvova svůj ropovod Družba, jímž má ještě rok přitékat ropa na Slovensko a do Maďarska. Od té doby Družba stojí. Budapešť s Bratislavou Ukrajinu podezírají, že rouru nechce spravit či zprovoznit schválně, dokonce že cílem Volodymyra Zelenského je způsobit potíže svému nepříteli Viktoru Orbánovi. Toho 12. dubna čekají klíčové volby. Orbán oznámil, že zablokuje půjčku EU Ukrajině ve výši 90 miliard eur, načež mu ukrajinský prezident pohrozil návštěvou svých vojáků.Maďarsko v odvetě zadrželo auto plné důstojníků ukrajinské tajné služby, kteří z Rakouska převáželi 40 milionů dolarů a 35 milionů eur v hotovosti plus devět kilogramů zlata.Co se to na východ od nás zase děje – a jak by k těm sporům v sousedství měla přistupoval Česká republika? Petr Balla je napůl Čech a napůl Maďar, hungarista a svého času poradce českého ministra zahraničí. Pavel Žáček je historik a místopředseda poslaneckého klubu ODS, v minulé sněmovna vedl Výbor pro bezpečnost. Jaroslav Daniška řídí konzervativní web Marker na Slovensku.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Volební preference ukazují, že ODS už není lídrem opozice, o jeden procentní bod ji překonali Starostové, 3,5 % má Martin Kuba. Stabilním číslem jedna je hnutí ANO. „ODS se snaží stát STANem, navzájem se budou přetlačovat o malé místečko ve středu politické scény. Ale není to fotbalová liga pro dospělé, spíš pro juniory,“ říká Daniel Kaiser.
„Společenská nálada se vyhrocuje, aniž by se reálně stalo cokoliv, co by ospravedlňovalo tu vyšší tóninu hysterie. A STAN tuhle vypjatější interpretaci nyní reprezentuje lépe,“ soudí Maciej Ruczaj.
„Blok spojený s ANO je zatím nehnutý. Ale jak dlouho to vydrží? A co se stane jednou po odchodu Andreje Babiše?“ ptá se Jiří Peňás.
Jak Česká televize naloží s odchodem Václava Moravce. A je to ohrožení demokracie? Přikloní se Německo opět k jaderné energii? Mezi Ukrajinou, Slovenskem a Maďarskem to vře.
Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Pavel Štrunc.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
Hostem podcastu Men’s Factor byl bývalý příslušník speciálních jednotek Jan Gibek, který během své kariéry působil u policie, jako takzvaný air marshal na palubách letadel nebo v ochraně ústavních činitelů. Podílel se například na ochraně tehdejšího premiéra Vladimíra Špidly i zahraničních návštěv včetně bývalé první dámy USA Barbary Bushové. Později působil také v elitním útvaru speciálních operací SOG vojenské policie a následně dlouhé roky pracoval v České zbrojovce, kde se podílel na vývoji zbraní.V rozhovoru mluvil především o tom, jak lidé reagují v krizových situacích. „Když se člověk dostane do stresu, mozek nemá kapacitu na přemýšlení. Přepne se do režimu bojuj, uteč, schovej se nebo ztuhni,“ popsal. Právě proto je podle něj klíčový systematický trénink. „Ty situace musíte drillovat tak dlouho, až se reakce stane automatickou. V krizové chvíli totiž rozhodují vteřiny,“ dodal Gibek.
Už je to hodně dávno, ale ne zas tak, abych si to nepamatoval. Vyrůstal jsem na sídlišti v pohraničí, byly to nově postavené paneláky, dole byla fabrika, téměř všichni obyvatelé toho sídliště tam pracovali. Bylo to vzorové komunistické sídliště, hlavní ulice se jmenovala V. I. Lenina, slavil se První máj, VŘSR a takové věci. Bylo to v pohraničí, takže to mělo přídech exotiky, jehož výrazným zdrojem byli Romové. Ti ovšem nebydleli na sídlišti, nýbrž jim byla dána k užívání od odsunu Němců neobydlená osada Smolná-Pechbach. Trochu si vzpomínám na jejich příjezd na začátku sedmdesátých let. Přijela, či lépe řečeno na valnících byla dovezena celá romská osada, pravděpodobně z východního Slovenska. Vysazena byla do stále ještě asi zachovalých domů po Němcích a ponechána svému osudu. Za několik let zbyly z těch solidních domů jen holé zdi. Pak jednoho dne opět přijely vozy, naložily osadu a odvezly ji zase o kus dál. Volných domů v různých polozaniklých obcích bylo v té době ještě plno.V devadesátých letech, to už jsem tam nežil, došlo k tomu, k čemu i jinde: ta velká fabrika se změnila v malou fabričku, takže mnoho lidí ze sídliště odešlo, takže se uvolnily byty, které se dostaly do rukou tzv. obchodníků s chudobou – ti do nich stěhovali převážně romské rodiny, které vystěhovali z měst, v jejichž často historických domech Romové za socialismu bydleli. V obci se začala měnit skladba obyvatelstva, což vyvolávalo napětí. Začalo se o ní psát i v celostátních médiích. Vzpomínám si, jak tam kvůli reportáži odjel spisovatel Jáchym Topol, jenž když se vrátil, udiveně pravil: Jiří, to jsem nevěděl, že jsi Rom, ty jsi bílý cikán. A já se k tomu hrdě hlásil a říkal mu, neser se do nás, gadžo! Prý se i tehdy ujalo jméno Romava. To město či městečko se jmenuje Rotava – a já tady vítám dlouholetého starostu toho města, pana Michala Červenku.Já už dávno nemám Rotavě do jejích záležitostí co mluvit. Moje pozorování nejsou jiná než krátce návštěvnická. Přijedu na Rotavu jednou za čas, projdu se po starých místech, skoro už nikoho nepoznávám, snad jen rozeznávám rysy rodičů ve tvářích jejich dětí. A samozřejmě potkávám dost Romů, kteří rádi postávají venku, neboť je to družný lid. Ale tvrdím, že Rotava má daleko do ghetta, do vyloučené komunity, že o nějakém Chanově se tady nedá mluvit. Zřejmá je naopak snaha udržet tady snesitelné žití a soužití pro všechny. Nebo skoro pro všechny.Ten rotavský model mi připadá tak zajímavý, že jsem s ním chtěl seznámit jednak své posluchače, ale také své hosty: takže vedle pana Červenky tady sedí Radek Burda, který je sice fotograf, ale také podnikatel se sociálním bydlením v Ústí nad Labem, městě se spoustou sociálně vyloučených lokalit, v nichž se tedy Radek Burda pohybuje. Dále Jan Milota, což je sociální pracovník, aktivista, jeden ze zakladatelů Platformy pro sociální bydlení s programem Housing First, tedy Bydlení především, jež se snaží nalézt byty pro ty, kteří o ně přišli nebo se k nim nikdy ani nedostali a hrozí jim, že skončí na ulici, nebo už na ní jsou. A nakonec Pavel Veleman, sociální pracovník, který se myslím na Praze 7 snaží o totéž. A já bych dal první slovo panu starostovi, aby nám řekl něco o Rotavě a o tom, jak v takovém příkladném městečku, vystaveném sociálně-demografickým nárokům, udržet obyvatelský smír a neztratit přitom lidskost. A ostatní poprosím, abyste se vyjádřili, jaká je vaše zkušenost se snahou o totéž. O smír a lidskost.
Před nedávnem se stal virálním článek „Je už dnes trapné mít přítele?“ v britském Vogue. Výstižně zachytil překvapivý posun současnosti. Zvláště ženy se podle něj začínají stahovat ze vztahů a oslavují samotu jako opojný zdroj tvořivosti i radosti ze života. Jestliže ve filmu Vše o mé matce z roku 1999 může jedna z hrdinek říct: „Ženy udělají vše, aby nebyly samy“, dnes jako by stále častěji platilo – a nejen pro ženy: „Dobře si rozmysli, co ti partnerství vezme.“ Tento posun zároveň mění pohled na často skloňované téma porodnosti, v jehož souvislosti se obvykle zmiňují finanční těžkosti mladých párů. Možná je však problém základnější: partnerství vůbec nevznikají.Má to také kulturní důvody. Americký sociolog Eric Klinenberg si už v knize Going Solo z roku 2012 všímá, že vzniká nový typ člověka, který nikoho nepotřebuje. Tento trend přitom spojuje i s vlivem filosofů, kteří v kultuře posilovali ideál svépomoci a svébytnosti. Henry David Thoreau například odchází do lesa, aby během dvouletého experimentu zjistil, co všechno od druhých nepotřebuje a na co může rezignovat, aby se stal sám sebou. Jenže Thoreauovi jde především o nalezení hranic: dobře ví, že přítomnost druhých člověku ledacos podstatného dává a uzavřít se do vlastní mysli je cesta k provinčnosti. Proto po dvou letech opouští svůj poustevnický experiment, vstupuje zpět do společnosti a stává se jedním z nejvlivnějších politických myslitelů své doby.Mnozí v současné společnosti jako by zůstali stát ve fázi „odchodu do lesa“. Není divu. Samota je pohodlná, efektivní a svobodná. Americká publicistka Freya India si všímá, že zvláštní náklonnost k domácímu životu se rozšířila zejména mezi mladými lidmi. Heslo fear of missing out – strach z toho, že nám něco unikne – se proměnilo v joy of missing out: radost z toho, že něco odřekneme. Na TikToku jsou velmi populární videa, která radí, jak se elegantně vymluvit a nikam nevyrazit.Zde se také objevuje paradox. Podstatou „samotářské doby“ možná není to, že jsme se naučili být sami, ale že jsme zapomněli na jinou, dospělou podobu závislosti. Té dětské a dětinské závislosti, třeba na přílišné uznání od druhých, musíme odrůst, ale lidský život se neobejde bez závislosti nové: dobrovolné a vědomé. Právě ona je zdrojem dobrého života. Právě tam, kde je člověk na druhém závislý, se také učí. Čemu? Třeba trpělivosti, pokoře i schopnosti měnit perspektivu. Vztah, ať už láska, přátelství nebo rodičovství, vyžaduje něco, co je možná stále méně samozřejmé: schopnost přijmout závislost na druhém člověku a opustit rutinu sebestřednosti.
KapitolyI. Být sám novým mainstreamem [
úvod až 17:25]
II. Samota pro pokročilé [17:25 až 40:10]
III. Masová výroba jedinečnosti [40:10 až 51:10]
IV. Óda na samotu – jen nový konformismus? [51:10 až konec]
From the publisher's feed

2 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

31 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners