V mládí mě strašně bavilo stonat. Jednak jsem nemusela s košem a jednak mě čekaly dlouhé dny plné totální pozornosti a opojného blouznění, které ukončil až zázračný bílý prášek. I představa smrti byla tehdy spíš jen příjemné sci-fi. Při trhání krčních mandlí jsem se díky rajskému plynu dostala do jakéhosi tunelu, který mě chtěl vcucnout – já jsem se dobrovolně rozhodla, že přece jen ještě párkrát s košem zajdu.