Mladí to rozhodnou, slýcháme před volbami. Mladí a zvláště studenti stáli skutečně u mnoha velkých dějinných zlomů. Nechyběla jim dravost, odhodlání, víra. Jak už to ale bývá, často jejich iniciační roli převzali staří machři a iluze byly v trapu.

Německý prezident se v roce 2021 pokloní u krypty parašutistů a padnou dotazy, zda se naši politici dokáží omluvit např. za divoký odsun. Dojde i na Willyho Brandta ve Varšavě 1970, ale třeba i na Borise Jelcina 1992. A nesmíme tentokrát zapomenut na širší kontext a historické omluvy Japonců, Nizozemců či Belgičanů...

Sportovci a dějiny. Start-cíl. Emil Zátopek běží za nové mimořádné směny, Věra Čáslavská odmítá odvolat podpis pod peticí Dva tisíce slov, Václav Ježek s fotbalisty přebírá řád od Husáka a Knoflíček s Kubíkem emigrují ze socialistického ráje.

„Z toho se dostaneme,“ prohlásil po návratu z Moskvy v srpnu 1968 Josef Smrkovský. Nakonec i reformisté jako on ustupovali měsíc za měsícem, až to skončilo českými a slovenskými pendreky v srpnu 1969. Pražské jaro plné nadějí skončilo deziluzí a konzervováním režimu na dalších dvacet let.

Pražské jaro to není jen snaha o demokratizaci poměrů v Československu, ale po celou krátkou dobu svého trvání také neustálý spor s pěti státy Varšavské smlouvy, které tak dlouho kritizovaly dění u nás, až ho zatrhly. Marně Brežněv ještě na poslední chvíli vybízel Dubčeka: Sašo, zbav se reformistů, věř dobrým soudruhům.

Při vzpomínkách na pražské jaro 1968 se hojně mluví o zklamaných nadějích. Skutečně zklamaní byli skoro všichni účastníci tehdejšího dění, ty naděje byly v tehdejší situaci nesplnitelné.

V srpnu se pražskému jaru 1968 nevyhneme. A tak mu věnujeme celý měsíc. Kdo to ale všechno začal a kdy? Alexander Dubček v lednu 1968? Nebo Antonín Novotný mnohem dříve? Nebo Ota Šik ekonomickou reformou? Nebo snad nespokojení Slováci? Jaro bylo prostě ve vzduchu už pěkných pár let před tím.

Jan Zahradil tvrdí, že kdo se chce vyrovnávat s minulostí, je elitář a má nízké sebevědomí. Časopisy pro paní a dívky jsou přitom plné návodů, jak se s minulostí vyrovnat, samozřejmě s tou osobní. Ale i s tou společenskou by to šlo vlastně podle stejných návodů. Jenom mít odvahu. Té se nám za třicet let ještě jaksi nedostalo.

Před 70 lety padly rozsudky v nejrychlejším politickém soudním procesu v dějinách československé justice. Uplynulo sotva několik dní od vražd v Babické škole a soud už vynesl sedm rozsudků smrti. Máme ale už jasno, jak to v Babicích bylo a proč ještě stále dost lidí rádo věří zkazkám, že celé to byl ďábelský plán StB? Že by za tím byl major Zeman?

Slavíme vůbec ještě státní svátky a události s nimi spojené, nebo už jenom máme volno navíc? Co vše se slavilo za první republiky, a proč byl problém s Janem Husem? Co to byla protektorátní neděle? A co takhle zavést Den školek, Karla IV. nebo státní připomínku vítězství v Naganu?