Psycho

Mentalizace je schopnost správně rozumět tomu, co prožíváme, co si myslíme a co asi tak prožívají a myslí si lidé kolem nás. Základy mentalizace bychom měli dostat v dětství, učíme se však i v dospělosti. Učení mentalizaci může být důležitou složkou terapie například u osob s hraniční poruchou osobnosti, ale nejen u nich.

Hostem Diagnózy F byl Zbyněk Roboch z Národního ústavu duševního zdraví, který svou první zkušenost s depresí spojuje s obtížným životním obdobím. Zažíval přemíru stresu, dával výpověď v práci a v souvislosti s manželčiným pokročilým stupněm těhotenství řešil značné existenční nejistoty.

Skupinová terapie vznikla jako reakce na nouzovou situaci v období 2. světové války – z válečných bojišť přijížděla spousta vojáků, kteří potřebovali péči nejen po fyzické, ale i po psychické stránce. Kapacita individuální psychoterapie, která byla k dispozici, však byla omezená. A tak lékaři zkusili lidi léčit po skupinách.

Hazardní hráči už dávno nejsou jen lidé, kteří tráví čas v hernách u automatů. Internet jim umožnil sázet v soukromí. A zatímco automaty vám na sociálním kreditu nepřidají, fakt, že sázíte na sport, může zpočátku vyvolat dojem, že sportu rozumíte a jste expert.

Když ho manželka přivezla do Psychiatrické nemocnice Bohnice, zaplavil ho pocit, že tam přece nepatří, a nechtěl ani vystoupit z auta. Když se ho zeptala, kam tedy patří, dal Bohnicím šanci. A také sám sobě.

Předchozí dva díly Diagnózy F nabídly dva pohledy na hraniční poruchu osobnosti – pacientský a psychiatrický. A i když třetím hostem k tématu byla opět lékařka, doplnila seriál o pohled, který odhlíží od diagnózy jako takové, ale zároveň vysvětluje obtíže, s nimiž se lidé s touto poruchou potýkají.

Ačkoliv některé průzkumy hovoří o tom, že hraniční poruchou osobnosti trpí až 15 procent psychiatrických pacientů, jejich komplexní léčbě se věnuje nesrovnatelně méně odborníků. Podle psychiatra Cyrila Höschla je to i proto, že práce s „hraničáři“ je nesmírně náročná.

O lidech s hraniční poruchou osobnosti koluje mnoho mýtů. Třeba, že jsou agresivní, že se s nimi v terapii velmi špatně pracuje, protože se nezlepšují nebo jen trochu, lžou, manipulují a jsou velmi vztahovační.

Závislost nebo závislostní chování se netýkají jen samotného závislého člověka. Jejich důsledky dopadají zpravidla i na rodinu a blízké osoby. Ovšem role těchto osob nemusí být vždy jen pasivní. Rodiče nebo partneři závislých jsou někdy součástí dynamiky závislého chování a mohou jej paradoxně i určitým způsobem podporovat a udržovat.

Žijeme v době, kdy se stále více hovoří o minimalismu a tendencích ke zbavování se věcí. Jsou ale i lidé, kteří se ničeho zbavit nedokáží. Obklopují se předměty, hromadí je a extrémní případy končí stavem, kdy jsou v bytě už jen úzké uličky, kterými je možné projít, a někdy ani to.