Rádio Universum

Války se dnes nevedou jen na bojištích, ale také v médiích, o srdce a myšlení lidí. Vždyť mediální bitvy mohou velmi ovlivnit výsledky těch skutečných, ostrých bojů na zemi, nebo dokonce výsledek celé války. Čím více je pro významné hráče v sázce, o to nelítostněji se bojuje nejen střelnými, ale i propagandistickými zbraněmi. To je ostatně už po desítky let dobře známý fakt. Je proto zvláštní, jak málo lidí na tuto skutečnost o síle propagandy v novodobých konfliktech myslí, a jak usilovně – někdy až zaslepeně – se dokáží přimknout k jedinému, svému srdci nejbližšímu zdroji informací, a ten zuřivě hájit. Právě o mediální válce jsme hovořili v minulém díle s novinářkou Lenkou Klicperovou, která mnohokrát navštívila válečné oblasti. Na otázku, zda se nám dostává o zemích, kde probíhá válečný konflikt, objektivních informací, odpovídá jasně a stručně: Ani v nejmenším. V závěru minulého povídání jsme se potom dostaly až na téma migrace. Právě na něj navážeme i dnes, samozřejmě opět s Lenkou Klicperovou, kterou vítám ve studiu. 2. díl, 11.12.2018, www.KupreduDoMinulosti.cz

V prvním díle rozhovoru s armádním generálem Petrem Pavlem jsme hodně mluvili o Rusku a vztazích se Západem. O rozdílech v pojetí demokracie, liberalismu a soupeření obou demokratických modelů. A povídali jsme si i o možnostech, kam až takové soupeření může zajít. Zůstane jen u politického přetahování a obchodní zákopové války, kde z jedné na druhou stranu létají sankce? Nezačne létat něco mnohem horšího? Kdo by mohl mít na takové eskalaci zájem? Rusko? Nebo snad někdo jiný? Slyšeli jsme o nutnosti pochopit se, porozumět vzájemné situaci a nehrotit vztahy jak přímé, tak zástupné, třeba v konfliktech v jiných zemích, například v Sýrii. A v této debatě budeme pokračovat i dnes, protože Sýrie není jedinou zemí, kde se dějí věci pro nás důležité. Je jí například i Libye, které jsme se také minule v debatě dotkli, a v jistém smyslu celá Afrika. Proto také dnes vítám ve studiu armádního generála Petra Pavla. 2. díl, 07.12.2018, www.KupreduDoMinulosti.cz

Zdá se, že čím více v současnosti hovoříme o potřebě názorové rozmanitosti a vzájemného naslouchání a respektu, tím urputněji se nám do života opět plíživě vkrádá „jeden jediný správný názor“. A ačkoliv většina z nás ještě pamatuje minulý režim, tak nás tento jev nechává podezřele v klidu. Prakticky každý den nezaujatě nasloucháme tomu, jak je někdo veřejně peskován za to, že si dovolit mít svůj, pochopitelně pomýlený, názor. A podle této šablony jediného správného výkladu světa jsou odlévány informace domácí i zahraniční, příběhy lidí i celých zemí. A jednou z takových zemí, o kterých pravidelně dostáváme zaručené informace od lidí, kteří tam nikdy nebyli, anebo hodně dávno, je Sýrie. Možná by stálo za to někdy spočítat, kolika různých interpretací se tamní každá jedna událost dočkala. Pohled jednotlivce je vždy individuální, ale přesto je lepší povídat si o této zemi s někým, kdo tam několikrát byl a mnohé zažil na vlastní kůži. Mezi takové lidi patří novinářka Lenka Klicperová. 1. díl, 04.12.2018, www.KupreduDoMinulosti.cz

Od konce studené války jsme nabyli dojem, že pojem „zahraniční hrozba“ už v našich zeměpisných šířkách neuslyšíme. Bylo příjemné přijmout názor, že mír je něco daného, věčného. A nic na tom neměnila ani situace v bývalé Jugoslávii, ani občasné teroristické útoky u našich západních sousedů. Nás se to netýká… Jen malá hrstka prozíravějších lidí už tehdy mluvila veřejně o tom, že tento klid a mír nemusí trvat na věky. Téměř vždy byli odbývání se smíchem nebo poukazem, aby toho „strašení laskavě nechali“. K té hrstce lidí, kteří neúnavně organizovali schůzky, semináře a debaty o tom, co nám může hrozit a jak bychom tomu měli čelit, patřil generál Petr Pavel. Bývalý náčelník generálního štábu naší armády a poté do letošního roku předseda vojenského výboru NATO, což představuje nejvyšší vojenskou funkci v Severoatlantické alianci. Držitel například nejvyššího amerického vojenského vyznamenání pro cizince, tzv. Legion of Merit, i francouzského Válečného kříže. Generál Petr Pavel je mým dnešním hostem. 1. díl, 30.11.2018, www.KupreduDoMinulosti.cz

Opakovaně zde mluvíme o blížícím se kolapsu společnosti, ale nemusíme si ho hned představovat jen jako apokalyptický soudný den. Můžeme ho vnímat také jako šanci, možnost konečně zredukovat ty jevy a procesy, které celý náš systém blokují a otravují. Můžeme ho vnímat jako restart, jako uvolněnou cestu k něčemu jinému, lidštějšímu. K tomu jsou však nutní lídři, protože na žádné cestě nemohou společnost vést všichni. Známe však takové moudré lídry nebo jen prodavače růžových vizí. Známe ty, kdo společnost sjednocují anebo jen rozdělující politiky? V Evropě i v Americe se šíří rozčarování z politiky a politiků, mluví se o ztrátě legitimity současných elit. Tak zaslouží si tedy naši důvěru ti, kdo přicházejí s napohled lákavými, ale možná až příliš snadnými řešeními?

O otázkách spojených s možnou krizí civilizace a případnou transformací, o tom jak tímto projít s co nejmenšími ztrátami a utrpením, rozmlouváme ve třetím díle rozhovoru s egyptologem, profesorem Miroslavem Bártou. 3. díl, 27.11.2018, www.KupreduDoMinulosti.cz

„Víte, ženy opravdu nemají penis.“ Tato slova zazněla v našem minulém rozhovoru s naším předním sexuologem, docentem Jaroslavem Zvěřinou. Zazněla tedy ve veřejném prostoru, v debatě o dnešních vztazích mužů a žen a ideologických nápadech aktivistů. A nic se neděje. To v Anglii za podobný výrok jistý student přišel o funkce i pověst. Kde započal ten proces, kdy mnozí aktivisté veřejně diktují své představy do zákonodárství západních zemí, kdy započal ten hluboký pád některých ideologů, kteří už přestali dokonce rozlišovat i mezi pohlavími?

O příčinách současného stavu, jakým směrem se může vyvíjet a jaké důsledky to pro lidstvo může mít, rozmlouvá v další části rozhovoru s docentem Jaroslavem Zvěřinou, psychiatrem a sexuologem, předsedou Sexuologické společnosti České lékařské společnosti a bývalým politikem, Martina Kociánová. 2. díl, 23.11.2018, www.KupreduDoMinulosti.cz

Z každého rozhovoru, který pro vás v Kupředu do minulosti připravujeme, mi nějaká myšlenka uvízne v hlavě. A někdy se mi určitý výrok doslova vypálí do mozku, jako třeba slova profesora Miroslava Bárty, který v minulém díle řekl: „Pokud lidé nevědí odkud, kam jdou a proč, co jsou základní charakteristiky jejich společnosti, tak ta společnost má před sebou pravděpodobně neveselou budoucnost. Protože ztráta identity, ztráta nějaké vize, ztráta vnímání smyslu sebe sama a společnosti, ve které jsem – pokud tohle vymizí, tak to je hořký konec.“ Z různých úhlů pohledu se na totéž díváme s celou řadou hostů, ale tento popis mě zasáhl hlouběji než obvykle. Možná proto, že tak stručně charakterizuje právě naši dobu – ztrátu identity, absence úcty k čemukoli a komukoli, ztráta smyslu života- kromě materiálních požitků, ztráta pudu sebezáchovy a rozpad vyšších hodnot společnosti. To vše se jeví, jako trefný popis naší doby. 2. díl, 20.11.2018, www.KupreduDoMinulosti.cz

Mantrou posledních desetiletí je slovo „tolerance“. Výzvy k toleranci se těší velké oblibě především v politických a aktivistických kruzích. Těžko spočítat, k čemu všemu bychom měli být tolerantní… Výzvy bývají tu mravoučné, vemlouvavé, tu mentorské, ale někdy otevřeně agresivní. Technologie výuky k toleranci je vesměs stejná… nejprve vyzveme k toleranci a pak seznámíme s tím, co musí lidé tolerovat, aby každý, kdo má jiný názor mohl být označen, v lepším případě, jen za netolerantního. Přičemž věcí, které jsme povinní tolerovat je stále více a o naprosté většině z nich se už nevede vůbec žádná veřejná diskuse. A to ani v případě, že k toleranci jsou nařizovány myšlenky, jejich šiřitel by byl ještě před nedávnem hospitalizován. Donedávna také platilo, že diskuse a svobodný projev jsou podstatou demokracie a rozkazy, zákazy a strach vyjádřit se – podstatou totality, takže volání po diskusi je pochopitelné. Zvláště když některá z těchto nediskutovaných a nediskutovatelných témat jsou zásadní pro mezilidské vztahy, jako například téma pohlavní identita.

O těchto tématech rozmlouvá Martina Kociánová s docentem Jaroslavem Zvěřinou, psychiatrem a sexuologem, předsedou Sexuologické společnosti České lékařské společnosti a také někdejším politikem. 1. díl, 16.11.208, www.KupreduDoMinulosti.cz

Svět se proměňuje stále rychleji a narůstá počet lidí, kteří si začínají uvědomovat, že se blíží nějaká závažná a nevratná změna, která celou civilizaci vykolejí. Kdy tato změna proběhne, co bude jejím spouštěčem, jak bude probíhat, jaké utrpení přinese a jakému množství lidí – a co bude potom, o tom probíhá stále širší diskuse. A také o tom, jak se na to připravit, vnitřně i vnějšně, a zda má vůbec smysl se připravovat. Názory, jakými cestami se bude ubírat naše civilizace a jak by se měli jednotlivci i státy připravovat, aby krize proběhla co nejmírnějším způsobem, se různí. Ale jak říká lidové pořekadlo, „nejhorší smrt je z leknutí“.

Podle autora knihy Kolaps a regenerace, profesora Miroslava Bárty bude kolaps v našem kontextu spíše zásadní a rychlou transformací, protože jde o dvě strany téže mince, kdy rub je obnovou a novým vzestupem. A to, že probíhá kolaps společnosti, si lidé většinou uvědomí až v jeho konečné fázi, kdy je již na vše pozdě. O problémech spojených s kolapsem a regenerací civilizací v dějinách i té naší, jaké jsou příznaky, zda a co je možné dělat, rozmlouvá Martina Kociánová právě s egyptologem, profesorem Miroslavem Bártou. 1. díl, 13.11.2018, www.KupreduDoMinulosti.cz

Ano, najdou se ještě dnes i lidé, kteří se ve stále těsnějším sevření státu cítí jako ryby ve vodě. Nevadí jim ani stovky a stovky neustále přibývajících zákonů, omezení, rozkazů a zákazů, domnívají se, že oni jsou správnými občany a dodržují tedy všechno vzorně. Ale není jich už mnoho. Většina lidí buď začíná pociťovat, nebo už naplno pociťuje státní mašinerii jako něco mezi parním válcem a mlýnem na obilí. Proto je dobře, že přibývá těch, kdo přemýšlejí hlouběji o smyslu státu, jeho oprávněné roli a hranicích, co si stát smí dovolit k člověku, a co už je mimo jeho kompetence. Říkají, že pokud existuje tolik zákonů, že je ani nemůžeme znát, natož abychom je byli schopni dodržovat, splňujeme tak vlastně nevědomě základní atribut policejního státu, protože jeho podstatou je vytvořit takový právní stav, aby se na každého mohlo něco najít a potrestat ho za cokoli, kdykoli to bude potřeba. Mluví také o tom, jak už nemůžeme žít vlastní životy, ale jsme nuceni žít životy státní, přičemž stát ničí vše, co dříve utvářelo dobrou společnost – včetně rodiny. A v tomto přemýšlení a debatě budeme pokračovat i dnes s anarchokapitalistou Urzou. 3. díl, 09.11.2018, www.KupreduDoMinulosti.cz