U Poláčka

Na hranicích Dagestánu s Ázerbájdžánem na mě koukali jako na zjevení. „Tudy stoprocentně neprojdeš, ani s platným vízem,“ říkali, „turisté mohou do Ázerbájdžánu už pět let jedině letecky.“ A proto začínám improvizovat. Vracím se po břehu Kaspického moře do Machačkaly, kde jsem byl naposledy včera, a zatáčím doleva směr Čečna, Ingušsko...

Jsem na cestě přesně týden a dva dny už se všechno sype – zdravím z Derbentu na jihu ruského Dagestánu. Tak například obuv, i když to je ještě řešitelný problém. Na cestu jsem si pořídil úžasně pohodlné boty, že to v nich zvládnu až do Japonska, ale už mám jenom jednu. Opravdu dokonalou. Za chvíli ji hodím do koše a stopovat kdovíkam dál musím v plážových sandálech.

Může za to fakt, že dálkoví řidiči tady na východě mívají své kamiony vyvoněné, krásně čisté. Bylo to tak vždycky, ale když jsem Rusko projížděl před patnácti nebo deseti lety, nemuseli se ještě pasažéři v kamionech zouvat. A teď už jo.

Zatím každý můj kamioňák požádal o vyzutí, i oni šlapou na pedály v ponožkách. Boty se ukládají na schůdky pod dveřmi, ale na jeden se těžko vejdou (pokud nemáte praxi a navíc nejste šikovní), tak jsem včera kousek před hranicí s Ázerbájdžánem nechal jednu na prostředním a druhou na nejnižším schodu.

Pak jsem se na té hranici dostal do potíží. Jakýsi ruský rozvědčík mávl, ať za ním laskavě vyjdu ven, a ať si vezmu krosnu a všechno, že dál už rozhodně neprojedu. Tak jsem poslechl – a rozvědčík nejspíš dost koukal, jak se chytám za hlavu a potom si mnu oči: „Bože, bota!“ Nejnižší schod dveře po zavření nezakryjí, takže se moje levá bota zjevně pár metrů vezla a na prvním hrbolku spadla do škarpy: „Promiňte, pane rozvědčíku, hned se vám budu věnovat. Jenom musím ze dna krosny vyhrabat sandále, které jsem plánoval nosit až někde v poušti nebo u moře.“

V pátek ráno se postavím na pumpu v Průhonicích, začnu stopovat, a dvě a půl hodiny mi nikdo nezastaví. Buď mě ignorují, nebo se zasmějí ceduli s nápisem INDIE a jedou dál. Dochází mi: „Vždyť ty si pořád myslíš, kamaráde, že seš dvacetiletej kluk, ale pomalu ti bude padesát – a komu by se tady v Praze asi tak chtělo zastavovat stárnoucímu strejdovi? Vždyť je to divný, podezřelý!“ Ale nehroutím se. Právě začalo jaro, ažůro, tak mám trpělivost. Klidnou mysl. A žádná velká očekávání, to bych se zbláznil.

K poslednímu rozhovoru před svou cestou stopem na Expo 2025 do japonské Ósaky si Tomáš Poláček pozval fotografa Zdeňka Thomu, který je žijící legendou českého autostopu. Tomuto stylu cestování se začal věnovat v létě 1953 a svou nejdelší expedici podnikl roku 1970. Bylo mu třicet jedna let a se třemi kamarády stopoval právě do Ósaky, kde se tehdy konalo Expo poprvé.

Chlapci sice rozeslali balíky se zásobami na československé ambasády, které potom navštěvovali, ale i tak měli 8. února 1970 na Staroměstském náměstí každý více než třicetikilový batoh. Rozpočet byl daný: dva dolary na den. Ale pozor – dolar byl tehdy mnohem silnější než dnes, takže to po celé Asii, s výjimkou Japonska, stačilo na skromné, ale celkem pohodlné živobytí.

Odjížděli v době, kdy se ještě daly opatrně hájit Dubčekovy myšlenky o socialismu s lidskou tváří – však také prvním důležitým cílem expedice byla Ankara, kam normalizátoři odklidili Alexandra Dubčeka na místo velvyslance: „Se zájmem si ty naše batohy potěžkával, hodně se ptal, fandil…“

V afghánském Herátu se pak mládenci zkouřili hašišem, ale skutečné stopařské osvícení nastalo až v Indii: „Vzpomínám, jak jsme šli nějakým velkým městem a já byl navzdory vedru nadšenej. Nezajímalo mě, že tam je špína a chaos,“ zasní se Thoma. „Najednou jsem cítil zvláštní sounáležitost s lidmi kolem. Jako bych dostával signály, že jsem se doteď spíš flákal ve svém komfortním prostředí a že to musím změnit. Asie mě okouzlila.“

V srpnu dopluli na palubě polské nákladní lodi z Malajsie do Jokohamy a po pár týdnech si znovu vyzkoušeli stop. „Japonci tehdy často nechápali, o co nám jde, ale zastavovali, protože chtěli pomáhat: Odvezeme vás aspoň na nádraží! Když zjistili, že jsme z Československa, vesměs se chytali a s radostí opakovali tři pojmy: Čáslavská, broušené sklo, Antonín Dvořák. Třeba toho Dvořáka znal každý šofér náklaďáku!“

Poslední úsek šli pěšky z posvátného města Ise do Ósaky podél rýžových polí a 23. srpna 1970 slavně dorazili na Světovou výstavu.

O pětapadesát let později chce moderátor podcastu Tomáš Poláček zvládnout podobnou trasu za dva měsíce, aby koncem května doma stihl závěr fotbalové sezóny.

„Předloni jsem skončil na tři měsíce v Bohnicích.“ S nečekanou otevřeností přistoupil k dalšímu dílu podcastu Host Reportéra zpěvák a donedávna také herec Sebastian Jacques.

Ten se před třiceti lety narodil do pozoruhodné rodiny: jeho maminkou je Kateřina Jacques, tetou Monika Pajerová, sestřenicí Emma Smetana a tak dále.

Sám vede výbornou indie-popovou kapelu I Love You Honey Bunny, se kterou už objel Evropu. Koncertní šňůru měli dokonce i po Kanadě a za pár dnů vydávají třetí album nazvané Don’t Look When I’m Changing.

V nedávném období prošel Sebastian otřesem a zásadní osobnostní proměnou. Už od dospívání trpí depresemi: „Předloni jsem po pokusu o sebevraždu skončil na čtvrt roku v léčebně,“ popisuje. Tam mu mimo jiné došlo, že už dál nechce být hercem, což pro něj dlouho představovalo paralelní kariéru – ostatně vystudoval DAMU.

„V Bohnicích jsem hledal svoje skutečné vnitřní motivace, přemýšlel o tom, co chci od sebe a co od světa. Tehdy jsem přišel na to, že se v hereckém prostředí necítím dobře a že v tom už nesmím pokračovat, pokud chci být v životě aspoň trochu šťastný. Odehrál jsem v Národním divadle posledního Hordubala a opravdu s tím skončil. Od té doby je jasnou prioritou muzika, jejíž prostředí mi vždycky připadalo výrazně upřímnější.“

Album Don’t Look When I’m Changing vyjde 28. března, kapela ho natáčela mimo jiné v Brightonu a Amsterdamu. Pražský křest se chystá na 10. dubna v klubu MeetFactory.

Nejdramatičtější rok života má za sebou Marka Rybin, zpěvačka skupiny Gaia Mesiah. Ve velmi otevřeném rozhovoru vypráví, jak dlouhodobě bojovala s kvartálním pitím – alkoholem totiž tlumila stavy vyčerpání a vztahové nestability.

Loni v červnu se po koncertě v Břeclavi zhroutila. Nonstop pila několik dní, než ji ve stavu blízkém deliriu tremens zachránili její nejbližší – přítel a bratr.

Nejprve ji odvezli na pražskou psychiatrii, kde strávila prvních osm dní na diazepamu. Tvrdila, že sice neví, co bude dál, ale rozhodně končí s muzikou a kapelu už nechce ani vidět.

Prvních čtyřiadvacet hodin byla na uzavřeném oddělení: „V jedenáct večer, když jsme už s holkama spaly, se najednou ozval démonický řev. Přivezli sjetou holku, bránila se saniťákům, úplný psycho, šel z ní strach. A ráno tam s námi ležela – dredařka upoutaná k lůžku. Trochu depka, ale já byla spokojená, že jsem konečně na správném místě, kde mi pomůžou.“

Později se přemístila do léčebny Červený Dvůr, která se jí stala domovem na další čtvrtrok.

Dnes Marka abstinuje, působí zdravě a spokojeně – a ke kapele se vrátila. Jen se rozhodla omezit počet koncertů: „Terapeuti navrhovali, ať se na hudbu třeba na další dva roky vykašlu a psychiku si ještě víc ustálím, ale zkouším, jestli to zvládnu novým stylem. Dělat méně koncertů, zato kvalitnějších, a nepředstírat na nich za každou cenu suverénní, energickou, neustále pozitivní zpěvačku. Sundala jsem dlouholetou masku a mám naději, že to takhle půjde mnohem líp.“

Velký rozhovor s Markou Rybin přinese březnové vydání Reportéra v pondělí. Už teď si ale můžete poslechnout úvodní půlhodinu povídání v dalším díle našeho podcastu.

Zvláštní a smutný byl závěr natáčení dokumentu Štěstí a dobro všem, ve kterém tým režiséra Filipa Remundy zaznamenával život pozoruhodného Rusa středního věku jménem Vitalij. Tento muž z Novosibirska byl vášnivým komentátorem společenského dění v Rusku i ve světě, a navzdory nesporné inteligenci žil dost excentricky.

Měl se stát vědcem, ale do loňského roku se živil doma na SIbiři manuální prací. Řešil existenční starosti, rád se bil. Neuvěřitelné byly jeho otužilecké výkony. “Když v zimě plaval přes Ob z jednoho břehu na druhý, vydržel ve vodě klidně přes půl hodiny,” vzpomíná Filip Remunda v podcastu Host Reportéra. “Podle mě se mohl dostat do Guinessovy knihy rekordů, kdyby tou knihou ovšem nepohrdal, protože je na něj příliš západní. Každopádně to byl extrémní sportovec, který šel do naprostých krajností.”

I Filip Remunda se během natáčení začal zlehka otužovat a dohodl se s Vitalijem, že příště skočí do Obu s ním. “To už byla válka a Vitalij měl radost, že jsme se i v téhle situaci dostali za ním do Novosibirsku. Objal nás ze slovy: Díky za to, že jste se sem prorvali!”

Večer před společným plaváním si Remunda v jinak prázdném hotelovém baru všiml, že si ho s kolegy fotí jediný další host. “Trochu mě to varovalo, říkal jsem si, že je na nás možná nasazený. Ráno zaklepali na dveře pokoje čtyři policisté a bylo nám důrazně doporučeno, ať zmizíme a do Ruska už se zpět nevracíme. Od té doby jsem Vitalije až do jeho loňské nečekané smrti neviděl. A do Ruska se teď pracovně radši ani vracet nebudu, protože jsem užitečnější jako táta tří dětí doma než jako zavřený filmař někde v Rusku.”

Zajímavá závěrečná pasáž podcastu se věnuje dalšímu tématu, které teď Remundu zajímá. “Moje žena Ivona nedávno ve svých čtyřiceti letech náhodou zjistila, že má celý život ADHD. Začala ten problém studovat a řešit, teď o tom chystáme podcastový seriál.”

„Z rozhovoru jsem měla strach, ale bylo to překvapivě docela vtipné,“ smála se v závěru dalšího podcastu Host Reportéra herečka Bohdana Pavlíková. Posledních deset let hraje v pražském Švandově divadle, a to čím dál častěji těsně po boku svého životního druha a o patnáct let staršího kolegy Luboše Veselého. Nyní je můžeme na jevišti sledovat v inscenaci Dívenka na trampolíně coby manžele Josefa Škvoreckého a Zdenu Salivarovou.

„Pro mě je Dívenka výjimečná v tom,“ říká Bohdana Pavlíková, „že jsem se kvůli ní poctivě vzdělávala a snažila se o životě Škvoreckých hodně načíst. Velkou výzvou bylo, že hraju Zdenu Salivarovou nejprve mladou a pak naopak stárnoucí, ačkoliv já jsem ve skutečnosti někde mezi – je mi osmačtyřicet. Jsem za tu příležitost vděčná, původně jsem roli hrát ani neměla. V plánu bylo letět s ní do Toronta, a to bych v žádném případě nezvládla – letěla jsem jedinkrát v životě a byla to hrůza, nikdy víc! Naštěstí pro mě z Toronta sešlo a hrajeme jen u nás na Smíchově.“

V podcastu vypráví mimo jiné o tom, co má se Zdenou Salivarovou společného – vyrůstání bez otce, lásku ke zpěvu, bezdětnost. A taky pěkný partnerský vztah: „Přesně před patnácti lety přišel k nám do Šumperku hostovat Luboš Veselý, brzy jsme spolu začali žít. On se dokonce chtěl odstěhovat za mnou, ale Šumperk jsem mu zakázala – většinu práce měl vždycky v Praze. Nakonec to dopadlo dobře a já roku 2015 zakotvila ve Švanďáku. S Lubošem jsem šťastná, on je například opravdu hodný. Vzpomínám, jak na mě zapůsobilo, když jsme spolu jako partneři mohli strávit první společné prázdniny, ale on měl zrovna jakési finanční problémy. Nabízela jsem, že mu pomůžu, ale Luboš odmítl a celé ty prázdniny pracoval na statku – staral se o krávy a řídil traktor.“

Sama byla pár let takzvaně populární díky roli v seriálu Ulice, ale její postava (jménem Jindra) se z příběhu vytratila a Bohdana Pavlíková pochybuje, že by se někdy vrátila. „Což není důležité, na filmovém a seriálovém hraní můj život nikdy nestál. Bytostně důležité pro mě vždy bylo jen divadlo, ale i to se pomalu mírní. Docela dobře si dovedu představit, že se za pár let přestěhujeme do Velar a já tam třeba povedu nějaký dramatický kroužek. Dnes jsem díky rolím ve Švanďáku spokojená, ale myslím, že bych podobně spokojená byla i v jižních Čechách, kde se cítím doma ze všeho nejvíc.“

Tři roky po padesátce vydal svou nejlepší desku, která se trefně jmenuje Všechno nejlepší. Spokojená je nejen kritika, ale i on osobně – hudebník a kulturní antropolog David Doubek, známější pod jménem Ventolin. Je paradoxní, že ho dodnes spousta náhodných posluchačů považuje spíše za legrační figurku, za kuriózní atrakci na hudební scéně, ačkoli nic není vzdálenější pravdě.

Ano, Ventolin umí být vtipný (novou desku například začíná refrénem „blbost už mě neláká, dnes budu za moudrýho fešáka“), ale jeho hudba je mezinárodní a současná. Spoustu fanoušků má například v Polsku a nedávno absolvoval pár koncertů ve Velké Británii, kam se hodlá vracet.

V podcastu Host Reportéra vypráví o tom, že i když je z desky nadšený, její vznik nebyl vůbec snadný.

„Musel jsem překonávat srandovní, ale i vážnější překážky,“ zmiňuje. „Dřív jsem například vždycky natáčel ve svém domácím studiu, ale loni to nějak nešlo. Naproti máme stánek, kde se během dne srocují hluční štamgasti, v bytě pode mnou furt někdo rapoval. Nic proti, naopak, ale najednou jsem se nedokázal soustředit a radši jezdil tvořit a natáčet jinam. Jak do profesionálního studia, tak třeba minimalisticky do hotelů. A jednou mi jako pracoviště na pár hodin dobře posloužil i břeh Jizery…“

Byla to nová výzva. „Najednou jsem nehrotil perfektní kvalitu nahrávky, a to je asi dobře. Část muzikantů mívá tendenci řešit spoustu až ezoterických detailů, které posluchače nezajímají – já mezi takové patřil.“

Největší problém nastal, když si v jednom hotelu nerozsvítil a usedl do prostoru, kde mylně tušil postel. Chyba ho stála zlomené žebro: „Do té doby jsem netušil, jak moc může takové zranění ovlivnit kvalitu života, prvních pár týdnů bylo krutých. Jsem navíc astmatik, a astma v kombinaci se zlomeným žebrem nikomu nepřeju – to je hardcore. Systematicky jsem musel užívat jak painkillery, tak samozřejmě ventolin,“ zmiňuje v podcastu své umělecké jméno s malým v.

Dnes už je ale vše v pořádku a Ventolin se těší na křty. První proběhne 28. března v pražském sále ARCHA+ a druhý 4. dubna na brněnské Flédě.

Jeho životní divadelní roli možná nikdy neuvidíte. Michal Kern ji hraje pouze třikrát do měsíce v malém a pokaždé vyprodaném pražském Divadle v Řeznické. „Váňa je pro mě naprosto výjimečný,“ říká pětačtyřicetiletý herec v dalším díle podcastu Host Reportéra o moderní variaci na Čechova. Ztvárňuje v ní všech osm postav a více než půldruhé hodiny podává mimořádný herecký i fyzický výkon.

„V ty dny, kdy hraju Váňu, se mnou do rána nic není. Snažím se plnit běžné povinnosti, ale duší už jsem na jevišti a celou dobu podvědomě kumuluju energii na večer. Všechno kolem nejspíš splním, ale děje se to jakoby mimo moje tělo. Celý den v podstatě jen přežívám a koncentruju se na večer. Poslední hodinu a půl před začátkem pak sedím sám v malé šatničce, slyším přicházet diváky a klepu se jak drahý pes. No a když pak Váňa skončí, je to neuvěřitelná úleva. Adrenalin dojíždí ještě minimálně dvě další hodiny po představení…“

Čechovův Strýček Váňa je drama velmi emotivní, a moderní adaptace britského dramatika Simona Stephense na tom nic nemění. Michal Kern v podcastu vzpomíná, jak se při zkouškách několikrát rozplakal, což si pak musel přísně zakázat.

„Nejvíc mě rozsekala zkouška, kdy se Ivan v dialogu se Soňou přizná k tomu, že neví, kudy dál, a pomýšlí na sebevraždu. Přesně jsem chápal, jak moc je ta postava v háji, na samé hranici šílenství, a chvíli jsem nemohl pokračovat.“

Ve velmi osobní pasáži rozhovoru Michal Kern popisuje období, kdy se i on ocital na dně. „Byl jsem závislý na alkoholu, chlastem jsem zaháněl nudu a syndrom vyhoření,“ říká s tím, že posledních pět let chodí na terapie a abstinuje.

Naposledy byl na hraně šílenství v době před začátkem covidové pandemie. „Své osamělé alkoholové jízdy jsem podnikal jednou za čtvrt roku, trvaly obvykle týden. Ke konci už to bylo opravdu hraniční,“ popisuje v podcastu a uvádí konkrétní příklady. „Je to třeba takový ten stav, kdy člověk jede v MHD a celou dobu se jen modlí, aby tam nepotkal někoho známého a nemusel se s ním dát do řeči… Jsem strašně rád, že je to pryč. I když na druhou stranu je pravda, že dnes trávím své volné večery tak trochu jako důchodce.“