U Poláčka

Při své cestě do Ósaky jsem naprosto nečekaně a zbytečně uvízl v Kalkatě. Chtěl jsem tu strávit dva dny, což by bylo přesně tak akorát, protože Kalkata nemá kouzlo dejme tomu Amritsaru nebo Váránasí, ale mám problém s vízem.Stopem po světě jezdím třicet let, a řekl bych, že je to paradoxně čím dál složitější. Dnešní doba cestování přeje, ale pouze tomu organizovanému, plánovanému; rozhodně ne nevyzpytatelnému stopu. Už jen vyplnit v Praze formuláře k potřebným vízům byla sisyfovská činnost, při níž jsem musel neustále lhát. Kudy přesně pojedeš? Nevím.Co navštívíš? Nevím.Kde budeš spát? Nevím.Jak a kde překročíš hranice? No stopem, ale to vám radši říkat nebudu. A kde přesně - to už vůbec nevím.

Z Prahy mám za sebou 169 řidičů. Z toho plus minus pět řidiček, ale na to si už moc nepamatuju, protože poslední z nich mě vezla na severu Íránu kolem slaného jezera Urumie, což je měsíc.

Do Kalkaty jsem jel v chladicím náklaďáčku plném zmrzliny se čtyřiadvacetiletým Dipankarem. Jak jsem si celou Indii stěžoval na pomalé cesty, tak to se tady na východě země změnilo. Napojil jsem se na novou dálnici Dillí–Kalkata, kde jezdí osobáky běžně devadesátkou a třeba my průměrně krásných šedesát; pokrok, to už by šlo.

Najednou se okolní svět opět zaplnil vodními buvoly. Není jich tolik jako v jižním Pákistánu, ani tak ztepilých, budících obdiv, ale přesto jich vidíme spoustu. I tady jsou známkou prestiže: „My máme doma tři,“ říká Dipankar hrdě. Ptám se, jaký má plat a kolik stojí mladý buvol. „Já beru dvacet tisíc rupií (5700 korun) a buvol stojí nejméně padesát tisíc, spíš víc...“

Občas si takhle povídáme, i když většinou za jízdy koukáme z otevřeného okna (já) a na kriketový televizní přenos v mobilu (řidič).

Dipankar sice hovoří bengálsky, ale když je silný signál, tak to nevadí, překládá nám umělá inteligence. Pokládám své tři tradiční otázky, z nichž jedna zní takto: Co ti poslední dobou přináší do života největší štěstí?

Bez přemýšlení říká: „Šťastný se snažím být pořád, protože jedině tak může být lidské tělo, mysl a rozum v pořádku. Ale když můžu někomu pomoci, tak jako teď tobě, jsem ještě šťastnější. Moc ti za tu možnost děkuju.“

Stopování přes severní Indii má svá úskalí. Já si například pořád úplně nezvykl, že řidiči sedí na opačné straně než u nás. Snažím se navazovat oční kontakt, věřím, že to funguje, ale vždycky civím na místo spolujezdce. A uvědomím si to, až když je auto u mně. Rychle štrejchnu pohledem o metr doleva, musím vypadat jak postižený, asi z toho už začínám šilhat.

Navíc mám úplně vykroucený krk, protože jsem na stopu býval zvyklý, že mě občas auto mine, ale zastaví o kousek dál a zatroubí, ať běžím a nasednu. Problém je, že v Indii troubí každý a pořád, někdy to je pro člověka mého typu – který je vlastně pořád na silnici – nesnesitelné.

Chápu, že troubení má svůj význam. V nepřehledné dopravě s mnoha předpotopními náklaďáky, kličkujícími motorkami a rikšami je to znamení, že „tu jsem a rád bych cestu přežil“, ale přesto bych jim to lehounce zreguloval. Trubte trochu míň. A tišeji. Pak bude Indie dokonalá...

Nebo nebude, to přeháním.

Projíždím severní Indií, po šesti dnech jsem náhodně zastavil v městečku Paonta Sahib. Na dvě noci jsem si tu zaplatil hotel, abych měl klid na psaní článků – nad hlavou mám větrák a na balkóně opici, makaka.

Indie je zvířat plná. Silnice nepatří jen motorkám, rikšám a autům, ale samozřejmě taky kravám a psům. Plus těm opicím, ze kterých mám trošku strach, ale je to jen má vina – nemám si je fotit. Kdybych na ně nemířil mobilem, vůbec si mě nevšímají. Takhle často nepřátelsky zaostří a potom udělají rychlý výpad mým směrem. Jenom půl metru a zas se vrátí, ale poprvé mi z leknutí telefon upadl…

Za celý čtvrtek jsem se od práce zvedl jen třikrát. Jednou jsem se šel projít do místního velkého chrámu sikhů, což jsou ti v turbanech a se šavlemi u pasu. Nesmírně sympatičtí, mírumilovní lidé – všem například zdarma rozdávají jídlo a pití –, ale i tak jsem dosáhl toho, že na mě jeden z nich málem vytasil šavličku.

„A ven!“

Vůbec jsem to nečekal.

Sikh se bouchal do hlavy, tak jsem radši couval, ale za chvíli mi došlo, že nemám turban, čímž zneuctívám svaté místo, tak se omlouvám.

Zapomněl jsem.

Sikhové vám odpustí cokoliv, ale v okolí chrámu nesmíte být prostovlasí, jíst maso, pít alkohol a kouřit – to je vytáčí.

Celý Pákistán byl jedna velká komedie, další potenciální díl do řady o „četnících“. Myslím, že se mi povedl unikátní kousek, o který jsem ovšem nestál – ač jsem jel jakoby stopem, dokonce několika desítkami aut, ani jednou to nebyl klasický stop.

Přes objektivně nebezpečný Balúčistán mě převezl ve svém expedičním autobusu Ryan ze Severního Irska, který se hned za íránskou hranicí dostal do téže pasti jako já: bylo nám řečeno, že se v této obrovské pouštní provincii můžeme pohybovat pouze v rámci ozbrojeného konvoje, což jsem chápal. V Balúčistánu se teď skutečně běžně střílí a bouchají tam bomby, takže to mi vůbec nevadilo.

Když jsme ale konečně přejeli do vedlejšího státu Sindh a já se s luxusem Ryanova trucku rozloučil, ukázalo se, že ochranku musím mít dál. Nejdřív jsem to považoval za fór, protože kromě Balúčistánu je všude jinde nebezpečno asi jako v každé rozvojové zemi – dejme tomu trošku –, ale asi jsem si zpackal zbytek Pákistánu několika rádoby vtipnými pokusy o útěk svým chudákům ochráncům.

Cestování Pákistánem mi připomíná zvláštní hru, které soukromě říkám Catch me if you can. Chyťte si mě, místní policisté, jestli to dokážete! Oni to bohužel pro mě většinou dokážou, nebo to je zatím plus minus remíza – určitě nevedu. Celé je to trochu únavné. Občas naštěstí i sranda, ale v žádném případě nechci vědět, kolik jsem už stál pákistánské daňové poplatníky, protože to musí být darda.

Když jsem vjel z Íránu do nekonečné pouště Balúčistánu, došlo mi, že to je jeden velký stopařský omyl. Že tam probíhá občanská válka (škoda, že mi to neřekli třeba celníci, mohl jsem se vrátit do Teheránu a do Indie letět) a že se musím ozbrojencům naprosto podřídit. Tři dny jsem byl pod ochranou kalašnikovů a štítů, ale naivně se upínal k tomu, že až nakonec přejedeme divoký Balúčistán, všechno se zase vrátí do normálu.

Protože na Pákistán, na ten jsem se těšil asi nejvíc ze všech zemí. Nikdy jsem tam nebyl. Představoval jsem si ho jako nesmírně barevnou zemi plnou hodných, přátelských, pohostinných lidí. A nepletl jsem se – přesně tak to je.

Byla to naprosto bizarní scéna. V pákistánském městě Kvéta jsem se probudil bez hotovosti, kartou se tu podle všeho nikde platit nedá, a tak jsem nutně potřeboval hotovost. Mým ozbrojeným strážcům se ten nápad příliš nezamlouval, ale já trval na svém, že chci mít aspoň trochu svobody; zajít někam do obchodu třeba, koupit si co chci... A tak nakonec zorganizovali eskortu po městě.

Tento článek píšu přímo na hranici s Pákistánem, tak vůbec netuším, jak bude dlouhý – čím kratší, tím lépe pro mě. Zatím mi jen vzali otisky prstů, dokumenty odešly neznámo kam a řekli, ať si sednu mezi ostatní chlapy, že mají jakýsi „passport control problem“. Ženy tu nejsou žádné a od těch chlapů už se liším víceméně jenom tím, že nemám na hlavě šátek.

Jinak se ze mě už stal orientální typ, protože v Íránu se při jarním stopování ze dne na den stane, že najednou nevidíte na okolních kopcích sníh, ale ocitnete se v tropech. V poušti. Na jihovýchodě země je nejčastější dopravní značkou „Dej přednost velbloudům“ a jestli tu roste něco zeleného, tak jsou to palmy, občas i banánové plantáže.

Když jsem se naposledy díval do nějakého špinavého zrcadla, všiml jsem si, že v obličeji začínám být černý. Občas za mnou už někdo přijde a ptá se něco jazykem fársí, protože myslí, že jsem jejich. Ale já v tomhle íránském jazyce zvládám jen několik slov – například šafrán, karavan a divan. Snažím se jich využívat na maximum, ale dlouhé dialogy z toho nebývají.

Po stovkách tisíc kilometrů, které jsem v životě nastopoval, mi došla jedna důležitá věc: všechno se bude dařit podle toho, jak se chovám já. Pokud jsem veselý a milý, je to vždy brnkačka, ale jakmile začnu být negativní, cestování drhne...

Stopem do Ósaky: Jak přejít íránskou silnici a zůstat naživu?

Ve čtvrtek o půlnoci jsem po osmnácti dnech stopování poprvé spatřil moře – Kaspické nepočítám, to je jen obrovské jezero. Nocuju v íránském přístavu Bandar Abbas na břehu Perského zálivu, vlastně jen kousíček nad Dubají. Začaly palmy a pouštní vedro.
A klidně popíšu celý svůj poslední den: ráno jsem si o pět set kilometrů severněji, v Šírázu, jednom z nejhezčích měst, jaká znám, vyrazil ke hrobce perského básníka Haféze. Je obklopena parčíkem a Íránci tam chodívají se zjevnou láskou recitovat básně, i když to je lyrika stará sedm set let.
Parků bývá v každém íránském městě několik. I všude jinde rozkvetlé záhony, vodotrysky nebo sochy. O veřejná prostranství se starají hezky, a třeba právě Šíráz má ještě specialitu – v každé ulici visí na větvích stromů nebo hned nad vchody do obchodů klícky s andulkami, zebřičkami a dalšími podobně ukecanými ptáky.
Ze všeho zmíněného vyzařuje klid a čistota, ale harmonické pocity silně narušuje dění na silnicích...

Celý text na webu www.reportermagazin.cz.

Do města Hamedan mě ve čtvrtek večer veze shodou zvláštních okolností policista (jmenuje se Mohammad, jako každý třetí). Mezi holými, až plyšovými kopci íránského Kurdistánu mi postupně kupuje dvě kávy, jedny chipsy, nějaký perník, taky velký pomeranč a jablko. Prostě klasický Íránec, rozdal by se. „Jak se ti líbí Írán?“ zeptá se přes překladač, a já bych ještě odpoledne vyhrkl, že nejvíc, ale teď si promnu napuchlé oko.

Buď mi to pako dalo před dvěma hodinami pěstí i do ksichtu, nebo fakt nevím. Všechno se strhlo příliš rychle. Zatím si moc nedokážu srovnat, o co šlo. Ale spíš to bude projev mé histaminové intolerance, protože ránu pěstí si nepamatuju...