U Poláčka

Když budu mít štěstí, dožiju se svých padesátin, tuší zpěvák MC Dr. Kary

Když přicházel do redakce Reportéra, věděl, že bude následující rozhovor drásající. V dalším díle podcastu přinášíme první polovinu nesmírně osobní zpovědi hudebníka Ondřeje Háši, který si říká MC Dr. Kary a poslední čtvrtstoletí je známou postavou českého reggae i elektronické taneční hudby.

„Na půlce jara jsem se dozvěděl,“ vysvětluje hned na samém počátku, „že mám rakovinu slinivky a podle všeho mi zbývá nanejvýš rok života.“

Nyní je uprostřed svého posledního turné, které potrvá do půlky září. Navzdory stále občasným bolestem koncertuje několikrát týdně: „Dávní kamarádi mě dokonce začali zvát na místa, kde už jsem léta nehrál, ať se ještě jednou ukážu. Šance, že bych byl nějakého řádění schopný ještě příští léto, je opravdu jen mizivá.“

Nabídky dostává například i na listopad, ale to je pro něj příliš mlhavá budoucnost. Brzy se dozví, jak zabralo první kolo chemoterapie, což bude naprosto zásadní.

Kdovíjakým optimistou Dr. Kary není: „Cítím, jak se denně zhoršuju, jak mě to víc a víc žere. Zatím jde o snesitelnou bolest, ale zároveň je čím dál horší.“

Ví o případu pacienta, který žil s obdobnou diagnózou dvaadvacet dalších měsíců – to by sám považoval za obrovskou výhru. „Zároveň ale vím, že šlo o extrém. Já budu spíš bojovat o to, abych se dočkal svých březnových padesátin.“

Celý rozhovor přinese v textové formě srpnový magazín Reportér, který vychází v pondělí 11. srpna.

Nejhůř bylo, když mi domů poprvé vtrhla zásahovka, přiznává výtvarník Rataj: Dělal jsem bílého koně

Už léta se o něm mluví jako o nejúspěšnějším českém pop-artovém umělci – a něco na tom je. Josef Rataj má bezesporu slušný komerční úspěch a dostává zajímavé nabídky – do redakce Reportéra přišel ihned po návratu z Ósaky, kde nyní vystavuje na světové výstavě Expo.

Realita je ovšem mnohem komplikovanější a Josef Rataj v podcastu otevřeně hovoří o dramatech svého života, která nikdy veřejně neventiloval.

Mnohokrát v minulosti zmínil, že prožil nešťastné dětství se surovým otčímem, ale teď poprvé přiznává, že to byl pouze rozjezd.

„Snad ještě hůř mi bylo uplynulé dvě dekády,“ říká. „Zlepšuje se to až poslední dobou a velmi brzy snad konečně vyrovnám poslední dluhy.“

V raném mládí se stal takzvaným bílým koněm. „Byl jsem příliš flegmatický a lehkovážný,“ viní hlavně sám sebe a vypráví: „Kamarád mi nabídl práci v bazaru, kde jsem prodával mobily. Jednoho dne přišel, že by nutně potřeboval podepsat jeden papír pro známého, který se rozvádí a musí na někoho přepsat firmu, aby ho manželka nepřipravila o příliš peněz. Prý se mi nějak odmění, tak jsem nic neřešil, papíry podepsal – a už se to vezlo.“

Když slíbená odměna nepřicházela, Josef Rataj zbystřil a z podezřelého podniku chtěl vycouvat, ale nedostal šanci.

„Hlavní aktéři těch podvodů začali vydírat, že pokud nebudu pokračovat, připraví mě o tehdy malinkou dceru. Nebo mě odvezli do lesa a zmlátili – takhle vypadala jejich varování.“

Nejhůř mu bylo, když Ratajův plzeňský byt poprvé navštívila zásahovka a hledala tam podvodné dokumenty. „Můj život často vypadal tak, že jsem šel ráno na výslech, po návratu se z těch hrozných nervů vyzvracel, načež dorazila pošta – a já šel zvracet znovu v obavách, co mě v té schránce čeká za další jobovku. Mé srdce stres evidentně nezvládalo, takže mám trojitý bypass,“ říká šestačtyřicetiletý výtvarník v podcastu. „Doktor se tehdy hodně divil: ‚Vy přece vůbec nekouříte, skoro nepijete, tohle se jen tak nevidí!‘“

Rataj má ve tváři dodnes spíše posmutnělý výraz, ale tvrdí, že konečně začíná být šťastný. „V minulosti se stalo tolik špatných věcí, že se to do obličeje vepsalo nejspíš navždy, ale velké problémy jsou za mnou, vytrestal jsem sám sebe. Teď už se můžu zase odrazit a žít.“

Herečka z fotbalové rodiny Petra Nesvačilová: Ač mě ten sport nudil, pořád se mi vrací do života

V Praze bydlí přímo vedle stadionu na Letné. Ve filmu Kouzlo derby hraje vášnivou fanynku Sparty a občas vystupuje ve fotbalovém pořadu Tiki-Taka. Na jednu stranu to dává smysl, protože její otec Petr Nesvačil býval v osmdesátých letech úspěšným ligovým fotbalistou. Rodina fotbalem žila, ovšem s jednou výjimkou: malou Petrou Nesvačilovou.

„Bylo toho mnohem víc,“ vzpomíná dnes v dalším díle podcastu Host Reportéra. „Dědeček dělal celý život správcem fotbalového hřiště v Táboře, tam jsem vlastně vyrostla a všechny znala. Nebylo to špatné, občas jsme si mohli brát z tamního velkého mrazáku nanuky, ale samotný fotbal mě nudil. Prostě jsem čekala, až to chlapi nějak dokopou do sítě a půjdeme zas domů.“

I tam se o fotbale samozřejmě často mluvilo, pro rodinu tou dobou znamenal živobytí. „Sice jsem se ocitala mimo diskuzi, ale vůbec mi to nevadilo,“ směje se Petra v podcastu. „Byla jsem ráda, že mám klid a můžu se přenést do vlastního světa.“

Po převratu ještě dokončoval Jiří Nesvačil kariéru v nižších rakouských soutěžích, což pro dceru znamenalo poznávání kapitalismu a jeho tehdejšího bohatství. „Vzpomínám, jak mi tam všechno připadalo krásné, a občas jsem si mohla koupit třeba úžasnou zmrzlinu ve tvaru sýra nebo časopisy o barbínách. Jako pětiletá jsem ale zároveň uměla jedinou větu, která se hodila, kdykoli se někdo místní na něco zeptal: Ich schaue nur. Já se jen dívám.“

Fotbalu dodnes nijak zvlášť nerozumí, ale neopovrhuje jím. „Tátovi jsem dala nedávno k narozeninám vstupenky na Arsenal proti West Hamu, jeli s mým mužem a vrátili se nadšení.“

Každodenní život vedle sparťanského stadionu pro ni má minusy i plusy. Vadí jí silné reflektory při večerních zápasech a ještě víc některé trapné pokřiky, obzvlášť jeden antisemitský, namířený vůči Slavii. „Ten mě tak rozčiloval, že jsem dokonce začala studovat archivní materiály a z nich jsem překvapeně zjistila, že i Spartu zakládali Židé. Myslím, že by to její fanoušci měli vědět, třeba pak s tou debilitou navždy přestanou.“

Příznivce Sparty i jejích soupeřů sleduje a poslouchá už léta přímo z balkonu. „Zvlášť poslední dva a půl roku, co máme malou Jamínku, bylo na to balkonové studium dost času. Někdy je to samozřejmě divoké, ale na druhou stranu mě občas až dojímají. Vidím cosi mezi náboženstvím a sektou, ta zapálená vášeň je vlastně krásná. Občas se zaměřím třeba na dědečka s babičkou, kteří jdou na fotbal ve sparťanských šálách, a mám před touhle věrnou oddaností respekt.“

V podcastu nehovoří Petra Nesvačilová pouze o fotbale, ale například i o tom, proč za její současnou popularitu může mimo jiné smrt slavného dokumentaristy Karla Vachka. A ohlašuje novinku: „Na podzim mi vyjde druhá kniha. Zvláštní shoda náhod – o té první jsem před lety poprvé veřejně promluvila u vás v redakci Reportéra, a o té nové, která bude více pro děti, teď znovu na stejném místě.“

O čištění uší, spalování mrtvol, sebevraždách farmářů i shánění piva: V Indii je všechno možné!

Kdo chce pochopit Indii, musí o ní aspoň něco vědět. Tuto větu pronese hned několikrát v podcastu Host Reportéra indolog a znalec sanskrtu Zdeněk Štipl. Reaguje tak na vzpomínky moderátora Tomáše Poláčka, který nedávno projel severní Indii stopem: „Vaše postřehy jsou zajímavé,“ řekne občas zkušený indolog Štipl pobaveně, „ale skoro v ničem nesouhlasím.“

Do Indie pravidelně jezdívá tři dekády, v součtu tam prožil nejméně pět let. „Začalo to v devadesátém šestém. Na gymplu jsem jezdíval všude možně stopem po Evropě, ale pak už se nabízela Asie, tak jsem se sebral a na čtvrt roku vyrazil se třemi kamarády do Indie, která u nás tehdy byla populární. Zaujala mě natolik, že jsem pak přerušil studium a odjel do Kalkaty, kde jsem necelý rok pracoval pro řád Matky Terezy s umírajícími lidmi, což byla určující zkušenost.“

S Poláčkem se v dvouhodinovém dialogu shodne alespoň na tom, že delší cestování po Indii je sice nádherné, ale občas taky náročné, a to fyzicky i psychicky: „Po většinu roku je buď vedro, prší, nebo oboje. A všude okolo vás jsou silné podněty. Příliš lidí na malém prostoru, na silnicích neustálé troubení, občas smrad, člověk musí dávat pozor, aby ho něco nezajelo… Chvilku trvá, než si na to zvyknete.“

V podcastu postupně rozeberou klíčová místa na severoindické trase z Amritsaru až do Kalkaty a věnují se mnoha současným i historickým tématům. Postupně dojde na kastovní systém, svatá místa, sebevraždy zkrachovalých farmářů, čištění uší nebo spalování mrtvol na veřejnosti, dokonce i na shánění alkoholu nebo na prostituci.

„Ale ve výsledku je to bezpečná, krásná země, a v ní hodní lidé,“ uzavírá indolog Štipl. „Tedy když si na ně člověk zvykne a má štěstí…“

V dětství všechny indicie naznačovaly, že se stane úspěšným hercem, ale dopadlo to trochu jinak. I po padesátce si občas zahraje, hlavně role rváčů, ale primárně se živí něčím jiným: „Produkcí,“ upřesňuje celoživotní milovník a propagátor boxu Matouš Rajmont v podcastu. „Zorganizoval jsem stovky velkých kulturních nebo sportovních akcí.“

V rozhovoru syn režiséra Ivana Rajmonta a herečky Ivy Hüttnerové vzpomíná, jak coby dvanáctiletý natáčel film Pětka s hvězdičkou: „Tehdy bylo mým obrovským snem kolo BMX, a protože mi dávali 120 korun za den, po třech týdnech na place jsem si na něj dokázal vydělat.“

Brzy se bohužel ukázalo, že je Matouš limitovaný nedostatkem hudebního sluchu. „Chtěl jsem logicky na konzervatoř, ale hudebně mě připravovali kamarádi mých rodičů Vadim Petrov s Ondrou Soukupem, a oba nakonec prohlásili, ať se na zkoušky radši vykašlu, že to nemá smysl. Později jsem to zkusil aspoň na DAMU, ale tam, když jsem začal zpívat ‚Tancuj, tancuj‘, tak mě už před slovem ‚vykrúcaj‘ zděšeně zastavili.“

V dospělosti tak hrál jenom nárazově. „A vždycky mě to mrzelo,“ přiznává. „Herectví je pro mě příjemný relax. Na druhou stranu jsem tomu šel sám naproti. Například tím, že jsem se už před třicítkou začal nechávat tetovat na viditelných místech, což bývá samozřejmě hendikep. Nakonec se to ustálilo v módu, že mi volají, když potřebují grázla, ale vděčný jsem i za to, zvykl jsem si. Když jednou přišla nabídka, abych hrál v seriálu gynekologa, vůbec jsem to zpočátku nechápal a ptal jsem se jich, jestli se náhodou nezbláznili.“

V rozhovoru Matouš Rajmont hovoří o tom, jak občas zlobí i v reálném životě – naposledy v záchvatu (podle všeho spravedlivého) hněvu zdemoloval vybavení jistého kadeřnictví.

„Ono to může být dědičné,“ směje se. „Můj táta taky zlobil, i když většinou hezky. Zlobil mimo jiné bolševiky tím, jaké dělal divadlo, míval průšvihy. Možná i proto jsme už před revolucí s kamarádem Tomášem Vodičkou založili Nezávislé sdružení studentů, kvůli čemuž jsme dokonce navštívili Ivana Havla; zpětně jsem zjistil, že to zaznamenala i Státní bezpečnost. Nevynechal jsem jedinou demonstraci, ale přiznávám, že vnitřně jsem kdovíjak politicky angažovaný nebyl. Mně se v těch šestnácti spíš líbilo, že se můžu postavit proti policajtům v helmách.“

Že by si ještě někdy zahrál pořádnou hlavní roli, tomu Matouš Rajmont příliš nevěří. „Musel bych si napsat vlastní scénář. Ten scénář by byl určitě o boxu a já bych tam hrál zase toho rváče se zlomeným nosem. Pravděpodobně starého trenéra.“

„Pokud banda českých středoškoláků pošle vlastní družici na oběžnou dráhu, je už možné skoro všechno“

Větu z titulku prohlásil Simon Klinga ve stejnou chvíli, kdy začal v redakci Reportéra hledat cosi v mobilu: „Česko má při výzkumu vesmíru obrovský potenciál, můžeme v tom oboru být silní. Vždyť pokud banda středoškoláků pošle vlastní družici na oběžnou dráhu…“ A právě v tu chvíli na displeji mobilu zjistil, kde přesně se „jeho“ družice jménem LASARsat nachází: „Prolétá nad severem Španělska, ve výšce zhruba 490 kilometrů nad Zemí.“

Sedmnáctiletý brněnský gymnazista Simon Klinga byl odmalička výjimečně inteligentní. Zajímal se o vědu a techniku, o vesmír zvlášť. V devíti letech byl jeho největším idolem Elon Musk, ve dvanácti Daniel Stach, sám jde střední cestou – věnuje se inovacím v oblasti kosmických technologií i popularizaci vědy.

Chováním a suverénním projevem na svůj věk nepůsobí, nezávislý pozorovatel by mu tipoval pětadvacet let a dokončenou univerzitu k tomu. „Jak se blíží osmnáctiny, začínám bilancovat, co všechno se vlastně za posledních, dejme tomu, pět let stalo,“ říká Simon v podcastu.

A povedlo se toho dost. Předloni založil studentský tým LASAR, který se zaměřuje na využití laseru k restartu nefunkčních satelitů nebo rovnou k odstraňování kosmického odpadu z oběžné dráhy Země. „Chceme se stát vesmírnými popeláři,“ vysvětluje.

Se svou partou vyvinul družici LASARsat, kterou loni 21. prosince vynesla na oběžnou dráhu raketa Falcon 9. Simon byl přímo na místě startu v Kalifornii, je to pro něj životní zážitek.

A v září se do USA vrátí. Tentokrát na celý školní rok, protože dostal stipendium na pensylvánské Mercersburg Academy. „Možná změnu potřebuju,“ uvědomuje si. „Těch posledních pět let jsem jel v hardcore pracovním režimu, neustále se soustředil na naše projekty, na výkon a efektivitu. Jak teď trochu bilancuju, došlo mi, že jsem jisté věci zanedbával. Mimo jiné taková ta normální, nepracovní přátelství, ale taky sport anebo spánek. Začínám to lehce měnit. Jak vidíš, k vám do redakce jsem například přijel na skateboardu, to by se dřív nestalo.“

Ale odkud vlastně jel?

„No, z pražského planetária, kde jsem strávil noc. Jestli jsi tam delší dobu nebyl, určitě zajdi, je dnes totiž na světové špičkové úrovni. Naprosto mimořádné!“

Těžkých pět let končí nádherně. Terezie Kovalová o dopadu na dno, ze kterého zvedla sólovou desku

Má důvod k mírnému optimismu. Ve svých pětatřiceti letech vydala hudebnice Terezie Kovalová první sólovou desku a zatím za ni sklízí pochvaly – jmenuje se Zinka a bude patřit k adeptům na české album tohoto roku. V dalším díle podcastu Host Reportéra se Terezie prezentuje tím, co je jí dlouhodobě vlastní, totiž nesmírnou upřímností.

Na rozhovory s ní se není třeba nijak zvlášť připravovat, protože (od dětství tak trochu jiná, zvláštní) Terezie dokáže zajímavě rozebírat širokou škálu témat. Předem neplánovaná pětiminutová pasáž podcastu se tak například věnuje fundovanému pohledu na roli umělé inteligence v současném umění.

Základem povídání je ovšem podrobný rozbor vůbec první odpovědi, kterou Terezie v podcastu řekne.

Na jednoduchou otázku „Proč vznik alba trval tak dlouho, celou pětiletku?“ vychrlí několik důvodů, které by se daly shrnout následovně: před pár lety se jí zhroutil svět.

„Brutálně jsem vyhořela, rozvedla se, skončila s učitelskou prací, měla finanční starosti, potom i psychický blok z vlastního zpívání, došlo dokonce na myšlenky, že s profesionální hudbou skončím.“

V rozhovoru potom vysvětluje, co jí pomohlo a dodnes pomáhá psychické bloky i fyzické zdravotní problémy překonávat. Hovoří o svých ambicích dostat se za hranice České republiky, ale i o tom, jak v tuto chvíli vše směřuje ke křtu desky, který se uskuteční 12. září v pražském Paláci Akropolis.

Vincent Venera, známější coby Svatý Vincent, byl již za svého raného mládí v dobách normalizace poměrně známou pražskou postavičkou - vlastně postavou. Ocitujme z kultovní knihy Tak pravil Vincent, kterou před čtyřiceti sepsal další host podcastu Host Reportéra, výtvarník a evangelista Vincentových proroctví a mouder Pablo de Sax: „Jednou seděl Vincent na zahrádce Malostranské kavárny, když šel kolem Egon Bondy. Vincent na něj zavolal a Bondy si přisedl. Vincent se jal Bondymu vyprávět své vize. Bondy s nadšením poslouchal a přitakával. Před odchodem Vincentovi řekl: Pane Venera, vždyť vy jste pražská postavička! Vincent odpověděl: Ale děte do prdele, pane Fišer, já nejsem žádná pražská postavička, pražská postavička jste vy! Já jsem pražská postava...“Svatému Vincentovi dnes táhne na sedmdesát a poustevničí v ústraní, daleko od rodné Prahy, ale Pablo de Sax chystá výrazně rozšířenou novou knihu, zachycující to nejpodstatnější z Vincentových vzpomínek a myšlenkových pochodů - všechny informace najdete ZDE. https://www.startovac.cz/projekty/svatyvincent

Paradoxy dnešního Íránu. Režim nesympatický, obyvatelé nesmírně milí, říká překladatel a průvodce

„Slyšel jsi, co se od rána děje?!“ Další díl podcastu Host Reportéra vznikal za nečekaných okolností. Známý průvodce po Íránu a znalec perského jazyka Vladimír Váchal přišel do redakce v pátek dopoledne, jen chvíli poté, co na Írán s překvapivou silou zaútočil Izrael.

Váchal jezdí do Íránu pravidelně šestnáct let, v Teheránu dokonce studoval, a nebojí se hovořit o tom, jak je jeho nejmilejší země rozporuplná.

„Zbožňuju ji z pohledu turistického nebo kulturního,“ říká, „k tamní politice mám samozřejmě zásadní výhrady. V dnešním Íránu už ovšem jede po jedné koleji normální společnost, po druhé reprezentanti režimu, a tyto dvě skupiny se příliš nepotkávají. Běžní lidé se v první řadě snaží důstojně přežít v nepříznivé finanční situaci, která je rok od roku horší. Turisté mívají po návratu domů pocit, že jsou tam už skoro všichni protirežimní, což není úplně pravda, nicméně mladí lidé myšlenky islámské revoluce z roku 1979 skutečně většinou nesdílejí a vývoj podle všeho směřuje k nějaké systémové změně. Tipnul bych si, že půjde o nenásilnou, řekněme ‘hedvábnou’ revoluci.“

Váchal v podcastu vysvětluje, proč čím dál více žen odkládá šátek, nebo proč není problém sehnat alkohol. Připomíná, že mladí lidé v Íránu jsou běžně na sociálních sítích, což režim nepovoluje. „V zemi s tisíci různých zákazů,“ směje se, „by bylo těžké pečlivě kontrolovat, jestli podobné věci někdo dodržuje, nebo ne.“

A proč je Írán mezi turisty dlouhodobě oblíbenou destinací?

„Jde o čistou a pro turisty za normálních okolností bezpečnou zemi,“ vypočítává Váchal. „Jeden den se tam můžeš opalovat u moře a klidně hned zítra lyžovat, ale hlavně: Íránci jsou neskutečně milí. Nikde jinde jsem se například nesetkal s tím, že se cizí lidé okamžitě dávali do družného hovoru s kýmkoliv na ulici, jako by se dávno znali.“

V podcastu Váchal hovoří také o skvělém íránském jídle, o zvycích, které Češi zpočátku příliš nechápou, nebo o kouření opia.

Víte, proč jsou Japonci ze světové výstavy v Ósace nadšení? Proč jich do areálu na umělém ostrově, vybudovaném mimochodem z navezeného odpadu, chodí každodenně přes sto tisíc? Zajímavou odpověď nabízí v dalším díle podcastu Host Reportéra Ondřej Soška, generální komisař české účasti na Expo.

„Pouze sedmnáct procent Japonců vlastní cestovní pas, což je zčásti i proto, že je Japonsko obrovské a nabízí různá klimatická pásma, od chladného po subtropické. Druhým důležitým faktorem je nátura, která řadí práci nad volný čas a odpočinek. A nezapomínejme ani na to, že se místní ekonomika v posledních pětatřiceti letech nevyvíjí zrovna dobře, kupní síla obyvatelstva se propadla, a tak si mnozí Japonci cestování do zahraničí ani nemohou dovolit.“

Ondřej Soška se do Japonska zamiloval před více než dvaceti lety, když tu půl roku studoval.

„Ve své současné funkci ale občas narážím na kulturní odlišnosti, které dovedou zkomplikovat život,“ zmiňuje v podcastu enormní smysl pro dodržování pravidel. „Například už když jsme stavěli pavilon, japonský úředník prohlásil, že s originální dřevěnou stavbou nemá zkušenost, tak ji nepovoluje, a japonský architekt se s tím smířil – přece se nebude přít s úředníkem! Tehdy jsme spor museli vyeskalovat my. Dostali jsme se až na místní ministerstvo a teprve tam našli zastání. Jak říkám, Japonsko mám rád, ale když tu chce člověk udělat něco nevšedního, vybočit z řady, čeká ho spousta potíží.“

Expo v Ósace končí v půlce října, Soškova mise o půl roku později. „Moc bych si přál, abychom v tom mezidobí náš pavilon rozmontovali a přepravili do Česka, kde by mohl sloužit veřejnosti další desítky let.“