U Poláčka

Z případů soudního lékaře: „Nechtěla se, kolegové, naše sebevražedkyně podobat Ježíši?“

Rád a hodně vypráví o pitvách. Mluví o vraždících manželích Stodolových i Janákových, vzpomíná i na případ, který v něm zažehl celoživotní zájem o fenomén sebevražd. K podcastu do redakce Reportéra přišel špičkový soudní lékař Miroslav Šafr.

„Nezapomenu na silně věřící čtyřicetiletou ženu, která provedla kombinovanou a velmi komplikovanou sebevraždu,“ vypráví mimo jiné v podcastu. „Na místě činu byla nalezena Bible s pasážemi zvýrazněnými barevnými fixami a náboženské obrázky. Tak mi to vrtalo hlavou, až jsem si zašel pro radu k profesoru Petráčkovi z hradecké pedagogické fakulty, knězi a teologovi. Ptal jsem se, co si s tím počít, když ze všeho čišely náboženské motivy.“

Miroslav Šafr se ptal sám sebe, jestli zranění té ženy cíleně neimitují Ježíše na kříži. „Měla bodnou ránu v srdeční krajině, která připomínala poranění Longinovým kopím, spolykala několik šicích jehel, což mohlo znázorňovat Ježíšovo utrpení, a tak dále.“

Teolog Tomáš Petráček jej ale vrátil nohama na zem. „Řekl, že lidé, kteří se situují do osobnosti typu Ježíše Krista, chtějí obvykle zanechat nějaké poselství, jasný vzkaz, a to u té paní nebylo. Žila sama, měla neopětovaný, platonický milostný poměr, tíhla k alkoholismu, takže řada světských okolností ji nejspíš prozaicky svedla k sebevraždě. Byl to ale mimořádný případ na začátku kariéry a tehdy asi vznikl můj zájem o sebevražednou fenomenologii.“

Část rozhovoru pro otrlé se soudním lékařem Šafrem si můžete přečíst v novém vydání Reportéra, v tomto podcastu najdete množství dalších detailů.

Těším se, jak mi humanoid za pár let vypleje zahradu, říká odborník na umělou inteligenci Jan Šedivý

Ač se umělá inteligence vyvíjí fascinující rychlostí, jisté limity nikdy překročí. Nenaučí se například dělat kvalitní humor, originální vtip „vymyslí“ nanejvýš bezděky. Další díl podcastu Host Reportéra na téma umělá inteligence naštěstí vtipný je, i když občas také bezděky.

Do redakce přišel Jan Šedivý, jeden z největších a služebně nejstarších českých odborníků na AI, a více než hodinu si trpělivě povídal s moderátorem Poláčkem, který je občasným a prostým uživatelem.

Zatímco Poláček svému jazykovému modelu za všechno děkuje a zdraví ho, Jan Šedivý nikdy. Správně v něm vidí jen stroj, který navíc od devadesátých let, kdy v USA nastoupil do firmy IBM, pomáhal vyvíjet.

Až otcovsky Poláčkovi vysvětluje, co všechno i bezplatné modely dovedou: „Musíte se trochu odvázat. Dejte si třeba frťana a zadávejte jim úkoly, které vás dosud nenapadlo dávat!“

Popisuje, v čem jemu samotnému AI usnadňuje život. „Denně například vychází mnohem více zajímavě vypadajících článků, než jsem schopný přečíst. Dávám jazykovému modelu jejich linky, zpět dostávám stručná shrnutí obsahu a pak už se jen doptávám na konkrétní věci, které mě skutečně zaujaly.“

Šedivý je ohledně umělé inteligence optimistou a věří tomu, že lidstvu v budoucnosti spíše výrazně pomůže než ublíží. Už se těší na období, které může přijít do deseti let, kdy budou k dispozici cenově dostupní humanoidi. „Je celkem reálné, že mi takový robot například vypleje zahradu, vyndá nádobí z myčky, donese tašku s nákupem a když budu nemocný, klidně vyvenčí i psa.“

Jan Šedivý po konci zahraniční kariéry ve firmách IBM nebo Google působí v Českém institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT.

V úterý 14. ledna bude jedním z řečníků na velké konferenci o společenském dopadu nazvané Good Company Circle, která se koná na pražském Výstavišti.

Všechno sedlo. „Letos poprvé jsem se na trati ani jednou nepozvracel,“ říká český vítěz Spartathlonu

Životního úspěchu dosáhl až po padesátce a je to příběh na knihu. Ultramaratonec Radek Brunner, který mimo jiné od mládí trpí Bechtěrevovou nemocí, vyhrál minulý víkend v Řecku legendární Spartathlon. Trať z Athén do Sparty, dlouhou 246 kilometrů, zvládl s výrazným náskokem za 21:24:35.

„Noc před odletem do Řecka jsme se ženou leželi v posteli a já řekl, že jí chci o Spartathlonu vyprávět – o všech těch místech, která mě na trati čekají. Ona se rovnou zeptala, na co se netěším, a já popravdě odpověděl, že letos se těším úplně na všechno a že si celkem věřím na medaili.“

Vyprávění z manželské postele si nyní zopakoval v redakci Reportéra. V podcastu rozebírá ranní start pod Akropolí i „krizové“ město Korint po osmdesáti kilometrech, kde se v minulosti téměř vždycky pozvracel: „Tentokrát ne, všechno mi sedlo.“

Vypráví o tom, jak se závod obvykle rozhoduje kolem sto šedesátého kilometru, na nejvyšším kopci trati: „Hned za ním jsem doběhl doposud vedoucího Itala, nic moc mě nebolelo, nocí se běželo dobře. Pak už jsem se bál nejvíc ze všeho zranění, ale říkal jsem si, že pokud se dostanu deset kilometrů před Spartu, doběhnu to třeba i se zlomenou nohou.“

Nikdy dříve si z pověrčivosti nebral na závody českou vlajku. Teď to porušil a poslední dva kilometry k cílové soše krále Leonida běžel s ní.

Celý jeho výkon působí neuvěřitelně, ale jedna statistika je skutečně zarážející – Radek Brunner (o němž si i kamarádi mysleli, že už je na medailový úspěch „starý“) prostál nebo prochodil v celém závodě pouhých čtrnáct minut. V cíli ho bolel jen trochu žaludek a kdyby bylo třeba, pokračoval by klidně i dál.

Co cestou pil a jedl? Jaká píseň mu dlouhé hodiny zněla v hlavě? A jak svůj triumf oslavil? Radkovo podrobné vyprávění si poslechněte v dalším díle podcastu Host Reportéra.

Každá země má svoje prasata, tvrdí žena, která jezdí stopem po světě a všude uklízí odpadky

Mladí manželé původem z Mostu se rozhodli pro nomádský život se zvláštním zaměřením na odpadky a mají statisíce sledujících po celém světě. Do podcastu Host Reportéra přišla během návštěvy rodného Česka třiatřicetiletá Michaela Dolan, která má zvláštní superschopnost: „Dobré oko na bordel.“

Sama vystudovala adiktologii, její manžel Jiří chemii, ale jakmile srolovali univerzitní diplomy, přestěhovali se roku 2018 do Barcelony. „A tam to celé vzniklo,“ popisuje Michaela důvod, proč si založili dvojčlennou buňku zvanou Verdaderos a začali vášnivě uklízet veřejná prostranství. „Každou sobotu jsme chodili pomáhat s úklidem na městskou pláž Barceloneta a překvapeně zjišťovali, kolik tam je odpadu, jehož si běžní lidé často ani nevšimnou.“

Svobodomyslní manželé se v době covidových omezení přestěhovali do Latinské Ameriky a začali publikovat videa ze svých úklidů na sociálních sítích. Pomohlo jim, že rychle přešli na španělštinu a jejich příspěvky se stávaly virálními. „Třeba na TikToku máme půl milionu followerů,“ konstatuje Michaela, která poslední dobou žije s manželem převážně v Mexiku. „TikTok tam je záležitostí všech generací, nejen mladých lidí jako v Evropě.“

Letos v létě si manželé k pátému výročí svých úklidů naplánovali cestu stopem po dvanácti evropských zemích a akci nazvali Hitch for Change. Na své dobrovolné brigády vždy zvali i lokální čističe, protože lidí aktivně bojujících s odpadem je v každé zemi dost. Například v Helsinkách dorazilo osmatřicet pomocníků: „Překvapilo mě, že Skandinávie není zase tak čistá, jak bychom čekali.“

Největší pořádek nalezli v pobaltských republikách. „Ale i tak,“ směje se Michaela v podcastu. „Třeba o Vilniusu nám dopředu tvrdili, že tam nebudeme mít moc co sbírat, a nakonec z toho bylo přes osmdesát kilo odpadu. Podle mých zkušeností má prostě každá země svoje prasata.“

Ručně nakreslila tisíce kostýmů pro film o Kafkovi. Říkají mi Analog, směje se Michaela Horáčková

Rok života věnovala Franzi Kafkovi, o němž říká, že chodil velmi hezky oblékaný a uvědomoval si vlastní přitažlivost. „Byl zajímavý, tajemný a na první pohled křehký - která žena by se o něj nechtěla postarat?“ Pozvání do podcastu Host Reportéra přijala celosvětově vyhledávaná kostýmní výtvarnice Michaela Horáčková Hořejší, pro kterou byl nový film Franz doposud největší kariérní výzvou.

Nejlepší profesní rada, kterou kdy dostal Petr Fiala: Zatni pr*el a pošli to tam!

Nikdy netvrdil, že umí kdovíjak dobře zpívat. Dokonce na mikrofonu ani příliš nelpěl. Dalším hostem podcastu Host Reportéra je Petr Fiala, jednašedesátiletý kapelník Mňágy a Žďorp.

„K mikrofonu jsem se dostal jenom proto,“ vysvětluje v podcastu, „že se odstěhoval náš původní zpěvák Ivoš Chmelař. Do té doby jsem kníkal sbory, tak to na mě zbylo, ale rozhodně jsem nikdy nebyl tím, kdo přijde do hospody a vytasí se s padesáti písněmi.“

Z kriminálu rovnou do nevěstince. Bývalý dealer kokainu Daniel Flasza dokončil knihu pro zvrhlíky

Může to vypadat jako nová bizarní položka na literárním trhu, ale pozor. Sedmatřicetiletý Daniel Flasza, někdejší populární pražský dealer a později také vězeň, se stal díky své prvotině Muklové a Šlajsny nečekanou kometou mezi českými spisovateli.

V dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví o tom, jak mu velmi živý literární popis feťáckých a vězeňských dobrodružství otočil život naruby: „Vůbec jsem třeba nechápal, když mi najednou ministr kultury předával Cenu za nejkrásnější českou knihu. Trochu vypadal, že by si dal lajnu kokainu, ale neřekl si, a já v tom teď už stejně nejedu.“

Flasza sice začal psát až v kriminále, od té doby se však nezastavil, dokonce se stal i nakladatelem.

V říjnu vydá knihu druhou, nazvanou Stripáče a hampejzy, přičemž důležitý je i podtitul: „Láska je tu pro všechny.“

S nebývalou otevřeností v ní popisuje svůj celoživotní kladný vztah k neonům, červeným světýlkům, tmavým uličkám, špinavým nevěstincům a stripklubům.

Navštěvuje je pravidelně, a to doma i kdekoli v zahraničí. „Od puberty mi to vždycky připadalo vzrušující a fascinující,“ shrnuje v podcastu. „Nikdy jsem v tom necítil žádné morální dilema ani hlubší etický problém, neviděl jsem na tom nic špatného. To napětí, ta špína, erotika, sex… Všechno dohromady se mi zarylo pod kůži tak hluboko, že se z toho stala droga.“

Vypráví, jak hned po roce a půl ve vězení zamířil do podniku ShowPark v pražských Holešovicích, kde byl dříve častým hostem, a tak ho tamní děvčata nadšeně vítala: „Daniel, welcome back! Ahoj fešáku, půjdeš se mnou na pokoj? Dlouho jsem tě tady neviděla!“

Protože si s prostitutkami a striptérkami rád povídá, může například v podcastu vysvětlit, proč jsou mezi dívkami v ShowParku nejčastěji zastoupeny Rumunky, kolik vydělávají, a proč jim ta spousta peněz často nestačí.

I když je rozhovor napěchovaný mnoha podobně zajímavými fakty, raději varujeme, že je vhodný spíše pro otrlé povahy.

Až do čtyřiceti znamenal každý den nějaký průšvih. A pak jsem naštěstí zjistila, že mám ADHD

Do předloňska byl život Ivony Remundové často jedním velkým chaosem. Ve svých čtyřiceti letech pak matka tří dětí a žena filmaře Filipa Remundy náhodou zjistila, že za její věčný neklid může ADHD. Začala problém řešit a s manželem všechny důležité kroky v procesu léčby dokumentují. Vznikl rozhlasový dokument, chystá se i ten filmový.

Nyní přišla Ivona Remundová za mikrofon podcastu Host Reportéra, kde podrobně popisovala typické příznaky, s nimiž se donedávna potýkala.

Nikdy například neuměla chodit včas a stíhat termíny. „Můj mozek mívá tendenci ztrácet pojem o čase. Běžně se stávalo, že jsem večer chtěla někam jít a dala si hodinu na přípravu. Pak jsem ale zahlédla zajímavou knížku, což byl impuls, abych se do ní začetla. Nakonec mi manžel nebo děti museli říct: Mami, nemáš někde za deset minut být? A já pochopila, že jsem jako obvykle v háji.“

Od chvíle, kdy zná svou diagnózu, začala ADHD zapáleně studovat. Dělá rozhovory s českými i světovými odborníky a sama podstoupila všechny tři důležité kroky: „V mém případě byla důležitá vhodně zvolená farmakologie, skupinová terapie i změna životního stylu.“

Zatím se Ivoně Remundové daří. Dávní přátelé i kolegové jsou poslední dobou překvapeni: „Ty jsi tady včas? Opravdu jsi práci dodělala v termínu? A pamatuješ si všechno, co jsme ti říkali?“

Takové věty nebyla zvyklá slýchat: „Až do těch čtyřiceti se stával každý den nějaký průšvih. Snažila jsem se mezi nimi bruslit, maskovat je nebo okecávat. A najednou zažívám i delší období, kdy se na mě nikdo nezlobí a nikoho nenechám ve štychu. Připadá mi, jako bych byla ve snu.“

O tom všem hovoří Ivona Remundová v dnešním podcastu Host Reportéra, ale i ona se svým manželem chystá o tématu ADHD podcastovou sérii. Vycházet začne už za pár dní a jmenovat se bude Klid v hlavě.

Snad nejznámější žijící postavou na české železnici je pětapadesátiletý Pavel Peterka, který obsluhuje v jídelních vozech z Prahy na sever Německa. Ty jsou letos postupně nahrazovány moderními vagóny s bistrem, ale Peterka u dráhy zůstane: “Bude se mi stýskat,” říká v dalším díle podcastu Host Reportéra, “ale ono to půjde.”

Populárním se stal díky své povaze. Vždy dobře naladěný, zdvořilý jak z filmu pro pamětníky, ale zároveň kdykoliv připravený prohodit se zákazníky pár vět na libovolné téma a upozornit je na každou zajímavost za oknem.

Od doby, kdy se o Peterkovi začal zmiňovat ve svém díle spisovatel Jaroslav Rudiš, ho občas zákazníci aktivně žádají o společnou fotku. Stal se přítelem umělců, inspiroval divadení hru a dává rozhovory. “Já jsem ale pořád jenom obyčejným hospodským,” říká v podcastu, “pokorným služebníkem Nejvyššího železničáře.”  

Letos v létě zažívá zvláštní situaci, kdy na překrásné trase podél Labe obsluhuje střídavě jak ve vozech dosluhujících, kde pracoval třiadvacet let, tak i v těch moderních s bistrem.

“Loučení jsem se bál,” přiznává. “Klasický jídelní vůz, ta příjemná hospoda s ubrusy na stolech a kulatými lampičkami, je už dávno jakousi mou druhou manželkou, mám ho takzvaně v uších. Stačí jediný nezvyklý zvuk, abych okamžitě zbystřil.”

Jistá melancholie zatím v Peterkovi přetrvává, zároveň ale uznává, že má změna smysl. “Bylo už potřeba soupravy zrychlit, vylepšit pasažérům možnost připojení k zásuvce, k internetu a tak dále.”

Charakter jeho práce se mění. I v bistrovozu zůstaly stolky, ale bez ubrusu, a namísto třiceti se k nim vejde už jen osmnáct hostů. 

“Prostor je tam jinak uspořádaný, ale není třeba plakat, protože pořád ještě cestujícím čepujeme plzeňské a podáváme svíčkovou. Sice z naší kuchyně neslyšíte naklepávání masa ani prskající pánev, ale máme velký konvektomat, který umí téměř všechno. Sázená vejce se šunkou či parmezánem dostanete výborná.” 

Pavel Peterka se pokusí zachovat i na stísněnějším prostoru duch restaurace, ve které se lidé rádi setkávají. Na závěr podcastu ale vyjádří své přání: “Kéž by aspoň jeden z těch úžasných starých vozů skončil v muzeu!”

„Dostávám tipy na šamany, nabízejí mi i Krista, jen žádná nabídka sexu ještě nepřišla,“ říká Dr. Kary v podcastu

Pro posluchače podcastu Host Reportéra přinášíme druhou část rozhovoru s vážně nemocným zpěvákem Ondřejem Hášou, který si říká MC Dr. Kary. Bojuje s rakovinou slinivky a pomalu dokončuje jak první kolo chemoterapií, tak i poslední koncertní turné. Pevně doufá, že se dožije svých padesátin.

V podcastu jde na dřeň. Zamýšlí se například nad tím, jak by jednou mohl vypadat jeho pohřeb: „Doufám, že to bude velká párty a za hřbitovní zdí zahraje soundsystem.“

V současnosti se Kary snaží zvládnout co nejrychleji spoustu práce. „Zatím mám ještě sílu, ale netuším, jak dlouho budu ready,“ říká v podcastu. „Ukázalo se, že mám jen tři priority: dělat koncerty, nahrávat písničky a potkávat se s kamarády.“

„Zatímco dříve byl naprosto bez ambicí, poslední dobou se zahlcuju úkoly. Zmatek v hlavě pravidelně nastává večer, kdy mi začnou pípat zprávy: ‚Už jsi napsal tomu doktorovi, kterého jsem ti sehnal?‘ ‚A co si myslíš o tý liáně?‘ Dostal jsem padesát tipů na různé léčitele a šamany, tři návrhy na obrácení se ke Kristu… zatím ale nepřišla ani jedna nabídka sexu.“

Humor tedy MC Kary neztrácí. Například dnes, 15. července, vystupuje v Rakovníku. „Ten jsem se svojí rakovinou,“ konstatuje lakonicky, „rozhodně nemohl a nechtěl minout!“