U Poláčka

Krteček je omyl a za vše dobré vděčím Brežněvovi, říká sběratel, který zaplnil Palác ilustrací

„Měl bych si domů pořídit pozlacenou bustu Brežněva, protože až díky němu jsem mohl poznat svět, vybudovat velké nakladatelství a vedle toho jaksi mimochodem nashromáždit tisícovku nádherných ilustrací a obrazů!“ Svůj strhující příběh vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra někdejší emigrant Otakar Božejovský, který žije střídavě v Praze a v severní Itálii.

Narodil se na jaře roku 1948, tedy ve chvíli, kdy komunisté přebrali moc nad zemí. Jeho úspěšná a podnikavá rodina klesla během chvíle na dno: „V dětské vzpomínce vidím, jak nás komunisté vyhazují z domu na Starém Městě a ještě u toho dávají přes držku mámě i babičce. Mávali lejstrem, že tam bude nově bydlet jeden z nich, nějaký generál. Na toho jsem asi o dvanáct let později narazil v tramvaji a netuším, jak se to stalo, ale generál z ní po chvíli za jízdy vypadl,“ nezastírá Božejovský svoji originální náturu.

Jako školák nejprve každé ráno skládal za drobné peníze uhlí, ale brzy pochopil, že mnohem lepší bude kšeftovat: „Nejdřív jen tak dětsky, měnil jsem například žvýkačky za náušnice. Ale když jsem nakonec odešel na konzervatoř do Varšavy, rozjel jsem to ve větším,“ vzpomíná muž, který hrál výborně na kontrabas i na klavír. „V Polsku jsem nakoupil desky Beatles, s Rusy je vyměnil za pravoslavné ikony, a ty jsem pak draze střelil do Německa,“ popisuje své metody.

Po okupaci utekl do Švýcarska. Přátelil se mimo jiné s Karlem Krylem, Karlem Schwarzenbergem nebo Svatoplukem Karáskem. Zásadní bylo setkání s jiným emigrantem, úspěšným ilustrátorem dětských knih Štěpánem Zavřelem. „Chtěl založit nakladatelství. Mým snem to nebylo, ale když Štěpán řekl, že na tom stejně není možné vydělat, tak mě vyhecoval. Chtěl jsem mu dokázat, že to jde, a velmi dobře.“ Nakladatelství Bohem Press skutečně uspělo – jeho tituly vyšly v milionových nákladech a byly přeloženy do více než šedesáti jazyků: „Začínal u nás třeba i Petr Sís.“

Když byl Božejovský při penězích, nakupoval od ilustrátorů originály. „Většinou jsem je hned hodil do skříně v kanceláři, a nakonec mě samotného překvapilo,“ říká, „jak obrovskou mám sbírku.“

Protože je bezdětný, rozhodl se osm set obrazů prodat do Českého Krumlova, kde díky tomu od léta funguje velký Palác ilustrací. Svérázný a prostořeký Božejovský je sice mužem, vyvolávajícím emoce, ale i tak byl díky svému životnímu dílu přijat japonskou císařovnou a letos převzal od ministra zahraničí Cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Kolem nás se dějí divné, zcela nevysvětlitelné jevy. Možná jde o UFO, ale raději jim říkejme UAP.

O astronomii a případných mimozemských civilizacích se nakladatel David Frank zajímal od útlého dětství v časech normalizace. Už jako šestiletý prvňák napsal první z mnoha sci-fi povídek. V dospělosti ho konkrétně UFO coby sporné téma přestávalo zajímat, ale to se zásadně změnilo po nečekaných odhaleních z roku 2017. Hovoří o tom v dalším díle podcastu Host Reportéra.

„Nejde jen o mě,“ vysvětluje, „zájem se obnovil v celém světě, Spojenými státy počínaje. Tehdejší závažná odhalení způsobila, že UFO přestalo být považováno za okrajovou konspiraci a začala naopak éra, kdy je jeho výzkum seriózním bezpečnostním a vědeckým problémem, ke kterému se například vláda USA oficiálně přiznává.“

Okamžitě došlo ke změně v terminologii. Namísto podezřelého termínu UFO se dnes na vědecké a politické půdě používá jiná zkratka: UAP: Unidentified Anomalous Phenomena, tedy neidentifikované anomální jevy.

„Přesně před osmi lety publikoval New York Times článek,“ vysvětluje David Frank v podcastu Host Reportéra, „který poprvé seriózně a doloženě informoval o tom, že Pentagon tajně financoval program, systematicky zkoumající nevysvětlené letecké jevy.“

Američané tehdy uznali pravost několika zvláštních videí, pořízených vojenskými piloty. Jsou na nich zřetelně vidět objekty bez viditelného pohonu, ale s extrémní akcelerací a pohybující se způsoby, které neodpovídají známé aerodynamice.

„Ano,“ připouští David Frank v podcastu, kde tato videa podrobně rozebírá, „řada jevů se nakonec jistě vysvětlí, ale některé těžko. Dnes už jsem tedy ve fázi, že kdybych si měl vsadit, tak řeknu, že tady sami rozhodně nejsme.“

David Frank letos ve svém nakladatelství vydal americký bestseller Naléhavé, v němž o dlouho utajovaném pátrání Pentagonu po UFO píše někdejší šéf tohoto vojenského programu Luis Elizondo.

Baťa, Harley, rokenrol. Dějí se zvláštní věci, vždyť já měl být zdravotním bratrem, říká Šimon Opp

Působí, jako by za mikrofon do redakce Reportéra dopadl odněkud z minulosti. Z doby, kdy mladí kluci chtěli od života hlavně pěkné holky, tvrdý bigbít, silnou motorku. Občas si zaboxovat, zajít s kamarády na skleničku. „Jen drogy do toho klišé v mém případě nepatří,“ směje se třiadvacetiletý zpěvák a herec Šimon Opp. „Za časů nejtvrdší puberty jsem to přehnal s marihuanovými koláčky a následující dva týdny měl pocit, že skončím v blázinci. Tehdy jsem si řekl, že si tuhle zábavu jako jednu z mála raději odepřu.“

Šimon Opp má za sebou teprve první opravdu profesionální muzikantskou sezónu. Ta se ovšem povedla. Se svou kapelou předskakoval Bryanovi Adamsovi, dostal nominaci na Objev roku v soutěži Český slavík. Kromě toho Šimona začali poznávat i televizní diváci, protože dostal prostor například v seriálu Zoo.

Sám je překvapený tím, co se děje. „Ano, na kytaru jsem díky tátovi a staršímu bráchovi hrál od osmi let, ale jinak nemám žádné umělecké vzdělání a například noty neumím.“

V rozhovoru popisuje, jak vystudoval ve specificky dívčím prostředí zdravotní školu. „Holky mám rád, takže to mělo spíš výhody,“ naznačuje. Coby zdravotní bratr zažil náročnou praxi za covidu: „Na urgentu Bulovky jsme měli pacienty na plicních ventilátorech a mimotělních obězích,“ připomíná.

Chtěl se stát záchranářem, ale nakonec vsadil na uměleckou, hlavně tedy hudební kariéru. A zatím se mu ten risk podle všeho vyplácí: „Letos poprvé finančně nepaběrkuju.“

V létě Šimona Oppa čeká další nečekaná výzva: „Nevím, jak jsem si to zasloužil, ale dostal jsem velkou roli v muzikálu Klan Baťa, který budeme hrát na Letní scéně pražského Musea Kampa. Od března začnu denně trénovat například step a divadelní herectví. Mám z toho nervy,“ připouští v podcastu, „ale zároveň se nemůžu dočkat.“

Dobře vím, co je to šikana, přiznává dirigent, který zahájí Pražské jaro

Do překvapivě osobní roviny se během dalšího podcastu Host Reportéra dostal dirigent Petr Popelka, který letos v květnu zahájí festival Pražské jaro. Bude to shodou okolností největší dar k jeho čtyřicátým narozeninám.

Šéfdirigent slavných vídeňských symfoniků vzpomíná na to, jak mu hudba do devíti let nic neříkala a v lidové škole umění byl prohlášen za absolutní antitalent.

„Hrál jsem normálně fotbal za TJ Solidaritu Praha,“ popisuje, „jenomže pak jsem v devíti uslyšel klavír opravdu naživo a zatoužil na něj hrát. Nebo na housle.“

Šli tehdy s rodinou na návštěvu ke známému, což byl sice lékař, ale zároveň i vášnivý amatérský muzikant. „Měl koncertní křídlo, které dnes stojí u mě v obýváku, protože mi ho později věnoval. Zahrál nám s bráchou Janáčka, kterého miloval: Po zarostlém chodníčku. Dodnes si pamatuju, že sedím těsně u klavíru, ze kterého se linou ty zvuky, vidím otevřené noty a jakoby se přede mnou otevřelo kouzlo.“

Doma večer prohlásil, že chce napsat něco jako Janáček, na papír nakreslil pět linek a bez jakékoliv znalosti zkoušel psát skladbu. Brzy začal hrát na kontrabas, se kterým se nakonec dostal na světovou úroveň.

Spolužáci ho začali vnímat jako exota: „Později na konzervatoři jsem se ocitl mezi svými, ale druhý stupeň základky byl tak těžký, že se mi o tom dodnes zdá. Dobře vím, co to je šikana. Jakmile jsem začal s hudbou, stalo se z ní mé velké téma. Každopádně právě hudba se pro mě zároveň v těch deseti letech stala motivací, proč každý den vstát a začít znovu.“

Kardinál se zadíval daleko za sanitu a nejspíš věděl, že ho čeká křížová cesta

Po čtvrt století byla denně nablízku kardinálu Dukovi, letos na podzim s ním strávila i poslední dny. Osobní rozhovor se sestrou Dominikou vám nabízíme formou dlouhého podcastu.

Vypráví v něm pochopitelně i o tom, co se dělo na přelomu října a listopadu, kdy musel kardinál Duka po pouhých třech dnech strávených doma znovu, a naposledy, do nemocnice. Řekl prý: „To si mě tam asi nechají, že?“ Když ho Dominika jen rozpačitě držela za ruku, dodal: „Jsme v Božích rukou.“

„Nejspíš věděl,“ přemítá Dominika, „že ho čeká křížová cesta. Po té poslední větě se zadíval daleko za sanitu a zjevně byl ponořený hodně hluboko. Až po pár dnech jsem si uvědomila, že k němu v těch chvílích přicházel neviditelný horizont, kterému pan kardinál vyrazil vstříc. Tak jsem to četla z jeho tváře.“

Nic dalšího si už ti dva neřekli. „V neděli 2. listopadu odpoledne byl v umělém spánku po operaci, měl ale zaťaté pěsti a bojoval. Pravou ruku jsem mu pomalu uvolnila a hned mě stiskl. Pochopila jsem, že je to pozdrav a předání meče.“

Mnohem podrobnější vyprávění o pozoruhodném osudu sestry Dominiky i o jejím životě po boku kardinála Duky si můžete poslechnout buď v tomto díle podcastu, nebo přečíst v prosincovém vydání Reportéra.

Je mi líto bolestí, co po mně tady zbyly… Ondřej Ruml o tom, jak nejen v hudbě nachází sebe sama

Občas se na moment zarazí a potom rozesměje: „Tak na tohle se mě ještě nikdo nezeptal, ale proč ne, mě to vlastně baví!“ Ve velmi upřímné náladě přišel za mikrofon v redakci Reportéra zpěvák a herec Ondřej Ruml.

V rozhovoru vzpomíná na to, jak od dětství jezdíval s rodinou na štědrodenní mše za mrtvé horolezce. Vzápětí vysvětluje, proč začal během covidu pomáhat se záchranou kostela sv. Štěpána v Řitonicích, kde byl jako tříletý kluk pokřtěný. „Chtěl jsem taky jednou udělat něco pořádného.“

Vzpomíná na časy, kdy ve svých devatenácti jezdil s tátou manuálně pracovat do Německa, a v tu chvíli si uvědomil, že musí udělat všechno proto, aby v životě spíš profesionálně zpíval. Vypráví o počátcích kariéry v pražských hotelových barech i o tom, jak vystupoval s bluegrassovou kapelou Modrotisk v USA.

S láskou hovoří o muzikálu Lazarus v pražském divadle Komedie, kde dostal hlavní roli: „Dojalo mě, že na nás pravidelně jezdí fanoušek Davida Bowieho z New Yorku, vozí další a další přátele a tvrdí, že jsme prý nejlepší obsazení i výprava tohoto muzikálu, jaké kdy ve světě viděl.“

Mluví i o tom, jak emotivní byly jeho letošní záskoky za Otu Klempíře i Dana Bártu v kapele, kterou od dětství miluje, totiž v J.A.R.: „Na poslední koncert do Lucerny jsem si musel nasadit tmavé brýle, jinak to nešlo.“

V závěru podcastu mluví i o novém albu, které vydá na konci ledna. Vysvětluje zvláštní pasáže z textů, mimo jiné i tu z titulku: Je mi líto bolestí, co tady po mně zbyly… „Skoro dvacet let už v hudbě hledám sebe sama,“ přiznává. „Chci se dostat do pozice, kdy to budu bezpečně a stoprocentně já. Mám pocit, že na nové desce se k tomu bezpochyby dostanu přinejmenším velmi blízko.“

Pozor, máma trubkuje! Štěpánka Balcarová vydává jazzovou operu o sobeckém praseti, kradoucím vodu

Posledních sedm let se stará hlavně o děti, je matkou dvou dcer. Hudebních cen Anděl má doma zatím víc, tři. Skvělá jazzová trumpetistka Štěpánka Balcarová to logicky propojila a složila unikátní dílo - nejspíš vůbec první jazzovou oper(k)u pro děti jménem O ztracené vodě.

Matěj Forman sice radí, ať tohle jejich dílo nikde moc nevychvaluje, že prý to “vždy vypadá podezřele”, Štěpánka to ale riskla a přišla do podcastu Host Reportéra.

Skočil jsem šipku do nehašeného vápna, ve škole mi zakázali zpívat, teď budu mít koncert v Lucerně

Na základce mu zakázali zpívat, což přijal, stejně zpěváky neměl moc rád. A dnes je samozřejmě zpěvákem. Celý dospělý život pracuje v pražském klubu Palác Akropolis, ale léta už tam nebyl na koncertě: „Každý víkend jsem na těch vlastních.“ Do podcastu Host Reportéra zavítal Martin Zeller, jehož kapela Cocotte Minute se chystá na největší koncert ve své pětadvacetileté historii.

Rozhovor je od počátku ovlivněný zjištěním, že jsou host i moderátor úplně stejně staří, brzy oslaví osmačtyřicátiny. Vzpomínají například na dětství za socialismu nebo na konflikty s agresivními skinheady v devadesátých letech. Skvělý vypravěč Martin Zeller popisuje vůbec nejstarší zážitek, který si dokáže vybavit: „Jednou jsem skočil šipku do nehašeného vápna, které jsem si pak pro jistotu ještě napatlal do očí.“

Naprosto smířeně popisuje dětství s toxickým otcem, který propil velký majetek a zemřel jako bezdomovec: „Možná proto hraju naštvanej metal,“ směje se Martin, „abych se z toho vyřval.“

Pochvaluje si, že nevystudoval žádnou uměleckou školu, nýbrž normální střední ekonomku. „Sice horko těžko, protože jsem už propadl muzice, ale ve výsledku se mi to do života hodí. Kapela je vlastně firma a já ji dovedu řídit.“

Podrobně popisuje, jakým stylem přežít dnešní období soumraku českých hudebních klubů, a zve do velkého sálu pražské Lucerny, kde kapela Cocotte Minute vystoupí 13. prosince: „Ale pozor, zbývá už jen posledních pár desítek lístků.“

Neuvěřitelný příběh české zpěvačky: Z televizní show na zámořské lodě, teď přivezla ocenění z Texasu

Klidně by se mohla živit neuvěřitelnými, často dobrodružnými historkami. Lucie Dobrovodská od dětství vyhrávala folkové přehlídky, později se úspěšně zúčastnila televizní soutěže Hlas Česko Slovenska, ale před deseti lety se rozhodla opustit rodnou vlast. Poznala půl planety, nicméně teď už zase žije na Vysočině a upozorňuje na sebe více než kdy dřív. V říjnu si spolu se svou kapelou Lucy & HangOver přivezla prestižní cenu z Texasu.

O tom všem vypráví v dalším vydání podcastu Host Reportéra: „Opravdu je to přesně deset let, co jsem vyrazila hrát do Austrálie a později na Nový Zéland. Pak nám to nestačilo, tak jsme s mým mužským dlouho vystupovali v Indonésii, ale hlavně jsme se nechávali najímat na velké zaoceánské lodě, takže jsem poznala například Tahiti, Havaj nebo Aljašku.“

Po mnoha tisících hodinách koncertování, které sestávalo hlavně z převzatých písní, se nakonec rozhodla vrátit domů a se současnou kapelou mnohem více rozjet autorskou tvorbu: „Chceme dělat co nejlepší moderní country,“ upřesňuje.

Bez sebemenších ambicí se letos přihlásili na velký festival Texas Sounds Country Music Awards, kde v říjnu šokovaně převzali hlavní cenu Entertainer of the Year.

V podcastu Lucie vypráví například o tom, jak s kapelou křižovali jihem USA v obrovském obytňáku. „Odmalička jsem duší vandrák,“ konstatuje zcela zjevný fakt. „A stejně tak mám odmalička pocit, že jsem se narodila proto, abych ostatním přinášela muziku. Nevyrůstala jsem v ideálních poměrech, ale naštěstí jsem zároveň vždycky potkávala skvělé lidi, kteří mě posouvali. Nakonec jsem si díky muzice mohla život zařídit po svém a teď zvědavě čekám, jaké další možnosti se před námi ještě otevírají.“

Nejdřív jsem skoro umřel, nebo nevím… Vyšla kniha Stopem do Ósaky, poslechněte si ukázky

Další díl podcastu je výjimečný – moderátor Tomáš Poláček v něm po většinu času předčítá ukázky ze své nové knihy. Ta se jmenuje Stopem do Ósaky a na tři sta šedesáti stranách popisuje velkou cestu přes Asii, kterou podnikl na jaře letošního roku.

Výprava na Expo do japonské Ósaky měřila třicet tisíc kilometrů a trvala deset týdnů. Kniha pak vznikala dalších pět měsíců, vychází právě nyní. Konečně tak nacházejí své uplatnění fotografie všech 283 řidičů i rozhovory, které autor se všemi vedl.

Jádrem knihy je ale obšírný příběh unaveného a zdravotně poněkud rozkolísaného novináře ve středním věku, který už jednou celý svět objel a v Africe před osmi lety zdánlivě završil své celoživotní stopování těžkou malárií. Proto kniha začíná slovy z titulku: „Nejdřív jsem skoro zemřel, nebo nevím, to mi bylo přesně čtyřicet…“

Tehdy si myslel, že už podobnou expedici nikdy nepodnikne, ale jisté okolnosti ho nakonec přiměly přehodnotit plán. Důležité bylo například setkání se starým fotografem Zdeňkem Thomou, který vyprávěl: „Když bylo roku 1970 Expo v Ósace, tak jsem tam se třemi kamarády taky vyrazil z Prahy stopem. Brzy bude stejná akce podruhé, nechtěl bys nás napodobit?“

Do poslední chvíle nebylo jisté, je-li pro Poláčka taková cesta v roce 2025 reálná. Kromě problematického zdraví mu plány komplikoval fakt, že má za prohřešky z mládí doživotní zákaz vstupu do Turecka, a tak se musel do Íránu dostat vrchem, přes Bělorusko i Rusko.

Překvapivě uspěl. A nejtěžší zemí pro něj nakonec byla až ta za Íránem, totiž Pákistán. Všechna svá dobrodružství podrobně líčí v knize, která má křest už v úterý 25. listopadu v pražském divadle Mana. Jedním z kmotrů bude zmíněný veterán české fotografie Zdeněk Thoma, Poláčkův stand-up a promítání fotek doprovodí na kytaru Márdi z Vypsané fixy.