U Poláčka

Její dceři Žofce budou brzy tři roky. Ty první dva daly Vladivojně zabrat, trpěla spánkovou deprivací, ale teď už je zase energická a produktivní jako po celý svůj  život. Nedávno vydala desku Břehy, zakládá další kapely různých žánrů, o tom všem vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra.

„Ve skutečnosti jsem se za ty poslední tři roky hodně změnila,“ říká: „Skončilo čtvrtstoletí velkých pařeb, ty už prakticky nejsou. Byla jsem příliš velký bohém a myslím, že mě Žofka zachránila. Konečně jsme si ve svém životě musel udělat řád. Protože vím, že bych po flašce vína nefungovala, tak tu flašku ani neotevírám. Ráno odvedu Žofku do dětské skupiny a pracuju do doby, kdy si ji zase musím vyzvednout.“

Se svojí velmi pestrou elektronickou hudbou vyjíždějí po celé Evropě. Říkají si Bratři, a skutečně jsou to dvojčata, je jim sedmatřicet let. Jiří a Ondřej Veselí z pražské čtvrti Kobylisy, odkud pár dní před křtem alba nazvaného Escape dorazili do podcastu Host Reportéra.  

Z rozhovoru je zřejmé, jak pěkný spolu mají vztah: „Samozřejmě se občas pohádáme,“ zlehčují to, „ale stejně pořád bydlíme hned naproti sobě. Neuplyne den, kdy bychom si aspoň nenapsali, a hlavně víme, že se nám spolu výborně pracuje.“

Vyprávějí o tom, jak oba od dětství hráli závodně fotbal a zároveň na bicí: „V prváku na gymplu vyhrála muzika.“ Vystupovali s vlastní electro-popovou kapelou Cartonnage, kromě toho bubnovali s mnoha dalšími projekty coby nájemní bubeníci. „A taky jsme bubny učili na umělecké škole, což vlastně děláme dodnes,“ říkají v podcastu.

Život nájemných bubeníků je po čase unavoval, a zároveň se čím dál více učili pracovat se syntezátory, jejichž zvuky ve zkušebně kombinovali se živým rytmem bicích. Výsledná hudba jim dávala smysl, a tak před osmi lety vznikli Bratři.

Jejich elektronika se pohybuje na škále od ambientu až po techno, a například letos dvojčata zahrála tisíce fanoušků na Colors of Ostrava, v Budapešti na slavném Szigetu nebo na festivalu Cooltural ve španělské Almerii.

Stále se drží toho, že o pět minut starší Jiří na pódiu hlavně bubnuje, zatímco Ondřej ovládá elektronické zvuky. Tento týden ve čtvrtek 7. listopadu pokřtí v pražském Paláci Akropolis album Escape, což bude dobrá ukázka originálního stylu, pro který se Bratři rozhodli. Kromě videoprojekcí pracují i s vůněmi, a některé zvuky ovlivňovat živá kytka, stojící přímo na pódiu. „Říkáme jí Ayra, a těsně před koncertem na ni napojíme dva senzory. Ty jsou vedeny do modulu, skrze který pak kytka může částečně ovládat parametry zvuku,“ vysvětlují v podcastu.

Amatérský moderátor a začínající zahrádkář Tomáš Poláček si do dalšího dílu podcastu Host Reportéra pozval skvělého zahradního architekta Ferdinanda Lefflera. Ideově se shodli: oba mají pocit, že udřít se prací na zahradě nedává žádný smysl.

„Podle mě to je dobré od začátku takhle formulovat,“ říká v podcastu Leffler: „Zahradu máme pro radost! A hned při jejím zařizování bychom se měli zabývat tím, co nám ji nejspíš bude dělat. Sezení kolem ohně s dětmi a s kamarády, samozřejmě. Možnost lehnout si do trávy a zespoda koukat do koruny stromu, pozorovat ptáky…“

Zahradní architekt v podcastu podotýká, že na sebe generace dnešních seniorů často vytvářela zbytečné zahradnické pasti. „Třeba taková skalka, z té se brzy stává soukromé peklíčko. Je to zhruba jako když si pořídíš domů akvárko, o které se pak staráš mnohem víc než sis myslel. Skalka nikdy nebude vypadat úplně skvěle, protože se na ní vždycky někde objeví nějaký plevel. Ty abys to obskakoval s pinzetou a jeden po druhém ho vytrhával, což je hloupost. Na zahradu si máš naplánovat stromy, keře, trvalkový záhon, klidně i kus louky. S tím pak víceméně není starost, vypadá to dobře a máš pohodu.“

Nečekaná smrt zasáhla minulý týden českou hudební scénu. Ve svých dvaašedesáti letech z ničeho nic zemřel Vojtěch Havel, který hlavně ve dvojici se svojí manželkou Irenou koncertoval v posledních čtyřech dekádách po celém světě. Jejich tvorbu obdivovali i obrovské hvězdy současné světové hudby, například členové kapely The National nebo Sufjan Stevens. Mimo jiné o blízkých vztazích s těmito umělci vyprávěl Vojtěch Havel v podcastu Host Reportéra v roce 2021 - jeho povídání si můžete připomenout zde.

Neuvěřitelný příběh zažívá v posledním měsíci dvacetiletá Julie Šoucová, která nikdy nechtěla být herečkou, ale teď má v kinech hlavní role ve dvou filmech současně: v Amerikánce a Roku vdovy.

Mimořádně exotický zážitek má za sebou malíř Martin Salajka, který do svých třiačtyřiceti let nikdy neseděl v letadle: „A najednou jsem dostal možnost, abych se v září spolu se sedmi dalšími českými výtvarníky vypravil do Konga Brazzaville, takže vlastně do jiné reality,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra.

V rozhovoru podrobně popisuje putovnání po pralesních vesnicích i velkých městech: „Přistával jsem s přesvědčením, že nejnebezpečnějším tvorem žijícím v Africe je hroch, ale hned první hodinu ve městě Brazzaville mi došlo, že to bude spíše řidič taxíku. Tamní autor učebnice pro autoškoly podle mě napsal všechno naopak, a jeho základní poučka zněla, že auto musí hlavně troubit.“

Martin Salajka vypráví o tom, jak pluli po konžských řekách na primitivních, z jediného kmene vydlabaných pirogách, nebo jak spali v rybářském táboře. „První noc v džungli byla umocněná tím, že náš místní průvodce ubalil obrovské brko do tabákového listu, a tak jsem si ním zakouřil. Zpočátku mi připadalo, že to je oproti české marihuaně slabé, ale nakonec jsem si tam dobře poklábosil se žábami.“

Salajka vzpomíná, jak pozoroval z pěti metrů slony i šimpanze, chytal ryby a pomáhal vařit krevety.

„Z téhle své první daleké cesty jsem nadšený i proto, že je spojena s podporou projektu Save Elephants, který vede Arthur Sniegon, skvělý kluk, který nás po Kongu doprovázel. Teď začínám tvořit obrazy, které budou naší cestou inspirované. Některé vystavím na pražské výstavě v půlce prosince, ale některé půjdou taky do aukce, jejíž výtěžek Arthurově pojektu pomůže.“

Jakožto cestovatel jsem zatím velký klikař, uznává známý architekt Petr Kolář, s nímž přinášíme rozhovor v říjnovém vydání Reportéra. Zde ho nabízíme i v podobě podcastu. Zatímco první část povídání je volně přístupná všem, druhá polovina o samotné havárii expediční tatry z počátku letošního září je k dispozici předplatitelům Reportéra.

Co ve druhé polovině mimo jiné zazní? „Startovali jsme z uzbeckého Samarkandu, což je město na Hedvábné stezce, kde jsme strávili dva dny. Potom Uzbekistán, Kyrgyzstán, a v Tádžikistánu jsme jeli pamírskou magistrálou podél afghánské hranice.“ popisuje Petr Kolář. „Takže polopoušť, nad vámi sedmitisícové hory, sami se dostanete do výšky čtyř a půl tisíc metrů. Krása.“

Tatra se zřítila do zhruba patnácticentimetrové hloubky, kde ji zachytily stromy. „Po počátečním šoku jsme zjistili, že se můžeme hýbat, a začali fungovat. Bylo jasné, že za hodinu klesne teplota na nulu, a tak tam nemůžeme zůstat. Sice jsme přežili pád, ale to ještě neznamená, že opravdu přežijeme - pořád jsme například nevěděli, jestli nemáme vnitřní zranění. Byli jsme bosí, v trenýrkách a tričku, neměli telefony, nic - všechno zůstalo v autě nebo vyletělo ven, A tak jsme auto připoutali ke zbylým stromům, nejlehčí z nás do něj vlezl, ostatní udělali hada a začali vynášet nalezené věci. Věřte mi, že objevená čelovka má v tu chvíli hodnotu diamantu, péřovka taky, o satelitním telefonu nemluvě…“

Z podcastu je zřejmé, jak těžce hledá Petr Kolář slova pro popis toho, co během pádu prožíval. „Prožil jsem jakési vidiny, o kterých moc nechci mluvit, ale budou mě nadosmrti provázet. Od té doby přemýšlím, jestli nad námi nestál nějaký strážný anděl, a spíš bych řekl, že stál. Všichni jsme měli umřít. Někdo shůry ale zabojoval a zachránil nás.“

Některé z těch podivuhodných historek se v médiích nikdy neobjevily. Lenka Dusilová v dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví mimo jiné o tom, jak jí hudba několikrát v životě zachránila život. Vrací se například do roku 1998, kdy rozpustila kapelu Pusa, kterou měla s Davidem Kollerem, a vůbec netušila, co sama se sebou. „Já se už od čtrnácti chovala dost sebedestruktivně,“ říká, „a právě okolo dvacítky to vrcholilo; jemně řečeno jsem se k sobě samotné nechovala hezky. Krize se i později semtam vracely, ale tenkrát po rozpadu Pusy jsem zažívala brutální nihilismus, všechno bylo špatně. Zbýval jen krok k tomu, abych se stala troskou.“

Ještě v polovině minulé dekády jelo hudební duo DVA dlouhé světové turné, ale potom se začalo vytrácet. Vystupovalo sporadicky, nevydávalo desky, nikdo netušil, jestli a jak se vrátí. Ani oni dva to nevěděli, ale teď jsou zpět ve velkém stylu. Honza Kratochvíl s Bárou Ungerovou vydávají po deseti letech ticha své čtvrté, vynikající, radostné album jménem Piri Piri.

Přes různá zvířata se nořila do vzpomínek. Velmi živočišný rozhovor s herečkou Antonií Formanovou si můžete přečíst v aktuálním Reportérovi, zde nabízíme zvukovou verzi v našem podcastu. Ačkoliv si Antonie poměrně střeží soukromí, přes téma "prasata" se nakonec dostane k tomu, koho si letos vzala: Adama Martince, režiséra filmu Mord.