U Poláčka

Proč se rozhodl oznámit svůj konec v politice a veřejném životě? Vůbec nejotevřenější vysvětlení nabízí Václav Klaus mladší v téměř hodinovém podcastu.

Na Václavu Klausovi je v těchto dnech zřetelně vidět únava smíšená s rezignací. „Úplně nejtěžší chvíle v životě to nejsou,“ říká, „dvakrát jsem se například rozváděl, což bylo horší, ale lehké to teď rozhodně není.“

Sám si zatím podle všeho není úplně jistý, co se s ním děje – nahromadila se spousta věcí, někdy i zdánlivých drobností. „Nechci dělat sám sobě psychoanalytika, ale podle mě nastal osobní bod zlomu někdy v lednu, když začal přitvrzoval lockdown. Politicky nás to sráželo v Trikolóře, protože jsme coby malá strana nemohli jezdit po republice a přesvědčovat voliče osobně, ale za druhé tím třeba taky skončily naše pravidelné dlouhé sobotní vyjížďky na kolech, po kterých jsme s kamarády byli zvyklí zajít do hospody Na Slamníku, a mě tyhle soboty vždycky nabíjely na další tři dny dopředu. Opravdu to je jen jedna z maličkostí, ale když je člověk zavřený doma jak imbecil, na náladě mu to nepřidá…“

Přímo depresemi by svůj současný stav Václav Klaus nenazval, ale energii rozhodně postrádá: „Musím s ní šetřit, a tak mi došlo, že ji nechci další čtyři roky plýtvat na boj s politickými trendy, které se k nám nevyhnutelně ženou, a já teď nemám pocit, že bych to dokázal zvrátit.“

Václav Klaus vypráví o dalších okolnostech, které ovlivňovaly jeho náladu: s lítostí například hovoří o smrti svého kolegy a politického oblíbence, poslance Jiřího Ventruby (ODS). Přiznává, že měl nedávno strach o zdravotní stav svého otce, ale zároveň zmíní i fakt, že z některých otcových prohlášení v médiích nebyl poslední dobou nadšený.

Z jeho rozhodnutí opustit vedení Trikolóry nejsou pro změnu nadšení jeho spolustraníci a sympatizanti: „Svůj postup jsem konzultoval jenom s nejbližšími lidmi,“ vysvětluje, „protože jsem se chtěl vyhnout případnému přemlouvání a podobným tlakům. Řekl jsem si, že jde o můj život, o moje pocity, a tak to musí být moje rozhodnutí.“

V příštích dnech chce co nejvíce sportovat, aby se trochu vzpamatoval. Dokončí poslanecký mandát, v říjnu hodlá volit Trikolóru. Předpokládá, že ve volbách oslabí ANO a zvítězí Piráti: „Ti jsou pro mě nebezpečnou, agresivní levicí, i když musím uznat, že jsou pracovití a bystří.“

Na listopad 2021 má zatím jediný plán: „Chtěl bych si natolik vyčistit mozek, aby se mi vrátila dobrá nálada.“

Jaké jsou největší problémy dnešní doby? V aktuálním vydání Reportéra se nad tím v dlouhé eseji zamýšlí čtyřicetiletý moderátor Libor Bouček. Své názory rozvíjí i v podcastu.

Libor Bouček uznává, že se v charakteristice současné doby začíná ztrácet. „Život mého pětitýdenního syna Alberta už bude úplně jiný,“ předpokládá. „Rozhodně digitálnější.“

Právě na svého syna se v eseji obrací a vypráví mu například o fenoménu sociálních sítí: „Představ si, že kromě tohoto života, ve kterém zatím nestíháš rozpoznat, co je ruka moje a co maminčina, si ještě vytvoříš svůj otisk a v něm budeš sledovat, jak se lidem líbíš. Když ano, budou tě lajkovat, když ne, ztratí o tebe zájem. Přičemž zájem je to, o co primárně jde. Čím lákavěji budeš své já prezentovat, klidně bez ohledu na realitu, tím větší úspěch sklidíš. Čím výraznější tvůj názor zazní, tím víc vyvolá reakcí. Čím hlasitější, tím lepší – jen si pokládám otázku, nakolik významné to všechno je. Rozumíš?“

V Boučkově profesi je přítomnost na sociálních sítích povinností. „Když jsem před čtrnácti lety sledoval nástup Facebooku u nás, bral jsem to jako zábavu,“ vzpomíná, „ale teď už jsou sítě připouštěny jako relevantní zdroj informací… Nadšený z toho nejsem, ale možná ze mě mluví jenom neschopnost stárnoucího muže pořádně si tenhle nový svět osvojit. Možná to prostě neumím, a tak zaujímám bojácný postoj. A možná, že právě ty, Alberte, který do toho světa vstupuješ jako do světa už definovaného, budeš tím, kdo mi popíše jeho skutečný význam.“

O politice, o rodině, ale například i o Davidu Copperfieldovi nebo o fotbale je další díl pořadu host Reportéra, tentokrát s moderátorem Liborem Boučkem.

Martině je třiadvacet, Josefovi devatenáct, oba jsou mnohonásobní mistři světa v bojových sportech, ale vůbec na to nevypadají a ani se nezdá, že by své medaile nějak extra prožívali. Zatím jsou nerozluční: „Ano, trochu jako siamská dvojčata a myslím, že se nikdy pořádně nerozdělíme,“ říká Josef. „Jednou si plánujeme pořídit bydlení kousek od sebe, ideálně ve dvojdomku, abychom neztratili kontakt...“

Nejsou slavní, protože si zvolili méně známé, neolympijské disciplíny. „Ale samozřejmě,“ přiznává Martina, „že jsem jako holka o účast na olympiádě stála hodně.“ V devatenácti, když už byla světovou šampionkou v kickboxu, se dokonce rozhodla, že si přibere úplně jiný sport, se kterým by se mohla dostat na olympiádu zimní: totiž sáně. „Jenomže při tréninku na mistrovství republiky jsem ve Smržovce nezvládla poslední zatáčku a kolečkové sáně mi rozdrtily chodidlo, čímž začalo poměrně depresivní období – lékaři říkali, že budu mít vleklé potíže s chůzí a na vrcholový sport můžu zapomenout. Tehdy jsem si ale konec nechtěla připustit, takže jsem s bráchou začala trénovat jen na jedné noze a za půl roku bylo zase dobře... Každopádně od té doby už zůstávám u sportů bojových a odmítám experimentovat.“

Jistou naději na olympiádu by měla, kdyby se naplno pustila do boxu, který jí jde a baví ji, ale Martina má pocit, že by si tím zavřela cestu k disciplínám, které jí jdou ještě líp, což je v první řadě takzvaný hand to hand combat: „Bojové umění využívané různými ozbrojenými složkami, a to hlavně v zemích bývalého Sovětského svazu,“ vysvětluje. „Bojujeme v kimonech a trošku se to podobá MMA; povoleno je téměř vše, dokud se soupeř nevzdá. Já jsem první evropskou nositelkou černého pásku, čehož si nikdy nepřestanu vážit.“

Brácha Josef je na tom podobně – bojových sportů dělá na solidní úrovni dvanáct zároveň, ale tím hlavním je pro něj neolympijský grappling. „Na sobě nemáme kimono, ale upnuté kraťasy a tričko, za což se nedá chytit, takže používáme úchopy například nohou, rukou nebo hlavy; snažíme se soupeře shodit na zem a následně škrtíme nebo páčíme, což zní morbidně, ale jakmile soupeři dochází kyslík nebo ho něco opravdu bolí, tak vzdá, a tím náš zápas končí.“

Kdyby šlo sourozencům o peníze, přeorientovali by se na čím dál populárnější MMA, a nejspíš by se i brzy prosadili, jenže oni na to nemají povahu: „Co se týče MMA, nelíbí se nám například to divadlo před zápasy; takzvané trashtalky, při kterých si soupeři nadávají a vyhrožují – podle nás to ke sportu nepatří. Chápeme, že jde o byznys a spoustu lidí to zajímá, ale pro nás je možná až staromódně důležitý termín fair play. Navíc se ségrou trénujeme děti, dobře víme, kolik patnáctiletých dnes na MMA fascinovaně kouká, a protože je ta show fascinuje, chtějí se pak taky urážet a rvát na ulici bez pravidel, což je mi líto. Pro bojové sporty to není nejlepší reklama...“

Tak pravil Josef – a Martina? Ta už tyhle problémy vnímá s nadhledem: „Jde o to, že mě poslední dobou víc než sport přitahuje diplomacie.“

Robert Čásenský si každý měsíc zve do studia jednoho člena redakce, se kterým si povídá o novém vydání magazínu Reportér. Tentokrát hovořil s Tomášem Poláčkem o jeho článcích vycházejících v březnovém čísle.

České republice chybí lůžkový dětský hospic a navazující středisko paliativní péče. Manželé Ondřej a Katarína Vlčkovi se to rozhodli změnit. Do nově zakládané nadace vkládají majetek v hodnotě jedné a půl miliardy, tedy polovinu rodinného jmění. Poslechněte si, proč se tak rozhodli a jaký ústav hodlají vybudovat.

U mikrofonů v redakci Reportéra se scházejí dva cestovatelé, kteří projeli svět autostopem, a tak si můžou předávat neobvyklé zkušenosti. Ptá se Tomáš Poláček, odpovídá Slávek Král, který pochopitelně přišel i se svou nerozlučnou přítelkyní, dva a půl roku starou border kolií jménem Corey.

„Nespala jsem, nepila, nejedla. Všechno jsem vyzvracela. Moje tělo to přestalo zvládat a já sebou prostě švihla na zem. Jen jsem ležela a koukala do blba. Manžel zavolal záchranku. Dovezli mě na urgentní příjem a já už věděla, že je zle. Nechala jsem to zajít moc daleko,“ vypráví osmadvacetiletá Veronika. Zajímá vás, co se jí stalo? Narodila se jí krásná a zdravá holčička jménem Kristýnka. O poporodních depresích se v Česku donedávna skoro nemluvilo, situace se však začíná měnit. V dalším díle podcastu vede rozhovor Lucie Rybová s Adélou a Veronikou, které si nepříjemnou zkušeností prošly a nyní se snaží skrze dobrovolnické sdružení Úsměv mámy pomoci ostatním.

Na kávu do redakce Reportéra tentokrát přišel jeden z nejpopulárnějších herců současnosti, šestatřicetiletý Igor Orozovič. Ačkoli slovo herec není úplně přesné: „Já říkám,“ směje se, „že jsem kutil v oboru umění.“ Naráží na fakt, že se odmítá věnovat výhradně hraní, a v podcastu o tom hovoří velmi upřímně.

„Vlastně závidím hercům,“ vysvětluje, „které hraní naprosto naplňuje, jak to má třeba Iva Janžurová. Sám jsem jiný, pro mě to alfou a omegou nikdy nebylo.“

Velmi důležitá je pro Igora Orozoviče muzika, díky čemuž nedávno vyšla píseň Hippokratova armáda, která je jakýmsi poděkováním lékařům a sestrám. Zpívá v ní s oblíbeným kolegou Vladimírem Javorským, v nádherně propracovaném klipu hraje dalších čtyřicet českých herců.

S muzikou to Igor myslí vážně: „Připravuju si repertoár,“ říká, „se kterým bych jednou mohl koncertovat. Možná začínám trošku pozdě, ale na druhou stranu mám rád šanson, na který je třeba jistá životní zkušenost, a tu začínám mít teprve teď…“

Letošním úkolem je najít spoluhráče do kapely a potom taky složit důstojné, dospělé texty: „Na čistý humor bych si věřil, ale raději mám přece jen trochu sofistikovanější poezii s nadhledem a koulema,“ líčí ve více než hodinovém podcastu.

V domovském Národním divadle bude na jaře zkoušet Idiota, ale za současné situace se mu pro takovou práci jenom těžko hledá nadšení. „Ono to je těžké,“ vysvětluje, „když pořád netušíme, kdy bude premiéra. Mám to tak, že ze sebe vyždímu maximum teprve v generálkovém týdnu, kdy vím, že už opravdu přijdou diváci, a tak to musím dát.“

Jak vznikl jeho podivuhodný vztah s Ivou Janžurovou? Ovlivňují ho balkánské geny po dědovi? Proč si teprve nyní založil instagramový účet?

Poměrně neobvykle dopadl další díl pořadu Host Reportéra, tentokrát s nejslavnějším českým starostou Pavlem Novotným. Hovořil velmi klidně, srozumitelně, slušně a smířlivě. Několikrát zmínil, že se nachází v období bilancování: „Za pár dní mi bude čtyřicet, strašně fotrovatím,“ říká v podcastu. Uvědomuje si, že už je za polovinou kvalitního života: „Děsí mě, jak rychle čas letí, vidím to na dětech. Zatím jsem ještě zdravej, mám zdravý děti, hodnou ženu, rodiče se drží, ale vím, že se potřebuju zastavit a srovnat si život v pracovní i osobní rovině. Proto se mimo jiné začátkem května nechám na týden zavřít do tmy.“

Ač to působí neuvěřitelně, tento díl podcastu Host Reportéra přináší vůbec první rozhovor s majitelem jednoho z nejlépe hodnocených řemeslných minipivovarů v Česku. „Možná to je tím,“ směje se letos padesátiletý Václav Vomáčko, který stojí za značkou Černý potoka, „že jsem nejen šéfem, ale taky uklízečkou, závozníkem, skladníkem, grafikem, prostě vším; a na nějak promyšlenou propagaci už moc času nezbývá.“ K rozhovoru došlo vlastně náhodou: pivovarník Vomáčko se ozval, že se mu líbil nedávný podcast s Xavierem Baumaxou a přiveze nám za něj do redakce bednu piv. K mikrofonu se mu moc nechtělo, ale nakonec se nechal přesvědčit a vydržel u něj půl hodiny.