U Poláčka

Je jednou z důležitých postav aktuálního vydání Reportéra, ale protože v tištěném článku hovořil jen o obří kostře plejtváka, zašel nyní přímo do redakce na podcastový rozhovor. Antropolog a anatom Andrej Shbat totiž není zajímavý jen tím, že zorganizoval nedávnou rekonstrukci unikátní kostry plejtváka s přezdívkou Ilga, která visí v pražském Muzeu normální a srovnávací anatomie na I. lékařské fakultě – snad ještě raději hovoří o mumiích, kterým se po celý svůj dospělý život věnuje.

Jeho praděda prý dostal počátkem padesátých let ránu pěstí od známých pražských raubířů, kteří si říkali Vyšehradští jezdci. Právě od nich si čtyřicátník Pavel vypůjčil svůj pseudonym. Žije přímo u Vyšehradu, přes starobylou pevnost chodívá několikrát denně na tramvaj. Vždycky ho fascinovalo, kolik překvapivých věcí se dá v této části Prahy objevit, na kolik starých historek narazit a kolik tajemství tu lze donekonečna odkrývat. „Znáte třeba ten vyhlídkový altán nad podolskou porodnicí? Chodívá do něj jen málokdo, ale já tam kdysi často randil. Zároveň jsem se zajímal o historii toho altánu a zjistil, že tam – mezi vinicemi – stál už v osmnáctém století...“

Uvědomil si, že Vyšehrad a jeho okolí miluje. K tomu přidejme fakt, že vystudoval žurnalistiku, ale brzy po škole se začal věnovat reklamě. Po kreativním psaní se mu však stýskalo, a tak vytvořil čtivý, fakty nalitý web Vyšehradskej.cz, k čemuž patří i stejnojmenná populární facebooková stránka.

Pavel má doma rozsáhlý archiv historických fotografií a dokumentů vztahujících se k Vyšehradu. Coby novinář se nebojí oslovovat pamětníky, a navíc má otevřené oči, což bylo nedávno obrovským štěstím pro pravděpodobně nejstarší sochu skateboardisty na světě. „Jednoho dne jsem si všiml, že kousek od mého domu, na Folimance, zmizela socha skejťáka, která tam stála od roku 1982, i když po revoluci vypadala spíš jako antické torzo, protože skejťákovi vandalové uřízli obě ruce,“ vypráví.

Zničenou sochu objevil v depozitáři Prahy 2, spojil se s jejím autorem Jaroslavem Hladkým, vyhlásil pátrání po tom, jak vlastně původní ruce vypadaly, a mezi fanoušky svého webu vybral dvě stě tisíc korun na obnovu.

„Věřím, že se ještě letos bezchybný skejťák vrátí na místo,“ říká Pavel v dlouhém rozhovoru o všem, co se týká pražského Vyšehradu a jeho okolí.

Robert Čásenský si každý měsíc zve do studia jednoho člena redakce, se kterým si povídá o novém vydání magazínu Reportér. Tentokrát hovořil s Jaroslavem Kmentou o jeho článcích vycházejících v únorovém čísle.

Hosty Reportéra jsou tentokrát naši sousedé, kostelní žebráci Michal s Václavem. Redakci máme kousek od pražského náměstí Republiky, na němž hned vedle obchodního centra Palladium stojí klášter kapucínů a kostel svatého Josefa. 

Před kostelem postává každý den několik žebráků, jejichž neformálním šéfem je charismatický a nečekaně vzdělaný Michal (zvaný Doktor), který v podcastu vysvětluje, proč se nikdo z jeho kostelní party neobává covidu: „Skrz naskrz promořených lidí bez domova se podle mě nemoc netýká,“ říká, „nevím o jediném člověku našeho typu, který by měl jakékoli těžší příznaky.“

Na podcast přišel i jeho kamarád Václav (příjmením Kočka), který má chatku, což je pro oba muže v současných mrazech záchrana. Václav je bývalý boxer, který strávil více než deset let v kriminále a v podcastu vysvětluje důvod.

O soužití těchto žebráků i mnichů kapucínů vyšla reportáž v lednovém vydání Reportéra, které je do neděle v prodeji.

Ve středu 3. února oslavil sedmdesátiny a o dva dny později vydává album jménem Dáreček. Do redakce Reportéra přišel ve výborné kondici i náladě, přičemž za náladu může hlavně nedávné narození vnuka Huga. Poslechněte si povídání s muzikantem Ondřejem Hejmou o autostopu, (ne)milovaných Spojených státech i české politice.

Další díl pořadu Host Reportéra je výjimečný už tím, že jsou jeho aktéři dobří přátelé. Pouto mezi Tomášem Poláčkem a Xavierem Baumaxou vzniklo před deseti lety, když spolu na kolech vyrazili přes celou republiku, přičemž Baumaxa někde každý večer zahrál. Koncertů bylo tenkrát dvanáct, ale Poláčka neomrzely a baví ho dodnes: netají se tím, že považuje Baumaxu za jednoho z nejzajímavějších českých hudebníků. Tito dva přátelé se spolu snaží zajít nejméně jednou měsíčně do hospody a probrat život, což ovšem od prosince nejde, a tak Poláček dostal nápad: „Nechceš přijít na podcast? Pár piv bych do redakce přinesl…“

Stejně jako dítě nelze jen trestat, potřebuje i společnost pozitivní impulzy – například k testování a sebeizolaci. „Než zabere očkování, je ve hře řada měsíců, které mohou proběhnout v relativně lepším provozu, anebo mezi čtvrtým a pátým stupněm lockdownu. Záleží i na motivaci lidí, kterou vláda podceňuje,“ říká sociolog Daniel Prokop, jehož agentura PAQ vypracovala už několikáté pokračování výzkumu Život během pandemie. Otázky v tomto rozhovoru pokládá Marek Šálek.

Pandemie mu změnila život. Vynikající muzikant (hlavně basák, ale dnes už taky zpěvák) Michael Krásný opustil po devíti letech svou základnu v New Yorku a nejspíš nastálo se vrátil do rodné vlasti. Sedmatřicetiletý Michael umí vyprávět – a nejspíš se to naučil v kapele od svého šéfa, trumpetisty Laca Décziho. Posuďte sami.

Co je největším problémem naší doby? V lednovém čísle Reportéra se nad touto otázkou ve své eseji zamyslel anarchokapitalista Urza a došel k následujícímu závěru: „Špatné je, že jsme si zvykli prakticky všechny společenské problémy řešit skrze stát a zákony; připadá nám to tak přirozené a automatické, že si neuvědomujeme rizika, která tento přístup přináší.“

Zatímco ostatní umělci prožívají nejtěžší rok, praotec českého hiphopu Orion dorazil k rozhovoru ve vynikající náladě, kterou ještě podpořil panákem redakční whisky. Vůbec není důležité, že přišel o týden později, než bylo v plánu, s tím se u Papa Oriho počítá. Odměnou bylo vřelé, přátelské a upřímné povídání.