U Poláčka

Vzpomínka stará sedm let: Snažil jsem se vyjet na kole do alpského kopce, ale nešlo to, byl na mě příliš prudký. Ze skupinky cyklistů přede mnou se odpojil drobný, šedovlasý muž, věkem už dědeček, sjel dolů, dal mi ruku na záda a začal mě tlačit. Takhle jsem poznal slavného chirurga Pavla Pafka, který začátkem letošního července slaví osmdesátiny. Stále je stejný. Stejně jako tehdy se na mě zlobí: „Neříkejte, že jsem slavný. Nejsem!“

Robert Čásenský si každý měsíc zve do studia jednoho člena redakce, se kterým si povídá o novém vydání magazínu Reportér. Tentokrát hovořil s Tomášem Poláčkem o jeho článcích, které vychází v červencovém čísle. 

Když před pár dny vyšel na dvojalbu záznam neobvyklého koncertu, na němž se sešly skupiny Hradišťan, Spirituál kvintet a operní zpěvačka Dagmar Pecková, vzpomněl jsem si, že mám výročí. Před dvaceti lety jsem nastoupil do novin, a vůbec první rozhovor tehdy vedl s Jiřím Pavlicou, primášem Hradišťanu. „Krásná deska,“ volám mu, „nesejdeme se zas?“ A Jiří přijíždí z rodného Dolňácka do Prahy...

Kdybych řekl tehdy mladé Monice Načevě, že bude v červnu roku 2020 vydávat desáté album, poslala by mě do háje. O muzice počátkem devadesátých let vůbec nepřemýšlela, hrála v Divadle Sklep, ale stalo se: její nová deska dostala jméno Zdivočelí koně. „Duší jsem Indiánka,“ překvapuje v rozhovoru, a potom popíše, jakým stylem by jednou chtěla odejít ze světa: „Sednu si na lavičku u nás na zahradě, budu koukat směrem k brdským kopcům, usnu, a to bude nádhernej konec.“

Že František „Čuňas“ Stárek strávil za minulého režimu čtyři roky v komunistickém kriminále kvůli své činnosti v undergroundovém hnutí, o tom se dobře ví. Méně známý je fakt, že pochází z vyloženě kriminálnické rodiny; problémy se zákonem mělo několik jeho předků. A úplně neznámý je příběh o tom, že byl jeho strýc popraven – František Stárek ho vypráví poprvé v tomto rozhovoru.