CELOU EPIZODU NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION

Investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná a šéfredaktorka Page Not Found Apolena Rychlíková v posledních měsících čelily vlnám výhrůžek, urážek a online nenávisti. V některých případech verbální útoky koordinovali sami politici. Co to s nimi dělá, jak se proti tomu bránit – a proč se stupňuje agresivita vůči ženám v médiích? Podívejte se na otevřený rozhovor s oběma novinářkami v nové epizodě Studia N.

Prvním spouštěčem tři týdny trvající koordinované vlny nenávisti vůči Apoleně Rychlíkové bylo zveřejnění zpravodajského textu o europoslanci Filipu Turkovi, na kterého jeho bývalá partnerka podala trestní oznámení kvůli podezření ze sexuálního a domácího násilí. „Obrovskou reakci to vyvolalo hlavně kvůli aktivitě předsedy Motoristů sobě Petra Macinky,“ říká Rychlíková.

Útoky přitom daleko přesáhly běžnou kritiku. „Byla jsem terčem extrémně sexistické kampaně. Vytáhli si moje nejškaredější fotky a začali je masivně sdílet. Vznikly taky falešné účty, které rozšiřovaly, že jsem sexuálně neuspokojená, nešťastná, neatraktivní a že žárlím na ženy, kterým Filip Turek věnuje pozornost,“ popisuje. „Chodily mi i výhrůžky smrtí. Některé z nich byly explicitní – typu ‚chtěl bych tě rozčtvrtit a rozházet prasatům‘. Běžně mi psali, že mě vypnou, že si objednali mou vraždu nebo že ví, kde bydlím, a najdou si mě.“

Investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná se stala terčem nenávisti kvůli sérii textů odhalujících bitcoinovou kauzu. „Postupně se to stupňovalo, vrchol to mělo v červnu,“ říká. Ačkoliv šlo o jiný typ útoků – častěji sofistikovanější než v případě Rychlíkové –, tlak byl dlouhodobý a vyčerpávající. „Denně jsem si procházela patnáct e-mailů, proč jsem neschopná, nevzdělaná, co všechno na mě vytáhnou nebo kde žije můj otec. Byl to nátlak, který mě měl znevěrohodnit.“

Obě novinářky se shodují, že cílem takových útoků bývá právě pokus o znevěrohodnění jejich osoby: „Z mezinárodních průzkumů víme, že v případě útoků na novinářky je to kromě výhrůžek sexualizovaným násilím také snaha o delegitimizaci. Jsou-li mladé, poukazuje se na jejich věk nebo domnělou nevzdělanost. Jsou-li etablovanější, přichází narativ, že se ke své práci dostaly přes postel,“ zmiňuje Rychlíková.

Součástí útoků je i jazyk a oslovování. „Obě máme problém s tím, že máme atypická jména. U nás dvou se znormalizovalo, že se nemusí dodávat příjmení, protože tolik Apolen a Zdislav ve veřejném prostoru není. Politici a jejich fanoušci a fanynky nám říkají ‚paní Apolenka‘ nebo ‚slečna Zdíša‘… Je to iritující. Mně bude za čtyři roky čtyřicet, jsem máma dvou dětí a mám dvanáctiletou novinářskou kariéru. Neumím si představit, že bych přišla za nějakým mužem, oslovovala ho křestním jménem a ještě ho zdrobňovala,“ říká Rychlíková.

Je to podle ní jedna ze strategií, jak novinářky hned v úvodu diskuze oslabit. „Cítíš se méněcenná, bezbranná, ohrožená a ve stresu,“ popisuje. Rozdíl v diskuzích s muži popisuje i Pokorná: „Každý den se se mnou muži baví zvláštním způsobem. Vyvolávají ve mně pocit, že jsem úplně vymaštěná a že o světě nic nevím.“

Tlak přitom nezmizí po pár dnech. „Vyvine se v tobě extrémní sebekontrola. Člověk má až úzkostný strach, jestli někde neudělal byť jen drobnou chybičku a nezačali ho na sítích vláčet lidé, kteří na to čekají,“ říká Rychlíková. „Každý čeká na tvou chybu,“ popisuje stejný pocit Pokorná. „A může tě to zlomit. Je to dlouhotrvající pocit, ze kterého je člověk unavený.“

Kteří politici roztleskávají útoky na novináře a novinářky? Proč se tolik lidí nechá strhnout k nenávisti? A doporučily by mladým lidem, aby šli pracovat do médií? Podívejte se na celou epizodu na herohero.co/studion