Alarm

Když dne 4. února 1794 zrušilo Národní shromáždění dekretem otroctví, jednalo se o přelomový moment v dějinách lidstva. Všichni muži sídlící v koloniích, bez ohledu na barvu pleti, byli podle tohoto dekretu francouzskými občany a budou požívat všech práv zaručených ústavou. Tento dekret nejenže udělil okamžitou a bezpodmínečnou svobodu, ale také přiznal bývalým otrokům plné francouzské občanství a nestanovil žádnou kompenzaci pro bývalé otrokáře. Tak radikální verze zrušení otroctví neměla obdobu. Takovému rozhodnutí předcházely ale dekády debat o otroctví a kolonialismu, ve kterých abolicionisté neměly výraznější převahu. Přijetí dekretu dopomohla vzpoura otroků v nejcennější francouzské kolonii Saint-Domingue. Tímto aktem si Francie chtěla získat povstalce na svou stranu. To se taky povedlo a povstalci přijali revoluční Francii za svou. Fungující partnerství ale hodil za hlavu Napoleon, který si chtěl francouzské kolonie znovu podmanit pod svou kontrolu. Vojenská výprava, kterou na ostrov poslal, byla ale neúspěšná a povstalci následně vyhlásili na Francii nezávislost a tím vznikl stát Haiti.

Nová kniha The First Emancipation od amerického historika Jeremy Popkina ukazuje, jak dynamická byla debata o zrušení otroctví a kolonialismu už v předrevoluční Francii. Obě strany sporu si zde precizovaly své argumenty, které se pohybovaly od těch nejzákladnějších, jakože každý člověk se rodí svobodný a měl by mít I stejná práva jako každý jiný, nebo že by nikdo neměl vlastnit jinou lidskou osobu jako majetek, až po ty ekonomické, kdy se poukazovalo na to, jestli jsou kolonie schopné produkovat zboží pro francouzský trh ve stejném množství I v momentě, kdy by došlo ke zrušení otroctví. Jestliže ještě v předrevoluční Francii vycházelo nespočet literatury o barbarství majitelů plantáží, kteří krutě zachází se svými otroky, v době Napolena se naopak začalo objevovat stále větší množství nepokrytě rasistické literatury. Do veřejného prostoru se najednou dostávalo stále více rasistických tezí, které byly založeny na představě nadřazenosti bílého muže a evropské civilizace. Zde můžeme hledat zárodky rasismu, který později po Darwinově teorii o původu člověka nabral na obrátkách na konci 19. století a zejména v první polovině 20. století. Napoleon, který byl pro občanskou společnost v řadě případech přínosem, byl zase v řadě jiných nositelem kontrarevoluce. Znovuzavedení otroctví je jedním z mnoha jeho aktů, kterými rušil výdobytky revolučního období. Přesto francouzská debata o emancipaci otroků měla svůj význam a přispěla ke zrušení otroctví na světě, ke kterému docházelo v průběhu 19. století.

V novém dílu podcastu Dějiny bez konce jsme probrali téma revoluční Francie, otroctví, kolonialismu a rasismu. Součástí dílu je I rozhovor s historikem Jeremy Popkinem.

Playlist:

🤔 Tipy a novinky

0:00 - 32:36

Keum Suk Gendry-Kim - Tráva

Charlotte Beradt - Třetí říše snu

Daniela Tinková - Zrození občana

Jeremy Popkin - A New World Begins

Hlavní téma

32:44 - 1:06:28

Kolonialismus, abolicionismus a rasismus v revoluční Francii

Rozhovor s Jeremy Popkinem

1:06:35 - 1:50:38

----------------

Podpořte vznik dalších dílů:

komunita.denikalarm.cz

První díl podcastu Montovna se věnuje přehledu české produkce a stručné historii neslavného termínu “montovna”.

Oligarchii se nepřizpůsobíme:

https://komunita.denikalarm.cz/

Tomio Okamura celá léta láteří, že nemůžeme nikomu pomáhat, protože sami máme málo a musíme se starat hlavně o „naše lidi.“ Sám se přitom nestará o nikoho, jen sám o sebe. Po letech automatické přízně si toho všimli také jeho voliči. První studenou sprchu dostal v loňských parlamentních volbách, letošní komunální pak jeho straně přinesly naprostý debakl. Okamura je přitom součástí vlády, která se dostala k moci díky loňské zvýšené volební účasti zvláště v periferních regionech Česka. Po roce přichází zúčtování. Nejen Okamura, ale ani Babiš pro lidi z těchto částí země neudělal vůbec nic a žádný plán ani neexistuje. Pokud nepovažujeme za plán snížení podpory v nezaměstnanosti a další zhoršení situace všech, kdo už to teď nemají vůbec jednoduché.

Oligarchii se nepřizpůsobíme:

https://komunita.denikalarm.cz/

STAN výrazně posílil ve volbách a bude s největší pravděpodobností vládnout Praze. Jaké koalice se tvoří v konkrétních samosprávách? Můžeme o Starostech uvažovat jako o vítězích voleb? Co by to znamenalo pro celostátní politiku? A je dobrý nápad, aby progresivní politici vládli s ODS? V povolebním Studiu Alarm debatuje Jan Bělíček, Standa Biler a Magdalena Dušková.

Oligarchii se nepřizpůsobíme:

https://komunita.denikalarm.cz/

Hostem Studia Alarm byl filozof a etik Juraj Hvorecký, který se zaměřuje na umělou inteligenci. Současnou debatu podle něj ovládá hysterie kolem zničení lidstva, která zastiňuje skutečné a rovněž vážné problémy a rizika spojená s AI. Lidé jazykové modely, jako je ChatGPT, často používají nebezpečným způsobem, uzavírají se do bublin a trpí osamělostí. A podobných problémů je mnohem víc.

https://komunita.denikalarm.cz/

Hnutí ANO pojalo komunální kampaň jako franšízu. Na klíč dodává špatnou grafiku, hesla i stejný program pro každou obec. Hlavním heslem univerzální kampaně je, že všichni budou pořád makat. Nic nového marketing Babišovy politické továrny raději nezkouší. Když se ale podíváme na uplynulé čtyři roky komunálních politiků hnutí ANO, někteří makali až moc. Zneužívání zakázek, braní úplatků, krytí podvodů nebo sypání azbestu do lesů. I takto vypadá práce komunálních politiků Babišova hnutí.

------------------------------------------------------------------------

Oligarchii se nepřizpůsobíme:

https://komunita.denikalarm.cz/

Brněnská ODS za pomoci Kamily Zlatuškové předstírá, že je liberální. Pražská se s Tomášem Portlíkem o nic podobného ani nepokouší. Kontinuitu neomezené podpory aut a developerů slibuje i hnutí ANO. Jan Grolich urval v senátních volbách pozornost, na Vyškovsku i na jižní Moravě jde KDU-ČSL o hodně. Ve studiu debatovali Jan Bělíček, Standa Biler a Pavel Šplíchal.

Oligarchii se nepřizpůsobíme:

https://komunita.denikalarm.cz/

Další díl podcastové minisérie Ekonomika soucitu. S Hanou Geisler z Aliance pro individualizovanou podporu a autorem série o péči Radem Panditem.

Co dělat jako tvůrci a diváci, když vidíme, jak v české kultuře po vzoru té slovenské houstne atmosféra? Když lidi nechodí do divadla, je chyba v nás nebo v nich? Co znamená Unkulunkulu? A má snaha tvořit divadlo v době krizí a genocid? Nový díl podcastu MOSHPIT o krizi v kultuře a to nejen společenské, ale také osobní. Hosté z divadelního souboru Unkulunkulu hovořili o vztahu slovenské a české kulturní scény, o dopadech škrtů v kultuře a o tom, jestli je umění opravdu vykoupením v času krizí. O tom všem mluvili tři zakládající členové Unkulunkulu, a to režisérka a herečka Tereza Smetanová, dokumentarista Peter Podolský a dramaturg Roman Poliak.

Kvůli struktuře nezávislé kultury, která je postavená na grantových žádostech, podle Petra „člověk pořád generuje nějaké nápady, ale vždycky to zůstane jen na papíře.” Každá repríza je pak podle hostů „jen další hustle”. A protože alternativní představení dokáží obsloužit jen malou část populace a na představení chodí pořád méně diváků, ptají se, jestli má vůbec smysl se dál snažit. „Vede mě to k otázce,” říká Tereza s odkazem na nedávné škrty v kultuře, „jestli nemá vládnoucí garnitura v něčem pravdu.” Ale to, co dělá na Slovensku Martina Šimkovičová skupinu obyvatel, které by alternativní divadlo oslovilo, podle Terezy jen zmenšuje. Navíc dodává, že bude vždycky lepší, ať se dávají peníze na kulturu - ať má jakoukoliv kvalitu - protože to znamená míň peněz pro zbrojení.

Kruh se v MOSHPITU uzavírá. V podcastu není moshpit pod stagí, ale na stagi - za majkem. V podcastu řešíme společenská témata. Kde stejně tak, jako na koncertech, do sebe naráží a setkávají se lidé, ideje, názory, energie a někdy i lokty. Od mladých lidí pro mladé lidi. Kolektivně, společně, posluchači, hosté i moderátoři.

Blíží se komunální volby. Konkrétně v Praze to znamená dlouhé debaty o tom, proč se naše hlavní město zdánlivě nikam neposouvá, a jak je složité v něm cokoli změnit. Právě z toho důvodu jsme si do Studia Alarm+ tentokrát pozvali odbornictvo z Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR). Je opravdu nemožné, aby Praha následovala progresivní města jako je Vídeň? A proč jsou Pražané tak fixovaní na svá auta, když má naše hlavní město jednu z nejlepších MHD v Evropě?

V rozhovoru mluvíme s Marií Smetanou, krajinářskou architektkou a odbornicí na modrozelenou infrastrukturu, a jejím kolegou Jakubem Peterkou, architektem a urbanistou, který v rámci IPRu řeší veřejný prostor a udržitelnou mobilitu.