
Sign up to save your podcasts
Or


Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Jaký bude mít umělá inteligence vliv na společnost nebo na mezilidské vztahy? „Rozšiřuje se využití umělé inteligence jako jakéhosi zdroje útěchy a porozumění. A jsou zmapované i případy, kdy se někdo do ní zamiluje,“ popisuje Adam Růžička, který o tom napsal titulní téma Týdeníku Echo. „Ale něco podobného existovalo už v šedesátých letech. Jednoduchý chatbot měl tehdy naučené jednoduché triky, jak se se svými uživateli bavit. A i tehdy se mu účastníci rozhovoru začali svěřovat.“
Jak to, že bitcoinová kauza neohrozila koalici Spolu? Zastavil se sice její nárůst, ale zůstala na svém. „Velká část normálních lidí začne vnímat, že jsou nějaké volby, až těsně před nimi,“ vysvětluje Martin Weiss. „Vládní voliči možná navíc správně rozeznávají, že to je průšvih a trapas, ale že to není korupční kauza v tom smyslu, že by to nějaký politik uplichtil za účelem se obohatit.“
Rozchod Donalda Trumpa a Elona Muska asi každý čekal. Musk plánuje založit novou politickou stranu. Na prezidenta kandidovat nemůže. Hrozí mu deportace?
Na Echo Poradě diskutují Martin Weiss, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
Hostem podcastu Men's Factor byl bývalý legionář Stanislav Gazdík, který strávil patnáct let ve francouzské cizinecké legii. Sloužil v Africe, v Sarajevu, v elitních jednotkách. Dnes žije v Česku, učí sebeobranu a píše knihy o bezpečnosti. „Už 20 let dělám programy prevence, ale systém není připravený. Máme přes 30 tisíc veteránů, kteří by mohli být vzory ve školách. Místo toho sedí doma. Stát do nich investoval miliony a pak je zahodil,“ říká Gazdík.
Jeho vize je jednoduchá: na každé škole by měli působit tři zkušení veteráni jako dozor, ochránci i mentoři. Jenže naráží na neochotu, strach z odpovědnosti a nepružnou legislativu. „Dnes už nesmíš ani zvýšit hlas. Jinak tě dítě zažaluje.“ Podle Gazdíka je mládež pohodlná, závislá na technologiích a bez vzorů. „Říkám tomu generace Scroll. Jsou to statičtí nomádi. Cestují internetem, ale ztrácejí smysly, zručnost i pud sebezáchovy.“
Právě vrcholí aktuální ročník jednoho z nejslavnějších sportovních klání na světě. O víkendu se dovíme, kdo se stal letošním vítězem Wimbledonu. U této příležitosti jsme zvolili téma: O krásách bíleho sportu… I když z vyprávění přímých aktérů „tenisového cirkusu“ to leckdy nepůsobí zrovna jako ta nejlépe zvolená životní dráha. Není nakonec lepší zapinkat si v klidu o víkendu na vesnickém kurtu než se pokoušet vyhrát nějaký Wimbledon? Pozvání do debaty přijali: tenisový trenér Petr Vaníček, bývalý profesionální tenista Lukáš Dlouhý (v roce 2008 zvítězil ve čtyřhře na French Open a US Open) a stále ještě aktivní hráče zastupuje Tereza Martincová. Debata probíhala minulý týden, kdy jsme ještě mohli snít o dalším českém vítězi Wimbledonu.
Rozsáhlý výpadek proudu, který zasáhl Česko, ukázal slabiny tuzemské energetické soustavy. „Jeden spadlý drát by takový kolaps způsobit neměl,“ říká ředitel Asociace nezávislých dodavatelů energií Jiří Gavor a dodává, že že síť má fungovat i při výpadku jednoho důležitého prvku. Tady musela podle něj sehrát roli i souhra dalších okolností, které se nyní vyšetřují.
Závažnost situace dokládá i fakt, že se k vyšetřování připojí zahraniční experti a analýzy mohou trvat týdny. Přesto Gavor upozorňuje, že síť byla dlouhodobě přetěžovaná. „Už v roce 2016 se plánovalo zdvojení této trasy. Kdyby se to stihlo do roku 2026, výpadek by se možná nestal.“
Jedním z klíčových problémů je zásadní změna charakteru energetické soustavy, zejména kvůli nástupu obnovitelných zdrojů. „Soustava, kde je pár desítek řiditelných zdrojů, se řídí jednodušeji než síť se statisíci malými solárními panely. To je zcela nová realita,“ vysvětluje Gavor. Na druhou stranu decentralizace může síť i posílit – například vůči kyberútokům nebo teroristickým útokům.
Gavor odmítá tvrzení, že výpadek způsobila zelená elektřina z Německa. „Obchodní toky byly podobné i v předchozích dnech. Příčina nebyla v importu zelené elektřiny,“ uvádí s tím, že důležitější je kapacita pro akumulaci přebytků. „Rozvoj zdrojů předběhl rozvoj skladování energie. V tom jsme zaspali – nejen Česko, ale celá Evropa.“
„Právě jsem se vrátil z večírku, kde jsem byl za lva salonu; z mých úst se linul vtip, všichni se smáli a obdivovali mě – já odešel, a chtěl jsem se zastřelit,“ píše si do deníku dánský spisovatel, který se teprve posmrtně proslavil jako filozof. Tahle věta v sobě skrývá klíč k celé jeho existenciální dráze: člověk je rozporuplný, je vztahem – nikoli pevností.
Zaznívá tu i polemika s klišé, že Kierkegaard byl temný, uzavřený solitér. Z biografií víme, že to je jen část pravdy uměl být výřečný, teatrální, vtipný. Nikdy nepracoval pro peníze, zato s velkorysostí utrácel dědictví po otci. Z dnešního pohledu by nejspíš dostal nálepku depresivní osobnosti. Jenže právě on ukazuje, že se na těžké duševní a duchovní stavy možná díváme špatně.
Úzkost pro něj není patologie, ale znak lidství, stav, který není třeba léčit, spíše je třeba si jej dobře uvědomit. V přelomovém spise Pojem úzkosti tento fenomén líčí jako existenciální otevřenost: v bibli se úzkost prý objevuje ještě před hříchem – v okamžiku, kdy člověk pozná, že má na výběr. Zákaz jíst ze stromu poznání totiž zároveň poukazuje na svobodu. A ta je dvojčetem úzkosti.
Nejenže jsou úzkost a svoboda dvě strany téže mince; úzkost je navíc jiným jménem pro naději. Je totiž zkušeností nezajištěnosti, ale i možnosti, tedy budoucnosti. Dokud žijeme, nic není definitivní. Sice je to víra, která je pro Kierkegaarda nejvyšším stadiem existence, ale občas přiznává, že sám „to dotáhl“ jen k filozofii. Kdo nevěří v Boha, může naději najít právě v úzkosti. Úzkost směřuje k životu; naopak zoufalství k umrtvení.
Když zoufáme, obyčejně si namlouváme falešné jistoty. Jednou prožíváme depresivní stránku zoufalství a pak si říkáme, že je všechno ztraceno, jindy manickou a pak máme za to, že nás nic nesvazuje. Obojí je omyl, přímo zoufalý. Člověk nemá právo pronášet tak absolutní soudy nad sebou ani nad světem. Proč? Zrazuje tím úzkost – a ztrácí svobodu.
Kapitoly
I. Trigger Warning: Bůh chce oběť Izáka! [úvod až 20:20]
II. Proto lituj. A to je podstata veškeré moudrosti [20:20 až 40:50]
III. Cože je úzkost? Zítřek. [40:50 až 1:00:10]
IV. Nejvyšší forma existence: Naučit se vzpomínat vpřed. [1:00:10 až konec]
Bibliografie
Omri Boehm, The Binding of Isaac: A Religious Model of Disobedience, New York/London: Bloomsbury, 2007.
Omri Boehm, Radikaler Universalismus. Jenseits von Identität. Universalismus als rettende Alternative, Berlin: Propyläen Verlag, 2022.
Alastair Hannay, Kierkegaard, New York: Bloomsbury Publishing, 2020.
Søren Kierkegaard, Současnost, přel. M. Žilina, Praha: Mladá fronta, 1969.
Søren Kierkegaard, Bázeň a chvění; Nemoc ke smrti, přel. M. Mikulová-Thulstrupová, Praha 1993.
Søren Kierkegaard, Opakování: pokus v oblasti experimentující psychologie od Constantina Constantia, přel. Zdeněk Zacpal, Praha: Vyšehrad, 2006.
Peter Sloterdijk, Philosophische Temperamente: Von Platon bis Foucault, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2009.
Petr Dufek, hlavní ekonom banky Creditas, byl hostem Pavla Štrunce a říká: „COVID a válka na Ukrajině nás změnily. Dnes čelíme úplně jinému světu. COVID přetvořil vztah lidí k financím. Najednou jsme začali očekávat více od státu a čím dál víc přemýšlíme, co nám může poskytnout.“ Po krizi přišly miliardové deficity a rostoucí státní zadlužení. „Energetická krize a válka na Ukrajině odhalily slabiny. Energie budou drahé, a to se jen tak nezmění,“ říká Dufek. Problém je podle něj i zelená politika, která přispěla k vyšším cenám. „Válka to jen zrychlila,“ dodává.
Evropská unie si podle ekonoma energetickou krizi do značné míry způsobila vlastními rozhodnutími v oblasti zelené politiky. Podle něj přechod na obnovitelné zdroje a omezování fosilních paliv vedly k vyšší závislosti na drahých energiích. Dufek také upozorňuje, že vysoké náklady na zelenou transformaci se promítnou do života domácností a podniků. „Majitelé nemovitostí se připravují na obrovské investice do rekonstrukcí. Bude to pro ně obrovská zátěž,“ dodává.
„Na začátku byla ta zelená politika plná nadšení, že svět bude hezčí a lepší. Ale při realizaci se zapomnělo na některé fyzikální zákony, které prostě platí. Je to, jako kdyby ti, kdo rozhodují, vůbec nečetli vědecké studie nebo nebrali v úvahu praktické důsledky,“ říká Dufek.
Bývalá manažerka Googlu a dnes investorka Kateřina Havrlant byla hostem Hrotcastu a tvrdí, že umělá inteligence dramaticky promění pracovní trh, investování i každodenní život. Česko má podle ní všechny předpoklady stát se technologickým hráčem, pokud dokáže své nápady skutečně realizovat.
„Evropa je plná skvělých nápadů. Ale když přijde na exekuci, často se ztratí v přeregulovaném labyrintu,“ říká Havrlant, která dříve patřila k vrcholovým manažerům společnosti Google a dnes ivestuje do startupů s globálním potenciálem.
V rozhovoru varuje před technologickým zaostáváním Evropy a nedostatkem ambicí českých zakladatelů. Evropa podle ní nedokáže efektivně podporovat inovace. „Máme skvělé vědce a nápady, ale chybí provázanost. V Česku často vidím startupy, které cílí jen na domácí trh. Bez globální ambice je to z investičního pohledu málo zajímavé,“ dodává.
Zásadní je podle ní tým. „Skvělý nápad nestačí. Rozhoduje tah na branku a schopnost věci dotahovat. Jinak se startup rozplyne mezi akcelerátory a pitchovacími soutěžemi.“ Proč začala investovat do umění a jak její cestu ovlivnilo setkání s Medou Mládkovou? Sledujte Hrotcast!
Bombardování Bělehradu jsem si přál, omluvu za Srebrenici už nečekám. Češi Jugoslávce přijali dobře
Opíjet se v roce 1988 v socialistické Praze a pak suverénně odjet na kávu do Paříže. Prožít sametovou revoluci, vnímat nádech svobody v Československu, zároveň sledovat, že o vlastní svobodu přicházím, protože můj stát se propadá do krvavé vřavy. Dívat se na poklidný rozpad Československa a přitom se sám sebe ptát, jestli válka v Chorvatsku nebo v Bosně je i moje válka. Emigrovat do Prahy, přitom se starat o rodinu v obléhaném Sarajevu. No a pak proměnit svůj život pod tíhou těchto zážitků: založit a vést nejvýznamnější festival dokumentárních filmů Jeden svět, věnovat se konfliktům v Barmě nebo Gruzii a pomáhat tamním lidem. To jsou jenom některé ze zákrut fascinujícího života „žižkovského Sarajevana“ Igora Blaževiče. „Nikdy jsme nechtěl zobrazovat utrpení lidí ve válce, ale to, že se i v tak šílených chvílích dokázali zachovat svobodně, statečně, lidsky,“ říká kromě mnoha jiných věcí bratrům Jakubovi a Lukáši Novosadovým v další epizodě jejich sourozeneckého podcastu Hej, Slované.
Na začátku Igor Blaževič vzpomíná na přelom osmdesátých a devadesátých let, popisuje své zážitky a pozorování z doby, kdy jako Jugoslávec začal pociťovat, že přichází o svobodu, na kterou byl zvyklý, a kdy nemohl cestovat na svůj jugoslávský pas (poprvé mu to znemožnili, jaký paradox, Slovinci), a zároveň sledoval, jak Češi, do té doby utlačovaní, svou svobodu nabývají. Mluví také o tom, jak se stal „sluníčkářem“, tedy zapadl do českých disidentských kruhů, a skrze ně vnímal dění v Česku, nebo jak si postupně uvědomoval, že válka v Jugoslávii, konkrétně v Bosně, se ho osobně dotýká, protože mu v obléhaném městě zůstala celá rodina. Ostatně jaká je Igorova osobní identita? Je Jugoslávec? Bosenský Jugoslávec? Chorvat? Sarajevan? Žižkovský Bosňan? Anebo světoobčan, který ztratil část své duše?
Řeč přijde také na to, zda v sobě člověk může utišit válečné trauma, zda Mezinárodní soudní tribunál dokázal zahladit nějaké bolesti, aby na postižených místech došlo alespoň k minimální katarzi, anebo zda to překvapivě vůbec nedokázal. Jedno ze silných míst celého rozhovoru je o tom, zda očekávat omluvu od agresorů, anebo ne („se Srby jsem se znovu začal přátelit, až když jsem od nich přestal očekávat omluvy za Srebrenici – neomluvil se totiž žádný“). Není touha po omluvách vlastní jenom nám západním křesťanům? Dojde také na úvahu o spojeneckém bombardování Bělehradu, s nímž Igor Blaževič souhlasil, ba dokonce po něm volal, s čímž se musí vyrovnat Jakub, který Bělehrad považuje za svůj druhý domov. Dále Igor vypráví, že se po válce zhroutil a musel půl roku odpočívat, načež odjel na druhou stranu světa zkoumat, zda se tamní konflikty liší od našich, nebo ne. „Přitom si člověk
uvědomí, že když má válečné zážitky, získá určitou senzibilitu, díky níž konfliktům rozumí lépe. A dostavuje se určitý adrenalin, už to ovzduší pořád trochu potřebujete.“
Hovoříme také o tom, jak česká společnost přijímala v devadesátých letech uprchlíky z Jugoslávie: „Nebyl to vůbec žádný problém. Válka v Jugoslávii byla první válka svobodného Československa, přijímali nás také proto, že jsme pro Čechy představovali jejich sen o moři a že nechápali, proč jsme to udělali a začali po sobě střílet. My jsme promarnili svou šanci: byli jsme o třicet let napřed před ostatními státy východního bloku, mohli jsme být první v Evropské unii. Místo toho jsme se začali vraždit,“ uvažuje Igor Blaževič. A pokud jde o dnešek a poměry Čechů k ukrajinské emigraci, dodává: „Svět začal být velmi nestabilní a komplikovaný, my jako Západ jsme ztratili sebevědomí, že víme, co je správné. Výsledkem je sebeuzavření společnosti, té liberální. Ukrajina to trochu, aspoň na chvíli, změnila, a společnost byla ochotná se zase otevřít. A už je to zase pryč.“
Velký portrét výjimečného muže. Mnoho silných myšlenek weltmana, který si prošel ledasčím. Aneb konečně podcast, který odkrývá člověka.
Už víc než dva roky jezdí Daria Stomatová na Ukrajinu dokumentovat válku. V rozhovoru pro podcast Men’s Factor mluvila otevřeně o životě na frontě, nebezpečí, dronové válce, emocích i důležitosti nestranného zpravodajství. Přiznává, že válečné zkušenosti změnily její hodnoty i pohled na svět.
„Vždycky říkám, že na Ukrajině nebojuju za Rusko ani za Ukrajinu. Bojuju za to, aby Češi měli přehled. Aby moje reportáže byly co nejobjektivnější a nejméně poplatné komukoliv,“ říká reportérka České televize.
Stomatová detailně popisuje, jak se proměnila podoba války. Zatímco v prvních dnech po ruské invazi byly největší hrozbou raketomety a přímé boje, dnes frontu ovládly drony. „Dnes je válka nefyzická. Vojáci se téměř nepotkávají. 70 až 80 % obětí způsobují právě drony,“ říká s tím, že stroje už nejsou jen ovládané, ale často i autonomní – naváděné na jakýkoliv pohyb.
Práce válečné reportérky má i své psychické náklady. „Začínám mít problém udržet slzy. Dlouho jsem se snažila držet odstup, ale čím déle to trvá, tím víc se mě to dotýká.“ Zároveň přiznává, že v Česku chybí specialisté, kteří by novinářům pomohli zpracovat trauma z krizových oblastí. „Je tu zoufale málo psychologů, kteří rozumí válce.“
Kromě každodenního stresu a smrti se ale musí potýkat i s dezinformacemi. „Informační válka probíhá na obou stranách. O to důležitější je, aby tam byli nezávislí novináři,“ vysvětluje. Sama podle svých slov nikdy nezatajila informace, které se nehodily ukrajinské straně. „Když jsme reportovali o problémech s alkoholem v armádě nebo o korupci, věděla jsem, že to nebude populární. Ale bylo správné to říct nahlas.“
Západní veřejnost si podle ní na válku už zvykla. „Válka už není in. Lidi to přestává zajímat. Ale to neznamená, že ji můžeme ignorovat. Týká se nás všech – i po svém konci bude měnit svět kolem nás.“
Do budoucna ví, že jednou bude muset práci v konfliktní zóně opustit. „Nejde to dělat věčně. Ale zatím nevím, co bych dělala jiného. Ta válka je součást mého života. Dokud budu moct, budu reportovat.“
Minulou středu se v Haagu hlavy členských zemí Severoatlantické aliance dohodly na zdvojnásobení výdajů na obranu. Každá z 32 členských zemí by do sedmi let měla na obranu vydávat pět procent svého hrubého domácího produktu (HDP). Přímé investice do zbraní a armády mají dosáhnout 3,5 procenta – oproti dnes platným dvěma procentům – a dalších 1,5 procenta si členské země mohou započítat z výdajů, které posilují odolnost jinak – od kybernetické války přes vybrané dálnice a železnice až po průmysl dvojího použití, tedy civilní výroba, kterou lze překlopit na válečnou. Generální tajemník NATO Mark Rutte nový závazek označil za kvantový skok a v SMS zprávě americkému prezidentovi se radoval, že Donald Trump přinutí „platit Evropu ve VELKÉM stylu“.
Na rozdíl od zpěčujícího se Španělska a ovšem i Slovenska byla Česká republika pro všemi deseti. Na summitu se závazkem souhlasil prezident, armádní generál v. v. Petr Pavel po dohodě s premiérem. Ale málokdo z vládní koalice zatím prozradil, z čeho by se ty obří výdaje měly zaplatit, respektive kompenzovat. Letos dosažená dvě procenta na obranu dělají v českém případě 160 miliard korun, 3,5 procenta tvrdých vojenských investic budou tedy znamenat 280 miliard a dodatečných 1,5 procenta 120 miliard v dnešních cenách, dohromady 400 miliard ročně. Výjimkou mezi tajemnými politiky koalice v tomto ohledu je poslanec a ekonomický expert TOP 09 Miloš Nový. S ním přišli do Salonu Echa debatovat poslanec ANO Patrik Nacher a sociolog a ředitel agentury PAQ Research Daniel Prokop.
From the publisher's feed

2 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

31 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners