
Sign up to save your podcasts
Or


Tábornictví, tramping, skauting... Šlo o romantiku, únik z konzumu, hru na americký Západ nebo výchovu mladých lidí k pevným zásadám a životu v kolektivu?
Léto láká většinu Čechů – pokud nemíří do nějakého přímořského turistického resortu – k pobytu v české přírodě. Naším fenoménem je totiž tramping, tábornictví nebo letní tábory pro děti. Už přes sto let jezdí Češi posázavským nebo jiným expresem pod širák nebo do trampské osady, večer posedí u táborového ohně a zpívají trampské, folkové nebo country písně. Každá osada má svého šerifa a nad osadou nebo tábořištěm se vznáší duch divokého západu, indiánů, kovbojů a jejich koní.
Obliba tábornictví u nás vznikla na konci 19. století, kdy se společnost výrazně industrializovala. Pobyt člověka v přírodě měl osvěžit jeho tělo a mysl, ale již tehdy se začalo dle anglosaského vzoru i s ideovou výchovou mládeže v přírodě, z čehož pak vyrostlo skautské hnutí, český Junák a další organizace pořádající pobyty dětí v táborech v přírodě. Naproti tomu tramping nebyl nikdy pevně organizován a veškeré pokusy o organizovanost nebo komercionalizaci neuspěly. Trampové věděli, že organizaci by uchvátil stát a začal předpisovat, co se má a nemá dělat. Bylo by po svobodě. Od trampingu tak vede cesta k současným ekologickým hnutím, ochraně přírody, vzpouře proti konzumnímu životnímu stylu, ale i k folku a písničkářům vyjadřujícím vzpouru proti společenským konvencím.
Na Slovensku lidi okamžitě na cizince spustí o politice, v Česku život tak otrávený politikou není
Prázdniny jsou v plném proudu a bratři Hejslované se v jejich první půli vydali na cesty po svém teritoriu: Jakub byl na jihu na Balkáně, odkud si přivezl nazpět smutek, a Lukáš vandroval po západních slovanských zemích, odkud si přivezl nazpět úžas. Jaké konkrétní dojmy a nové poznatky tedy mají? O tom je nový díl sourozeneckého podcastu, v němž Lukáš české turisty bažící po Polsku upozorňuje na místa, tedy najmě města, kam se vyplatí jet už proto, že tam turisté nejsou. Přestože tam je na co se dívat.
V úvodu se Jakub – čerstvě navrátivší se z Bělehradu – vrací ke svému zásadnímu tématu: jak vypadají srbské protesty proti tamní vládě, které už trvají tři čtvrtě roku a které v průběhu prázdnin zdánlivě ztrácejí dech. Lidé jsou na dovolených, města jsou poloprázdná, a tak vizuálně protesty upadají. Do toho se patrně konečně chystají v Srbsku volby (možná ještě letos), přičemž Jakub dodává, že vládní strana prezidenta Aleksandra Vučiće už nemá kde brát elektorát, takže je odsouzena k prohře. „Bude velmi zajímavé sledovat, k čemu to v následujících měsících povede, protože Vučić se moci samozřejmě nebude chtít vzdát. Navíc nezapomínejme, že srbská společnost čtyřicet let žije pod permanentním tlakem etnonacionalistů, je radikální, a i na takové voliče se bude muset cílit,“ upozorňuje Jakub.
Vysvětluje, že atmosféra v zemi není ani tak napjatá, jako spíš smutná. Ve společnosti a ekonomice dle něj nic už nefunguje, drobní podnikatelé mizí a stát se rozpadá. „Vidíte to skutečně na každém kroku, u nás si ani nesvedeme představit,“ říká. A vysvětluje, jakým způsobem podporu opozici vyjadřují hvězdy jako tenista Novak Djoković nebo režisér Emir Kusturica. Ten se stal překvapivým podporovatelem nevládního tábora a spekuluje se, že to je hra s jeho pověstí, že může jít o snahy vybrat si ho jako potenciálního lídra opozice, ale zároveň i o snahu vládních kruhů přihrát si přes režisérovo jméno nové hlasy. „Zkrátka vyplatí se to sledovat, protože je to učebnice postupů, které u nás neznáme,“ uzavírá Jakub.
V další části na něj Lukáš navazuje svými zážitky. Začíná na východním Slovensku v Prešově a jeho okolí a popisuje mimo jiné, jak intenzivně má slovenská společnost potřebu se s cizinci okamžitě bavit o politice. „To u nás tak ještě zaplaťpámbu není. Zároveň toto nejde nasát z médií, člověk musí být na místě, aby to poznal: že cosi visí ve vzduchu a že politika zasahuje do životů a myšlení lidí víc, než je zdrávo,“ vysvětluje Lukáš. K tomu poznamenává, že ve městě lze poznat, že Slovensko skutečně vyrůstá z menších poměrů než Česko, nebo že poměr nevkusu a vkusu je taky vyhrocenější než u nás: „V Bardejovských Kúpeľoch máte vedle sebe tanky z památníku na bitvu v Dukelském průsmyku, skanzen se starými domy
z rusínských osad, secesní lázeňské domy, sochu císařovny Sisi, která sem jezdila, a hrozivé zázemí restaurací, kina nebo kadeřnictví postavené v osmdesátých letech, které chátrá, neinvestuje se do něj a vedle kterého se cítíte jako někde na jihu Prahy u metra.“
Poslední částí je popis několika měst východního Polska: Lublin, Radom, Kielce, Lodž a nakonec Kladska u našich hranic. „Nejlepší na tom je, že skoro nikde nejsou turisti. Takže v době, kdy neustále lamentujeme na přemírou turismu, máme i nedaleko svých hranic spoustu míst, kde to neplatí, kde netrpíte nekonečnými frontami a zástupy všudypřítomných amatérských fotografů, kde se můžete pohybovat volně a svobodně a je vám dobře,“ dělá reklamu východnímu a střednímu Polsku Lukáš. Aneb konečně podcast, který vás odešle do patřičných míst.
V Česku vstoupila v platnost novela trestního zákona, nového znění se dočkal i paragraf 403. Stojí v něm teď: „Kdo založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Změna spočívá v tom, že paragraf explicitně zmiňuje dvě ideologie – nacismus a komunismus. Někdo v tom může vidět uzavření debaty, která v téhle zemi běží prakticky od roku 1989, debaty o tom, zda si komunismus a třeba i strana, jež ho má v názvu, zaslouží být postaven mimo zákon. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s historikem a ředitele Muzea Paměti XX. století Petrem Blažkem, editorem a publicistou Luďkem Bednářem a kolegou Adamem Růžičkou, který se specializuje mimo jiné i na témata související se svobodou projevu.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Vyhazov Oto Klempíře z kapely J.A.R. souvisí s jeho kandidaturou za Motoristy, ale celá kauza má ještě jiný aspekt. „Lidé, kteří si tolik zadali s komunistickým režimem, by do politiky vstupovat neměli. Ani Oto Klempíř, ani Petr Pavel,“ tvrdí Dalibor Balšínek. Jak to vidí ostatní komentátoři Týdeníku Echo?
Motoristé narozdíl od hlavní politických stran představili program. Pomůže jim to? „Volební programy jsou bohužel pryč. Celé je to o emocích. Je tady zákopová válka, všichni jsou na svých pozicích a už jen promile procenta se můžou někam přelít,“ soudí Pavel Štrunc.
Proč je láska šílená? Článek z aktuálního týdeníku a také jedno z témat podcastu. „Proč je nutné citové vzplanutí, kdy lidí nespí a dělají pošetilá rozhodnutí? Dáváme se dohromady z nerozumu. Někde v nás je nevědomé počítadlo, které zhodnocuje naše šance tváří v tvář dostupné nabídce. To jednou zavelí, my zaplaneme, a ten projev musí být iracionální, aby dokázal dostatečně signalizovat, že to myslíme vážně,“ nastiňuje Adam Růžička.
Bitcoinová kauza nabývá až komický ráz. Bývalý ústavní soudce Uhlíř ukázal svou osobní integritu. A co bude dál?
Na Echo Poradě diskutovali Jiří Peňás, Pavel Štrunc, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
Jakou roli hraje riziko v našem morálním rozhodování? Už sám fakt, že riziko je relativně nové slovo, mnohé napovídá. Ve starověké filozofii se pracovalo s náhodou, možností, s týché – neuchopitelnou souhrou okolností. Až moderní doba proměnila nejistotu v něco měřitelného, pravděpodobného, plánovatelného.
Riziko se stalo strukturou. Vyhovuje to naší potřebě jistoty, jak dokládá známá historka z druhé světové války: poté, co ekonom Kenneth Arrow upozornil americkou armádu, že její meteorologické předpovědi jsou bezcenné, dostal odpověď: „Ale to my víme, že nefungují. Ale stejně je potřebujeme – pro plánování.“
Podle Bernarda Williamse se iracionální touha po racionalizaci otiskla i do moderní etiky. V novověku se formulovaly morální systémy sestávající z povinností, které mají platit obecně a vždy, nehledě na leccos, co jednající nemůže ovlivnit, nehledě na členitý terén života. Podle Williamse to jsou pokrytecké systémy odpoutané od života: předstíráme, že se řídíme něčím, co ve skutečnosti ignorujeme a co je dobré maximálně pro filozofický seminář a moralizování.
Britský filozof to ilustruje na fenoménu morálního štěstí. Tím se rozumí situace, kdy je člověk považován za morálně dobrého (nebo špatného) na základě okolností, které nemá pod kontrolou. Jinými slovy: může být třeba chválen za to, že shodou okolností stál na správné straně. Podle většiny moderních morálních teorií by něco takového nemělo existovat – člověk má být hodnocen pouze za to, co učinil vědomě a svobodně. Williams však namítá, že pokud bychom tuto podmínku vzali vážně, mohli bychom morálně hodnotit máloco. Ani náš charakter, výchova či sklony nejsou výlučně naším dílem. Ať si to připouštíme nebo ne, ve skutečnosti hodnotíme druhé i podle toho, jestli prostě měli štěstí.
Vezměte si příklad slavného burzovního makléře: opustí pětičlennou rodinu, nechá ji nezajištěnou a odjíždí na Tahiti, protože chce malovat. Kdyby mu jeho risk nevyšel, byl by sobec. Ale protože mu risk vyjde – ten muž se jmenuje Paul Gaugin –, jeho úspěch jej zpětně aspoň zčásti ospravedlní. Není to skandální?
Je. Etika je skandální. V etice totiž nejde o to, jestli plníme pravidla. V etice neodpovídáme jen za to, co je správné, ale také na to, kým jsme a jak chceme žít. Zatímco morálka nás vyzývá k poslušnosti vůči neosobním pravidlům, etika se ptá na smysl a na to, kým jsme. Bernard Williams nás vrací k tomu, že etika nezačíná pravidlem, ale životem. Součástí etického života je proto i odvaha. A ta s sebou nese ochotu riskovat. Za to nám ale zprvu málokdo zatleská. Čeká se, zda uspějeme. Jestli ano, budeme spíše za hrdiny; jestli ne, za padouchy. Nemorální? Možná. Ale takoví jsme.
Kapitoly
I. Raději lež než nejistotu! [počátek až 15:35]
II. Skutečné riziko? Vytvořit z nejistoty vnitřní katastrofu [15:35 až 32:50]
III. Když se z rizika stane systém [32:50 až 44:20]
IV. Cena za prevenci [44:20 až 59:00]
V. Smíme se na druhé vykašlat? [59:00 až konec]
Bibliografie
Ulrich Beck, Risikogesellschaft: Auf dem Weg in eine andere Moderne, Frankfurt a. M.: Suhrkamp, 1986.
Alex Bojanowski, „Die Prognosen waren korrekt – nur das Wetter hat nicht mitgespielt“, in: Die Welt, 31. 7. 2025, https://www.welt.de/debatte/plus688484330e680a76f4e96135/Sommer-2025-Die-Prognosen-waren-korrekt-nur-das-Wetter-hat-nicht-mitgespielt.html
Caroline Cramptonové, A Body Made of Glass. A History of Hypochondria, London: Granta Publications, 2024.
Friedrich Nietzsche, Radostná věda, přel. Věra Koubová, Praha: Aurora, 2001.
Bernard Williams, Moral Luck: Philosophical Papers 1973–1980, Cambridge: Cambridge University Press, 1981.
Juli Zeh, Fragen zu Corpus Delicti, München: btb, 2020.
Brusel si kope ekonomický hrob. Trump bere, my platíme, říká Vondra „Evropa hrála s kartami, které má,“ říká europoslanec Alexandr Vondra k nové obchodní dohodě mezi EU a Spojenými státy. Zároveň varuje před emisní politikou Bruselu, kterou označuje za klimatický kolonialismus. Evropská unie uzavřela s administrativou Donalda Trumpa rámcovou obchodní dohodu, která zahrnuje celní ujednání, závazky na nákup amerických energií a investice evropských firem v USA. Podle Alexandra Vondry se EU ocitla v nevýhodném postavení, ale vyjednala maximum možného. „Je to nepochybně vítězství Donalda Trumpa. Evropě nezbývalo než hrát s tím, co měla. Nechtěl nulová cla, chtěl přebytky dorovnat. A to udělal. Řekl bych, že to není fatální porážka, spíš taková legendární 'nevýhra'. Vzhledem ke struktuře obchodu jsme neměli moc prostoru. Německo, a s ním i my, jsme na exportu závislí. Francie si může dovolit křičet, protože není tolik exportní.“Mnohem ostřeji se Vondra vymezuje vůči environmentální politice Bruselu. Za nepřijatelný považuje návrh na 90 % snížení emisí do roku 2040. „To je dramatická akcelerace. Místo slíbeného zrealističtění Green Dealu tu máme jeho urychlení. Přitom median mezi 55 a 100 je 77,5. Ne 90. A navíc ta úleva pro velké státy, že si 3 % mohou odečíst investicemi v Africe? To je klimatický kolonialismus,“ říká ostře Vondra. Podle něj tento přístup likviduje konkurenceschopnost evropského průmyslu a staví menší ekonomiky jako Česko do naprosto nevýhodné pozice. „Zatímco Dánsko na tom vydělá, protože jede na větrníky, my máme energeticky náročný průmysl. A bez levné energie, kterou jsme si sami zakázali, nemáme šanci.“Vondra varuje i před spuštěním systému ETS2, který má zatížit domácnosti a dopravu emisními povolenkami. „Cena povolenek už teď letí ke 80 eurům za tunu. To je dvojnásobek původního plánu. A to teprve začíná,“ říká. V praxi to znamená výrazné zvýšení cen paliv i nákladů na vytápění. A zatímco česká vláda se podle Vondry zatím tváří nerozhodně, Brusel pokračuje v tempu. „Evropa v tomhle hraje na vlastní bránu. Pokud to nezastropujeme nebo nezrušíme, výrazně tím poškodíme vlastní lidi.“
Je to zpráva, která se na nás v poslední době valí ze všech stran: rodí se nejméně dětí za dlouhou dobu, je to tragédie a musíme s tím něco rychle dělat. Totéž ovšem řeší Slováci, Poláci i další slovanské národy. V nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované hovoří bratři Jakub a Lukáš Novosadovi právě o tom, jaká je natalita ve slovanských zemích a proč na rozdíl od západní Evropy hrozí té slovanské – tedy pokud se něco nezmění – vyhynutí. Nejenom že máme málo dětí, ale protože jsme ekonomicky slabší, migrujeme za lepším živobytím na západ. Za posledních několik desetiletí jsme tak přišli o miliony lidí, zejména na Balkáně a samozřejmě na Ukrajině. Úbytek porodnosti a obyvatel bude proto v našich oblastech nutně spojen také s tím, že budeme muset znovu myslet na revitalizaci svých vlastních společností, jinak slovanské jazyky a kultury zmizí. A nebude to dlouho trvat. Budeme tedy svědky nových národních obrození?Porodnost ve slovanských zemích, zejména těch východních, je dlouhodobě nižší než v západní Evropě. Zároveň z dalších slovanských zemí, zejména těch jižních, ale třeba i z Polska a Slovenska, se dlouhodobě migruje za lepším živobytím na Západ. Slované tedy dotují fyzicky a ve výsledku i ekonomicky jiné části Evropy, přitom sami zažívají setrvalý úbytek svého obyvatelstva. A to v řádech milionů jenom od změny režimů v letech 1989 až 1991. To dohromady znamená, že při současných trendech může slovanská Evropa vlastně brzy, řekněme v průběhu půl druhého století, zmizet z mapy. Imigrantů do těchto míst je totiž (opět v porovnání se západní Evropou) málo, navíc přicházejí z úplně odlišných kultur – Afghánistán, Sýrie, Nepál, Čína… – a nemají automatickou potřebu se kulturně integrovat.Jakub v této souvislosti hovoří o novém případu plánu srbské vlády na přijetí sto tisíc Ghaňanů, který znervózňuje srbskou společnost. Lukáš naopak připomíná případ Lužických Srbů, kterých je tak málo, že jsou agendě revitalizace vlastně napřed, neboť už pochopili, že pouze plození dětí je nezachrání. Proto se pokoušejí přesvědčit o přijetí lužickosrbské identity a lužickosrbského jazyky své německé spoluobčany, obvykle dávno asimilované sousedy, a to v projektu „sto tisíc mluvčích do roku 2100“. Může se to podařit? Anebo už hodnota mateřských jazyků a národních kultur je ve společnosti tak nízká, že je to předem marný boj?Řeč přijde také na to, zda se Češi mají bát přemnožení přišedších Ukrajinců, anebo ne, protože Ukrajinci přicházejí s kulturním návykem mít ještě méně dětí než Češi. Uvádíme konkrétní čísla porodnosti v jednotlivých slovanských zemích, vysvětlujeme, proč se za normalizace dařilo československé prorodinné politice, jestli byla dlouhodobě udržitelná,nebo ne, a proč současné pobídky, jaké vidíme v Polsku nebo v Maďarsku, jsou nedostatečné. Aneb konečně podcast, kde se skutečně dozvíte věci, jež vám jinde neřeknou.
Evropská unie se ocitla v pozici slabšího partnera v nové obchodní a celní dohodě s USA. Z pohledu mnoha ekonomů nejde o rovnocennou dohodu, ale spíše o jednostranný diktát. Zejména co se týká dohody o nákupu energií ze Spojených států. „To je formát, který lze označit ze strany Evropské unie za kapitulaci,“ říká Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank, v rozhovoru k víkendovému kompromisu mezi USA a EU. Zásadní, podle něj, část dohody se týká závazku EU odkoupit během tří let americké energetické suroviny za 750 miliard dolarů. "Pro srovnání, loňský dovoz ruských energetických surovin do Evropské unie byl v objemu nějakých 22 miliard dolarů", vysvětluje Kovanda. Přechod na americké dodávky tak není jen otázkou geopolitického rozhodnutí, ale i obrovské ekonomické zátěže. „Ten výsledek nedělní obchodní dohody mezi Spojenými státy a Evropskou unií je dan prostě tím, že ekonomicky je Evropská unie slabá, slábnoucí,“ říká Kovanda. EU přistoupila na podmínky, které „se dají označit za diktát, dají se označit za kapitulaci“. Podle něj za tím není jen americký tlak, ale i strukturální problémy EU. „To rozhodně není nějaké ego Donalda Trumpa. To jsou prostě naše domácí chyby, které soustavně děláme v energetické politice, v Green Dealu, v environmentální ideologii.“
Evropské nařízení o digitálních službách neboli DSA (anglická zkratka pro Digital Services Act) nabylo účinnosti loni v únoru. Někteří v regulaci spatřují konec Divokého západu na internetu, kde si sociální sítě mohly dělat, co se jim zlíbí, a nemusely se nikomu zodpovídat. Jiní věc považují za nebezpečný nástroj cenzury, který ohrožuje demokracii. Ačkoliv DSA již platí, ještě jsme u nás nepřijali prováděcí zákon, jenž by zmocnil národního digitálního koordinátora, kterým má být Český telekomunikační úřad (ČTÚ). Zákon je v tuto chvíli zaseklý v Poslanecké sněmovně a není jasné, zda se do voleb stihne schválit. V květnu letošního roku kvůli tomu Evropská komise Českou republiku spolu s několika dalšími zeměmi zažalovala u Soudního dvora EU. V Salonu Echa o problematice diskutovalo právnické trio Miroslav Crha, vedoucí oddělení lidských práv, koordinace, adaptace a integrace na Úřadu vlády ČR, Jan Gregor, advokát a místopředseda organizace Aliance pro rodinu, a Jan Hořeňovský, ředitel Institutu H21 a vědecký pracovník na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Po konci II. světové války panovala v Evropě i v USA víra v blahodárný vliv státu na řízení ekonomiky. Po velké krizi 30. let, kterou si všichni ještě dobře pamatovali, panovala nedůvěra v neviditelnou ruku trhu a všichni spoléhali na keynesiánský ekonomický model. Tehdejší československá vláda, ve které ještě seděli tzv. demokratičtí ministři, spustila už v roce 1947 dvouletý plán obnovy a rozvoje národního hospodářství. Po únoru 48 pokračovali komunisté podle sovětského vzoru pomocí pětiletých plánů. V plánovaném hospodářství nerozhodoval trh - tedy zákony nabídky a poptávky - ale ústřední výbor komunistické strany. Straničtí tajemníci určovali, kolik bot si lidé mají koupit, co bude kolik stát, jaké šaty se budou nosit, co budou lidé jíst a podobně. Takový způsob řízení ekonomiky pochopitelně nemohl vést k úspěchu, takže nakonec byli komunisté nuceni zavádět různé ekonomické reformy, které vnášely do komunistického plánování určité tržní prvky. Počátkem 60. let došlo k něčemu podobnému i v Československu. Hlavní architektem naší ekonomické reformy byl Ota Šik, který se postupně stal skutečnou hvězdou. Relativní úspěch ekonomických reforem vedl k tomu, že reformní komunisté postupně uvolňovali ideologické mantinely a zaváděli další a další tržní prvky. To vyvrcholili v roce 1968. Kdyby do země nevtrhla vojska států Varšavské smlouvy, museli by reformní komunisté nakonec sami zavést kapitalismus. Takže je Sověti a spol. vlastně zachránili. Bohužel jsme to odnesli my všichni.
.
Po konci II. světové války panovala v Evropě i v USA víra v blahodárný vliv státu na řízení ekonomiky. Po velké krizi 30. let, kterou si všichni ještě dobře pamatovali, panovala nedůvěra v neviditelnou ruku trhu a všichni spoléhali na keynesiánský ekonomický model. Tehdejší československá vláda, ve které ještě seděli tzv. demokratičtí ministři, spustila už v roce 1947 dvouletý plán obnovy a rozvoje národního hospodářství. Po únoru 48 pokračovali komunisté podle sovětského vzoru pomocí pětiletých plánů. V plánovaném hospodářství nerozhodoval trh - tedy zákony nabídky a poptávky - ale ústřední výbor komunistické strany. Straničtí tajemníci určovali, kolik bot si lidé mají koupit, co bude kolik stát, jaké šaty se budou nosit, co budou lidé jíst a podobně. Takový způsob řízení ekonomiky pochopitelně nemohl vést k úspěchu, takže nakonec byli komunisté nuceni zavádět různé ekonomické reformy, které vnášely do komunistického plánování určité tržní prvky. Počátkem 60. let došlo k něčemu podobnému i v Československu. Hlavní architektem naší ekonomické reformy byl Ota Šik, který se postupně stal skutečnou hvězdou. Relativní úspěch ekonomických reforem vedl k tomu, že reformní komunisté postupně uvolňovali ideologické mantinely a zaváděli další a další tržní prvky. To vyvrcholili v roce 1968. Kdyby do země nevtrhla vojska států Varšavské smlouvy, museli by reformní komunisté nakonec sami zavést kapitalismus. Takže je Sověti a spol. vlastně zachránili. Bohužel jsme to odnesli my všichni.
From the publisher's feed

2 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

31 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners