
Sign up to save your podcasts
Or


Letos se v Polsku odehrál malý skandál: v národním kole populární pěvecké Eurovize se objevilo duo Swada a Niczos, které svou píseň předvedlo v podlaštině. Třebaže někteří diváci byli nadšeni – ostatně duo se umístilo na druhém místě, což je velký úspěch –, mnozí naopak byli rozhořčeni a označili toto vystoupení za národní provokaci. Co je zač podlaština a proč se čtyřicetimilionový národ cítí ohrožen jazykem, kterým hovoří nanejvýš dvacet tisíc lidí? O tom je nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované, do níž si stále ještě osiřelý starší bratr Lukáš Novosad tentokrát pozval lingvistu Vratislava Karpíška a novináře Jana Maksymiuka, který žije v Praze a patří k mluvčím podlaštiny. Ostatně vymyslel její nový zápis, postavený na české abecedě.
Podlaší je region na východě Polska, o jehož existenci Češi nejspíš pořádně netuší – mimo jiné proto, že tento původní (a správný) český název se používá výrazně méně než názvy novější a nepřesnější. Jako třeba Podlesí. Aby to nebylo tak jednoduché: lidé, kteří na Podlaší žijí, se nepovažují za národ, ačkoliv hovoří jiným jazykem, než je v okolí běžné. Podlašané, stejně jaké třeba Hornoslezané, se mají za regionální menšinu. Jejich dlouholetá a prozatím marná snaha o uznání svého vlastního jazyka jako originálního polského kulturního dědictví je jedním z mnoha dokladů, že Polsko si neví rady se svými menšinami a regionálními odlišnostmi, popírá je a ignoruje, protože stále ještě hledá své státní národní sebevědomí.
Podlaština je skutečně originální jazyk: ačkoli se nachází v západoslovanské zemi, patří mezi východoslovanské jazyky. Ačkoliv jde o směs běloruštiny a ukrajinštiny (dostatečně odlišnou od obou těchto jazyků), nezapisuje se azbuku, nýbrž latinkou. Tedy aspoň podle návrhu Jana Maksymiuka, jenž její nový zápis vymyslel a snaží se ho prosadit. Doposud totiž podlaština takový nemá, což napomáhá tomu, že se rozvolňuje míra jejího užívání. Vratislav Karpíšek, který se podlašsky naučil sám z knih a návštěv regionu, zase připravuje učebnici a oba muži pospolu slovník. Jako by tak posluchači a diváci nahlíželi s oběma muži dvě stě let zpátky, kamsi na počátek českého národního obrození. Ostatně lze obrozovat ještě v 21. století?
A jak vlastně Podlašané vnímají svou existenci v Polsku? A sousedství s Běloruskem, potažmo nevyzpytatelným Ruskem? Jak se cítí lidé, kteří kulturně stojí opravdu na hranici mezi slovanským východem a západem? A je šance, že podlaština – která se nevyučuje ve škole, mediálně má minimální zastoupení a je pod tlakem globalizace, jež stírá regionální
rozdíly – vydrží ještě další desetiletí, neřkuli století? A skutečně je pro Čecha snadné podlašsky číst? Aneb konečně podcast, která svým divákům posouvá hranice o kus dál.
Vláda představila návrh státního rozpočtu se schodkem 286 miliard korun. Přestože jej opozice, ale i část koaličních politiků kritizovala, podle ekonoma Pavla Peterky (XTB) není výsledek tragický. „Klíčové je procentní vyjádření vůči HDP, to se má pohybovat kolem 2–3 %. To je na rozdíl od minulosti pozitivní,“ říká. Tempo zadlužování je tak zhruba třikrát pomalejší než za minulé vlády.
Poslechněte si celý Hrotcast!
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Do voleb zbývají čtyři týdny, kampaň ozvláštnil i útok holí na Andreje Babiš. „Nikdo nemá být fyzicky napadán, to je jasné. Ale vyhecovaná doba i povaha kontaktní kampaně vede k tomu, že k něčemu takovému může dojít. A když má nespokojený pán v ruce hůl, stane se, že mu ujede,“ říká Jiří Peňás.
Budou se v Evropě sledovat všechny zprávy, které si lidé posílají?
„České ministerstvo vnitra podle Pirátů přišlo s tím, že nebudeme jenom pro, ale že budeme ti, kdo Chat Control v Evropě prosadí. Aby to bylo hlavním tématem našeho předsednictví EU,“ vysvětluje Martin Weiss. „Ochrana dětí je odporná záminka, jde primárně o kontrolu lidí,“ dodává Dalibor Balšínek.
Ve Velké Británii se už za nevyhovující projevy zatýká. „Někdo dostal dvacet týdnů ve vězení za urážlivé vtipy na WhatsAppu. A co bylo na těch memech urážlivé? To je tajné,“ říká Weiss.
Na Echo Poradě diskutují Martin Weiss, Jiří Peňás, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
Volební zákon říká, že pro vstup do sněmovny politická strana či hnutí potřebuje získat aspoň pět procent hlasů, volební koalice dvou stran potřebuje aspoň osm procent a koalice tří a více stran 11 procent. Některé „koaliční“ subjekty se bojí, že by tyto klauzule nepřekonaly, proto, i když na jedné kandidátce figurují členové více stran, oficiálně kandidují pod hlavičkou jedné, takže nemusejí dosáhnout vyšší hranice pro vstup do sněmovny. Mnozí to ale považují za podvod a obcházení minimálně ducha zákona, když ne rovnou litery. Strana Volt kvůli tomu podala žaloby u krajských soudů na registraci kandidátek SPD a hnutí Stačilo!. Hnutí Přísaha zas zažalovalo Piráty, kteří na svých kandidátkách mají členy Zelených. Spekuluje se i o možných žalobách po volbách. O problematice těchto skrytých koalic a jejich politických i právních důsledcích debatovali Marek Antoš z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, Petr Just z Metropolitní univerzity Praha a Kryštof Doležal z Transparency International. Diskuse proběhla 28. srpna, tedy před zveřejněním rozsudků všech krajských soudů.
TikTok a Tourettův syndrom? Pandemie ukázala, že i neurologické symptomy se mohou šířit jako kulturní trend. Odborníci popsali fenomén „TikTok tiků“: zejména dospívající dívky začaly po sledování videí na TikToku napodobovat projevy Tourettova syndromu, aniž by tímto vrozeným onemocněním trpěly. Tourettův syndrom se přitom obvykle projevuje už v raném dětství. V těchto případech se však tiky staly spíše jazykem, jímž mladí lidé vyjadřovali stres, izolaci či nejistotu.
Socioložka Laura Wiesböcková tento fenomén označuje pojmem „digitální diagnózy“. Ve stejnojmenné knize, která je jedním z nominovaných titulů na německou filozofickou cenu Tractatus, sleduje, jak se v online prostředí diagnózy zbavují stigmatu a někdy se dokonce proměňují v objekty obdivu či domnělý zdroj síly. Problém „digitálních diagnóz“ je však širší. Digitální prostředí nás vede k různým formám sebediagnostikace: k lékaři se mnozí již dostavují s hotovou diagnózou, kterou má odborník pouze potvrdit.
Proč však lidé mají zájem na stvrzení diagnózy, kterou si sami – a podle lékařů mnohdy mylně – přisoudili? Jedním z důvodů, které autorka sleduje, je, že poskytuje společensky přijatelný rámec pro to, co bychom jinak my sami či naše okolí mohli chápat jako osobní selhání. V této souvislosti autorka upozorňuje, že z čistě sociologického hlediska je pozoruhodné, že o diagnózy „usilují“ obzvlášť ženy.
Digitální svět však jen zintenzivnil fenomén diskutovaný dlouho. Podle amerického psychiatra Allena Francese, autora již více než dvacet let staré knihy Saving Normal, lze o sklonu patologizovat osobnosti hovořit přinejmenším od nultých let. Zvláště naše „neefektivní“ a otravné vlastnosti prohlašujeme – často s podporou okolí – za příznak nemoci. Ale proč bychom se k nim nemohli prostě přihlásit jako k součástí naší osobnosti? Podle Francese nepatřičným zájmem o psychiatrické diagnózy deformujeme porozumění sobě samým a – jak nyní zdůrazňuje i Wiesböcková – přispíváme k ochuzení společnosti, z níž mizí pluralita.
Kapitoly
I. Nemoc jazykem úzkosti [úvod až 33:00]
II. Touha po nemoci: hypochondrie v digitálním věku [33:00 až 51:30]
III. Od prevence k virálním trendům [51:30 až 57:00]
IV. Kultura traumatu a její slepé skvrny [57:00 až 1:13:50]
V. Filosofie normality v éře digitálních diagnóz [1:13:50 až konec]
Bibliografie
Caroline Crampton, A Body Made of Glass: A History of Hypochondria, London: Granta Publications, 2024.
Allen Frances, Saving Normal: An Insider’s Revolt against Out-of-Control Psychiatric Diagnosis, DSM-5, Big Pharma, and the Medicalization of Ordinary Life. New York: William Morrow, 2013.
Chaelin Kyung Ra, Junhan Cho et al., Association of Digital Media Use With Subsequent Symptoms of Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder Among Adolescents, in: JAMA, 320, 3, 2018, str. 255–263.
Tamara Pringsheim, Davide Martino, Rapid onset of functional tic-like behaviours in young adults during the COVID-19 pandemic, in: European Journal of Neurology, 28, 11, 2021, str. 3805–3808.
Laura Wiesböck, Digitale Diagnosen: Psychische Gesundheit als Social-Media-Trend, Wien: Zsolnay, 2025.
Echo Prime Time startuje sérii předvolebních speciálů. Hostem Pavla Štrunce byl předseda SPD Tomio Okamura. Diskutoval o programu svého hnutí, hodnocení uplynulé vlády Petra Fialy i o možnostech koalic a spolupráce po volbách. „Bez hnutí ANO nelze sestavit novou opoziční vládu. Bez SPD a ANO nejde opozice sestavit,“ uvedl Okamura s tím, že to samozřejmě závisí na ANO. S jeho lídrem, Andrejem Babišem, má podle jeho slov poměrně normální vztah. „Jsme velice rychle schopni dohodnout se na takovém programovém prohlášení, aby to fungovalo,“ uvedl mimo jiné Tomio Okamura.Hnutí SPD představí svůj volební program až 8. září. Okamura to zdůvodnil tím, že jeho strana nechtěla, aby se program překrýval s řešenou bitcoinovou kauzou. „Program máme hotový od června, ale stala se bitcoinová aféra, kterou řešila média. A tak jsme do toho nechtěli zveřejňovat program,“ uvedl. Již nyní je ale dostupné „volební desatero“ SPD, kde shrnuje své priority.Vít Rakušan (STAN) se již dříve vymezil proti Okamurovi. Označil ho za hrozbu pro svobodu a demokracii. „Dělá politiku pro Ukrajince, my se stavíme proti,“ oponoval šéf SPD a připomněl, že Rakušan prohrál proti SPD soud, kdy jej označil za xenofobní a extremistické. „Soud konečně rozhodl, že zneužili ministerstvo vnitra pro politický boj. To je Vít Rakušan, to je Fialova vláda,“ řekl Okamura.
Velký vlastenecký pokus: dezolát a válečný analytik spolu na filmu. Shodnou se, nebo zhádají?Tři dlouholetí známí, vlastně kamarádi, se vypravili do kina, aby spolu zhlédli film, o němž mluví všichni: Velký vlastenecký výlet. Předem vědí, že nemají stejné názory. Jeden se označuje za dezoláta, druhý rozhodně nikoli. A třetí usiluje jejich rozhovor moderovat. Jak to může dopadnout? Mohou se na kvalitách filmu shodnout, anebo vůbec ne?O tom je nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované, do níž si tentokrát osiřelý Lukáš Novosad pozval dva hosty: překladatele Viktora Janiše, který od začátku velké války v Ukrajině před třemi roky intenzivně překládá publicistiku a denní analýzy, jež se konfliktu věnují, aby česká společnost měla dostatek relevantních informací o tom, co se děje.A podnikatele Pavla Kopřivu, který žije v Německu, po ruské invazi na Ukrajinu ubytoval několik ukrajinských uprchlických rodin, v Ukrajině plánoval podnikat a který tvrdí, že sám má tytéž názory jako hrdinové snímku Petra, Ivo a Nikola. Naopak Viktor se dle něj mýlí a podléhá západní propagandě. Vše prý je jinak, a to jak ve válce, tak ve filmu — vlastně hrané inscenaci. “Nebyla to sice taková hrůza, jak jsem se bál, ale hrůza to byla,” tvrdí o filmu Pavel. “Je to vynikající dílo,” kontruje Viktor. Diváky podcastu můžeme ovšem uklidnit: na začátku byl opravdu hec, jestli lidé různého založení spolu mohou jít na film, který jistojistě uvidí jinýma očima. Pak proběhla hádka. A nakonec došlo na happyend: při loučení stáli jsme spolu pod obsypaným špendlíkem, ládovali se jeho plody a hovořili úplně klidně také o jiných věcech.
Se změnami to v českém školství nebývá lehké a týká se to i snah o digitalizaci výuky. Tu v určitém ohledu popostrčila pro školy jinak děsivá zkušenost s pandemií covidu-19, otázkou ovšem zůstává, jak se skutečně promítla do dnešní praxe. A také, co se školstvím provede nástup umělé inteligence. O digitalizaci ve výuce diskutují ředitel Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia Radko Sáblík, odbornice na vzdělávání Blanka Hrudková a Zdeněk Kvasnica, vedoucí projektu Ylands EDU ve společnosti Bohemia Interactive.
Bude to rok od chvíle, kdy bývalý šéf Evropské centrální banky a ex-italský premiér Mario Draghi předložil Bruselu svou obsáhlou zprávu o stavu Evropské unie. Dokument, který tehdy rezonoval v médiích i mezi politiky, upozorňoval na klesající vliv EU, přeregulovanost a potřebu masivních investic. Jak ale upozorňuje ekonom Lukáš Kovanda, Unie se místo doporučených kroků vydala zcela opačnou cestou.Podle Kovandy Evropská komise naopak zrychluje tempo Green Dealu, což zvyšuje náklady průmyslu a snižuje konkurenceschopnost evropských firem. Administrativní zátěž se nezmenšuje, naopak přibývají nové regulace – například směrnice o odlesňování, která ukládá firmám povinnost detailně prověřovat původ komodit, jako je káva či dřevo. „To je další obrovská byrokratická zátěž, kterou čínské či americké společnosti vůbec nemají,“ říká Kovanda.Zásadní zůstává i problém společného financování investic. Fiskálně ukázněné státy jako Německo či Nizozemsko, podle Kovandy, odmítají hlubší dluhovou integraci. Nedůvěra investorů se projevila i tím, že americká Intercontinental Exchange nezařadila unijní dluhopisy mezi aktiva na úrovni státních bondů, popisuje ekonom. Výsledkem je, že EU si půjčuje dráž než jednotlivé členské země.Na setkání v Rimini Draghi znovu varoval, že Evropa ztrácí globální váhu. „Rok 2025 ukazuje, že se zbortila iluze EU o tom, že je světovou mocností,“ uvedl. Kovanda také připomněl, že Spojené státy a Rusko jednají o Evropě bez její účasti – situace, která je v moderní historii bezprecedentní.Draghi, podle Lukáše Kovandy, upozornil i na tlak Washingtonu: Unie se zavázala k nákupům energetických surovin ze Spojených států v hodnotě 750 miliard dolarů, a byť vágně, i k vyšším výdajům na obranu. Podle Kovandy jde o „kapitulaci Evropy“ vůči americkým zájmům.Unie se tak ocitá v paradoxní situaci: místo posilování vlastní ekonomické síly a politické suverenity přijímá další regulace, oslabuje průmysl a zároveň se dostává do stále větší závislosti na USA. Draghiho varovný hlas tak podle Kovandy zůstává aktuální i po roce – jen s tím rozdílem, že realita se mezitím ještě více vzdálila doporučeným řešením.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Jedna parta chce nakupovat zbraně, druhá bude prostě rozhazovat. „Program Spolu není moc detailní, je to záměr – žádný klasický program se psát nebude, protože volební soubor se odehraje na rovině západ-východ, světlo-tma…“ říká Daniel Kaiser, který sliby vládní koalice rozebral v Týdeníku Echo.
„Program Motoristů je daleko propracovanější, ať s ním souhlasíte, nebo ne,“ myslí si Dalibor Balšínek. „Pro typického pravicového voliče je to pastva pro oči,“ dodává Kaiser.
Proč Stan a Piráti jsou spíš sekty, než politické strany? Spekulovat o výsledků voleb je nezodpovědné. A které kouzlo ubytuje pět lidí na třiceti metrech čtverečních?
Na Echo Poradě diskutovali Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
From the publisher's feed

2 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

31 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners