
Sign up to save your podcasts
Or


Dezinformace se staly součástí kulturní války, a debaty o nich jsou tudíž nelítostné i bezvýchodné. Zdá se, že lze zaujmout jen dvě předem jasně definovaná stanoviska. Buď jeden nebezpečí dezinformací prý popírá, a pak je rovnou ohrožením pro demokracii; anebo tomu pojmu přitakává, myslí si tedy, že je dobré proti nim bojovat, a v tom případě je také nebezpečím pro demokracii, protože by pak nejraději cenzuroval druhé. Do překřikování vstoupil ústavní soud, který se ve stanovisku k případu Ladislava Vrabela postavil za právo říkat nesmysly i věci třeba nebezpečné či zraňující. V nálezu dokonce čteme, že právě takové výroky si budou ochranu častěji žádat, protože spíše mohou čelit tlaku na omezování. Autorka podcastu se zaměřuje na nález, ale sleduje i širší debatu. Poukazuje na to, že sám pojem dezinformace vznikl v kontextu druhé světové války a něco z válečnictví v sobě možná dosud nese. Ostatně když se dnes řekne „dezinformace“, často se hned přejde k „boji proti dezinformacím“. Ale neměli by – alespoň filozofové – začít ne u boje, ale u dezinformacích? Ne že by nebylo možné je definovat. To je líná námitka – definovat je lze stejně dobře nebo špatně jako každý abstraktní pojem. Jiná otázka je, jestli rozumíme správně jejich příčinám. Příliš často vycházíme z toho, že lidé dezinformace jednoduše přijímají, a přitom ignorujeme ty psychologické výzkumy, které ukazují, že tak jednoduchá lidská psychologie, natož myšlení není. Lidé disponují tím, co někteří vědci nazývají „epistemickou bdělostí“. Když se bavíme o dezinformacích, najednou podceňujeme, jak obtížené je kohokoli o čemkoli přesvědčit. Proč uvažujeme o dezinformacích z takto jednostranného hlediska?
Kapitoly
I. Ochrana i pro „zraňující, znepokojující nebo šokující“ výroky [úvod až 10:35]
II. Od dezinformace šířené státem k doporučení pít savo [10:35 až 26:55]
III. Co všechno mění infodemie? [26:55 až 36:50]
IV. Logika dezinformačního boje: Nestojí na chybě? [36:50 až konec]
Bývalý europoslanec Jan Zahradil v podcastu Echo Pavla Štrunce otevřeně kritizuje směřování ODS pod předsedou Petrem Fialou.
Mluví o nezodpovědné kampani SPOLU pro podzimní parlamentní volby i své budoucnosti v politice. „To heslo stát na správné straně připomíná časy dávno minulé. Dělí společnost na ty správné a ty ostatní. Tak asi stojím na špatné straně,“ říká Zahradil. Podle něj jde o marketingový tah, který se sice může líbit některým voličům, ale prohlubuje příkopy.
„Připadá mi to, jako kdyby to podepisovala bývalá ČSSD se stranou zelených,“ komentuje Zahradil vizuální podobu kampaně. Ta podle něj také zakrývá nedostatek domácích témat geopolitikou. ODS prý přestává být autentická: „Značku ODS se vedení snaží nahradit značkou SPOLU. Myslím, že dojde i k formální fúzi. Je to rebranding jako u Merkelové v Německu.
“Zahradil se ale nehodlá stáhnout z veřejného prostoru. „S Motoristy budu určitě spolupracovat. Vidím v nich národní konzervatismus nové generace. Možná českou verzi trumpismu,“ říká a dodává, že podle něj se Filip Turek nakonec rozhodne ve sněmovních volbách kandidovat.
Zahradil zároveň kritizuje tvrdé vymezování vůči Andreji Babišovi. „ODS označuje opozici za hrozbu pro stát. To tady nikdy nebylo. Politika je o schopnosti domluvit se, ne o morálním pózování.“
Příběhy, které si vyprávíme o protektorátu, většinou líčí, jak moc jsme trpěli, jak jsme se statečně zúčastňovali záškodnických akcí a kolik lidí za odboj zaplatilo životem. Skutečnost je trochu jiná. Historikové uvádějí, že v důsledku okupace zemřelo asi tři sta tisíc občanů Československa, přibližně 260 tisíc z nich ale byli Židé, jejichž situace se od jiných obětí radikálně lišila. Asi o čtyřiceti až šedesáti tisících mrtvých lze mluvit jako o obětech protinacistického odporu a odboje. Počet kriminalizovaných, kteří přežili, byl ale několikanásobně vyšší. Německá strategie vůči Čechům byla rozdílná například oproti jejich chování v Polsku. Poláci byli vystaveni mnohem brutálnějším represím. Takových Lidic a Ležáků bylo na východ od nás desítky, spíše stovky. Válka zde byla mnohem krutější, jak ostatně líčí Timothy Snyder ve své knize Krvavé země. Češi byli pro Němce již částečně germanizovaní, a proto s námi měli jiné plány. V protektorátu se mělo vyrábět pro německou armádu. Proto se také vyráběly filmy, které měly dát zapomenout na temnou současnost a které si často užíváme dodnes – Kristián s Oldřichem Novým měl premiéru v září 1939, 1941 Burianův Přednosta stanice, 1939 Eva tropí hlouposti s Natašou Gollovou.
Zbrojení, ekonomika, závislost na USA a evropské průmyslové slabiny – to vše se prolíná v debatě o budoucnosti našeho kontinentu. Ekonom Petr Dufek v Hrotcastu vysvětluje, proč se Evropa ocitla v defenzivě a zda jí masivní investice do armády skutečně pomohou k větší prosperitě.
V sobotu 15. března proběhlo v Bělehradě zřejmě největší protestní shromáždění v historii Srbska. O protestu v živém přenosu informovala největší světová média, věděl o něm doslova každý. Ostatně podle odhadů se v srbské metropoli sešel milion lidí. I proto se očekávalo, že demonstrace vyústí v otevřený střet s ozbrojenými složkami a podporovateli vládnoucího režimu. K tomu ale nedošlo, stalo se něco jiného. Patnáctiminutové pietní ticho za oběti tragédie pádu střechy hlavního nádraží v Novém Sadu, k němuž došlo loni 1. listopadu, narušila podivná tlaková vlna, patrně výstřel z nějaké v Srbsku zakázané zbraně. Spekuluje se o zvukovém dělu, v následujících dnech by mělo proběhnout nezávislé zahraniční vyšetřování. Jak a proč k tomu došlo? Jak se situace vyvíjí dál? O tom v další epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované hovoří bratři Jakub & Lukáš Novosadovi.
Úvod epizody vysvětluje příčiny občanské nespokojenosti v Srbsku, která pod vedením dobře organizovaného studentského hnutí v uplynulých měsících přerostla v největší protesty v historii země. Jakub popisuje tento v Evropě nevídaný fenomén, přibližuje cíle a motivace demonstrantů i neschopnost vládnoucího režimu adekvátně reagovat. Následně se sourozenci zabývají průběhem přelomového protestního shromáždění z 15. března a rozebírají spekulace o užití sonické zbraně na pokojné a tiše stojící demonstranty. Záběry z Ulice Kralja Milana, kde se protestující občané zničehonic panicky rozestoupili, obletěly svět. Vysvětlení onoho okamžiku provázejí různé, mnohdy až konspirační teorie. Jak jej vysvětlují srbští politici? Jakub detailně přibližuje údajný plán, jehož cílem mělo být vyvolat krveprolití a umožnit vládě vyhlásit nouzový stav, i způsob, jak se tomu studentům podařilo zabránit.
V druhé části se bratři probírají zahraniční reakce i aktuální vývoj v srbské společnosti, která se stále výrazněji v protestech angažuje jako celek, dokonce vznikají paralelních občanské lokální samosprávy. Mezi lidmi také sílí vztek na členy a politiky dominantní Srbské pokrokové strany, neodmyslitelně spojené s prezidentem Aleksandarem Vučićem. Může stávající atmosféra vyústit v občanskou válku? Jak se k situaci staví policie? A kam zmizeli odpůrci protestů, kteří více než týden stanovali u srbského prezidentského paláce? Mají demonstranti podporu v okolních zemích, respektive daří se studentskému hnutí rozšiřovat i za hranice Srbska? A čím prezident Vučić vytočil Makedonce, že organizují své vlastní demonstrace?
Aneb konečně podcast, který vysvětluje slovanské věci tak zblízka, jako nikdo jiný v Česku.
Opakuje se zjištění, že Česko je dostupností bydlení na jednom z nejhorších míst v EU. Poptávka po nových bytech silně převyšuje nabídku, pomalý povolovací proces, normy a regulace vše prodlužují a zvyšují náklady, a Češi si tak na nákup průměrného bytu musí ušetřit zhruba 13,3 hrubého ročního platu. Je situace opravdu tak beznadějná? V Salonu diskutují šéf EP Real Estate Petr Palička, ředitel Raiffeisen stavební spořitelny Pavel Čejka, hlavní ekonom skupiny DRFG Martin Slaný a poslanec za ODS a člen podvýboru pro bytovou politiku a výstavbu Vojtěch Munzar.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Začínají předvolební kampaně. Ano se drží zpátky, Spolu sází na zahraniční politiku, antibabiše a reflexní zelenou barvu. „Na Twitteru se o novém zbarvení Spolu mluví hodně, ale přinese to i voliče?“ ptá se Pavel Štrunc. A za bukem číhá STAN. „Přitom je to nejproradnější strana. Bez programu, půjdou do koalice s kýmkoliv, jsou bezpáteřní,“ říká Dalibor Balšínek.
„Někteří lidé z Ano by rádi jeli víc protrumpovskou linii a Andrej Babiš takové projevy brzdí, protože vycítil, že by jim to mohlo nějaké hlasy ubrat,“ říká Daniel Kaiser. Dochází Kateřině Konečné dech? A dostane se Okamura do Sněmovny pohodlně, ač jde do voleb ve falešné koalici menších stran?
Bude, nebo nebude mít Česko levnou elektřinu z jádra? A co vás čeká v novém pořadu Pavla Štrunce.
Na Echo Poradě diskutovali Markéta Malá, Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
Ve čtvrtek 20. března se v Bruselu sešel evropský summit, jehož hlavní téma bylo pro Evropu netradiční: velké zbrojení. Zdůvodňuje se údajným odvratem USA od Evropy a jejích problémů. Den před summitem například z Ameriky dolehla spekulace, že Bílý dům už nemá zájem obsadit místo vrchního velitele NATO v Evropě, kde od vzniku Aliance (1949) až dosud sedí pokaždé americký generál.
Něco se mění. Ale čteme geopolitickou situaci správně, když z toho vyvozujeme nutnost masivně zbrojit? A dokonce kvůli tomu opustit starou zásadu, že EU není dluhový klub a nedělá společné dluhy? Zatím Evropská komise navrhuje 150 miliard eur na společnou půjčku, kterou získá na kapitálových trzích, a členské státy jí peníze, které si na armádu půjčily, budou posléze vracet.
Český premiér jel do Bruselu s pozicí Nejsme proti, ale společný dluh až jako poslední možnost.
Do Salonu Echa přišli první náměstek ministryně obrany František Šulc, poslanec SPD Radek Koten a místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek (KDU-ČSL).
Hostem podcastu Men’s Factor byl Matouš Rajmont, trenér boxu, herec a táta tří synů. „Dřív bylo jasný, kdo je hrdina. Dneska se mě někdo vážně zeptá, jak jako poznám dobro? A jak zlo? To jsme ztracený,“ říká a kritizuje současnou mediální scénu, kde se pozornost a sláva dávají lidem bez výcviku, bez zásluh, ale za to s virálním videem a vyprázdněnou pózou.
A mluvilo se i problematice šikany, kterou sám zažil jako dítě. „Z tábora jsem se v osmi letech vrátil úplně zlomený. Nikdy jsem to doma neřekl. Protrpěl jsem si to,“ vzpomíná. Téma přechází i do civilní sebeobrany, kde diskutuje tzv. teorii první rány. Podle něj ale nelze univerzálně radit, protože většina lidí není na fyzickou konfrontaci vůbec připravena – psychicky ani technicky.
Matouš Raimont se nepovažuje za klasického trenéra, ale spíš za průvodce. „Baví mě lidi, kteří mají chuť. Talent je fajn, ale chuť je víc.“ U svých svěřenců i vlastních dětí si váží píle a poctivosti. I proto mu vadí, když dnešní společnost nabízí mladým možnost „něco být“, aniž by pro to museli něco umět.
Čokoládovna Janek z Uherského Brodu zažila něco, co připomíná příběh startupového boomu – jen místo aplikace prodávali plněnou čokoládu z Dubaje. Václav Durďák, jednatel a spolumajitel Čokolovny Janek, v rozhovoru popsal, jak globální trend vystřelil jeden jejich produkt do neuvěřitelných čísel.
„V únoru nám dubajská čokoláda udělala stejný obrat jako všechny ostatní produkty dohromady za celý loňský únor,“ říká. Přitom na marketing vynaložili meziročně o 80 % méně peněz.Kvůli obrovskému zájmu museli přesměrovat skoro celý tým na jednu čokoládu. „Z 20 lidí ve výrobě dělalo 16 až 17 jen dubajskou čokoládu,“ říká Durďák. Týden v únoru a týden v březnu ji dokonce vůbec neprodávali – nestíhali vyrábět.
I tak je dubajská čokoláda nejprodávanějším produktem v historii firmy.
Dubajskou čokoládu z Čokoládovny Janek ve videu na svých sociálních sítích ochutnával i Andrej Babiš. A neobešlo se to bez vášnivých reakcí zákazníků. Václav Durďák ale jasně říká, že Čokoládovna Janek nechce být spojována s politikou. To, že expremiér testoval právě jejich výrobek, byla jen náhoda.
„My jsme tu zprávu o tom, že si pan Babiš nebo jeho marketingový tým tu čokoládu koupili, dostali od jedné naší odběratelky, která prodávala na čokoládovém festivalu. Že bychom z toho měli vyloženě radost, nebo z toho byli vyloženě smutní, prostě se to stalo, nějak jsme se to snažili odžít," říká Durďák a dodává, že čokoláda podle něj nemá být politikum – je to produkt spojený s radostí, dárky a příjemnými okamžiky.
From the publisher's feed

2 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

31 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners